Co čekat od Lairda Barrona? (recenze)
Do českých knihkupectví zavál hrůzostrašný vítr. Čtenářů se po kontaktu s tímto fenoménem zákonitě zmocní pocit napětí, děsu a neodolatelného chtíče. Vábeni jako myši vůní špeku neodolají a podlehnou smrtící pasti… Podobné pocity by měli dle předmluvy knižní novinky pociťovat především ti, kdo se už s Lairdem Barronem setkali. Krajně nebezpečný vítr s sebou přináší povídková sbírka s poetickým názvem Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká a jiné povídky od nakladatelství Gnóm. S vychvalovaným autorem se český čtenář mohl seznámit kupříkladu v loňském sborníku Okultace, který se dočkal kladné odezvy u recenzentů i čtenářů. Má šanci na podobně nadšené přijetí i nově vydaná sbírka?
Předmluva amerického spisovatele Normana Partridge bude na českého čtenáře zřejmě působit jako obrovské PR, ostatně tak už je tomu na americkém trhu zvykem i u prací méně uznávaných spisovatelů. Barron je svým spisovatelským kolegou často přirovnáván k ikoně atmosférického hororu, H. P. Lovecraftovi, možná přehnaně, ale jistě ne bez důvodu, zkušenější z nás však budou vděčnější za krátké výňatky z rozhovorů se samotným autorem, které najdeme na samém konci knihy. Po úvodní řeči už naštěstí nic nezdržuje od příležitosti ponořit se do Barronova světa, jenž je zde reprezentován devíti povídkami. Pokud je něco spojuje, pak jsou to nedokonalé postavy, nikoli však ve smyslu řemeslně nezvládnutých, zpravidla jde o tvory z okraje společnosti, vyvrhely a vyděděnce. Ne vždy jsou sympatičtí, pokaždé jsou však čímsi zajímaví. Autor své příběhy navíc rád staví na klišé, které pozvolna mění v originální zpracování hororových motivů.
Pomyslné brány děsu otevírá povídka Blackwoodův synek. Zaměřuje se na lovce pozvané na nevšední leč do loveckého zámečku a okolních lesů známých jako Vlčí údolí. Dostat pozvánku na takovou významnou událost není jen tak, vždyť se jedná o lov s předlouhou tradicí. A navíc se zajímavou pověrou o obrovském jelenu, jemuž osadníci z dob minulých přezdívali Černý Bill a jenž by dle pověr mohl být vtělením Satana samotného. Barron skvěle pracuje s atmosférou nočního lesa a s děsem samotným. Ve finále se ale dost neubráníte pocitu, že jde o povídku s letmo načrtnutou pointou bez řádného ukončení. Druhým zářezem na autorské pažbě jsou Redfieldská děvčata, ve které se skupinka žen každý rok vydává na společné výlety. Letos je jejich cílem chata u jezera s nepříliš dobrou pověstí. Povídka sice není příliš děsivá, čte se ale s lehkostí a pointa potěší. Zajímavostí je, že jezero a některé „nehody“ patrně nejsou pouhou smyšlenkou, ale zakládají se na skutečných událostech. Následující Magická ruka je gangsterkou poskrovnu ozvláštněnou fantastickými prvky. Akce je poutavá, ovšem horor od povídky neočekávejte ani v náznaku.
Barron se zjevně vyžívá v poetických, na první pohled nicneříkajících názvech. Příkladem může být čtvrtá povídka pojmenovaná Mrchožravá božstva na výšinách svých. Milenky Lorna a Miranda se před osobními problémy ukrývají v lesní chatě. Po Lorně se shání agresivní despotický manžel, který zdá se není smířen s jejím odchodem. Miranda při svých pochůzkách lesem nachází zajímavý artefakt – staženou kožešinu, která je ale něčím víc, než se zdá. Tentokrát se čtenář dočká napětí i děsu, který každý milovník hororu od podobné knihy očekává. Jizva má vlažný začátek, krvavé vyprávění ve vás ale postupem času probudí sílící neklid mimo jiné i nad tím, jak lehce se lze od nudné obchodní schůzky dostat do pekla masakru krvelačných entit, ne nepodobných upírům.
Saturnův chřtán není sci-fi, jak může název napovídat. Hlavním hrdinou je bodyguard, který s nechutí zjistí, že jeho milenku trápí noční můry. Ještě víc ho ovšem rozčílí zjištění, že za nimi pravděpodobně stojí iluzionista, který ženu hypnotizuje. Očekává, že kouzelníkovi uštědří cennou, bolestivou lekci, ale to se přepočítal. Některé výjevy utrpení mohou ve čtenáři vyvolat vzpomínky na legendárního Hellraisera, závěr je šílený, přesto svým způsobem okouzlující. Vastace bude dost možná povídkou, která rozdělí čtenáře na dva tábory. Jedni budou nadšeni díky originálnímu vykreslení cest časem, jiní zase rozčileni a znuděni. Strachu se zde nedočkáte, časté odbíhání do jiných inkarnací tříští pozornost a nepůsobí konzistentně, přesto se nedá upřít skvělá pointa.
Vrcholem sbírky jsou Muži z Porlocku. Pokud se o některé z povídek dá prohlásit, že vyděsí i zkušeného čtenáře hororových knih, pak to bude tahle: Skupina dřevorubců je předákem poslána nalovit jeleny pro prominentní návštěvu. Lov probíhá hladce. Tři lovci odbíhají po stopách postřeleného zvířete a ostatní se chystají k odchodu. Trojice nějakou dobu nepřichází, ticho lesa náhle zaženou tři výstřely. Domluvené znamení pro nebezpečí. Od této chvíle povídka překypuje napětím, otázkami… a děsivými odpověďmi. Více tmy je povídkou, ze které pocházejí slova z názvu sbírky. Američtí spisovatelé se setkávají na společném večírku, kde by jako zlatý hřeb měl vystoupit i převelice úspěšný autor děsivých příběhů, s nímž není cosi v pořádku. Hororový výjev je tu spíše znepokojující než děsivý, přesto ve čtenáři zanechá neklid.
Třetí kniha nakladatelství Gnóm je krvavou perlou a bolestným zásahem do černého. Barron je spisovatelem takových kvalit, že bych ho nerad urážel přirovnáváním k jiným, doposud snad více slovutným představitelům literárního děsu. Pokud je ale Stephen King označován za krále hororu a Dan Simmons byl kdysi přezdíván princem, pak bych Lairdu Barronovi bez váhání propůjčil přinejmenším titul barona.
Laird Barron:
Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
brožovaná, překlad Jakub Němeček, 384 stran, cena 380 Kč
Související odkazy:
Gnóm potřetí, Barron podruhé… (ukázka)
Skvělé děsy Lairda Barrona (recenze)
Děs Barronovy Okultace (ukázka)
2 487 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
Takhle do detailu vymazlené knížky se vidí málokdy. Počiny Gnómu se mi provedením (i obsahem :-)) strašně líbí a modlím se, aby to tak mělo dost čtenářů, abychom si užívali další a další tituly.
V této souvislosti (detaily) bych si dovolil k recenzi dodat, že obálku dělal zde neznámý, ale podle mě geniální šestadvacetiletý švédský malíř, a že ta ražba se docela povedla… 🙂
(Když vás nikdo nepochválí, musíte se pochválit sami.)
Také si myslím, že ta předmluva je sice bombastická, ale postupně jsem si na ni zvykl, je totiž i celkem vtipná, a polemizoval bych s názorem (jestli jsem to správně pochopil) že Barron je přehnaně přirovnáván k Lovecraftovi. Naopak se spíše kloním k názoru, že Barron píše, jako by psal Lovecraft, kdyby to opravdu uměl.