Nárok na život versus právo rozhodovat si o vlastním těle a osudu, tento spor patří k nejtřaskavějším polemikám současné západní společnosti. Oba názory jsou na první pohled natolik nesmiřitelné a protikladné, že není možné se dopracovat k nějakému kompromisnímu řešení. Za současného stavu vědeckého poznání tomu tak nejspíš skutečně je, medicínský pokrok je však zdánlivě nezastavitelný a jeho příspěvek k překonání dnes tak hlubokého rozporu mezi odpůrci potratů a zastánci svobodné volby nelze vyloučit. Na otázku, jak by takové řešení mohlo vypadat a jaké by neslo důsledky, odpovídá ve svém románu Bez šance americký autor románů pro mládež Neal Shusterman.

V Shustermanově příběhu, odehrávajícím se v blíže nedatované, avšak podle všeho jen pár generací vzdálené budoucnosti, vyhrotil výše zmíněný spor až v občanský konflikt. Je označován jako válka o vnitrozemí (nebo druhá občanská válka) a jeho výsledkem je takzvaný Zákon života, což je právě onen v předchozím odstavci naznačovaný kompromis. Základní premisa je jednoduchá, lékařská věda už dosáhla úrovně, která umožňuje využít lidské tělo na transplantace ze sta procent. Zákon života říká, že je každý život nedotknutelný a žádnému dítěti toto právo nesmí být upřeno, potraty se stávají automaticky ilegálními a jsou zcela potlačeny především díky existenci instituce zvané čápnutí dítěte – matka, která o dítě nestojí, jej může krátce po narození odložit před libovolným domem a jeho obyvatelé jsou povinni přijmout zodpovědnost za osud malého nalezence. Z pohledu ochránců života jistě idyla, ovšem situace se poněkud mění v okamžiku, kdy dítě dosáhne věku třinácti let. Pak totiž začíná pětileté období, kdy mohou rodiče (nebo jiný opatrovník) dát kdykoliv příkaz k takzvanému rozpojení. Tímto eufemismem je označováno usmrcení dítěte a kompletní využití jeho těla jako dárcovského zdroje náhradních orgánů.

Řečí Zákona života, dítě není tímto postupem fakticky zabito, respektive jeho život není definitivně ukončen, pokračuje dál, jen v rozpojené formě tělesných částí transplantovaných různým jedincům. Rozpojení není podáváno jako trest, ale jako záslužná činnost, dávající smysl do té doby leckdy až příliš prázdným životům. Sociální napětí vedoucí k občanské válce bylo odstraněno, lidé se díky prakticky nevyčerpatelným zásobám náhradních orgánů těší jistějšímu zdraví, než tomu bylo v minulosti, a velikost populace se díky čilému provozu v takzvaných sklizňových táborech, místech určených pro soustředění dětí chystaných na rozpojení, daří držet na přiměřené úrovni. Zdálo by se tedy, že myšlenka Zákona života a rozpojení nemá chybu, ovšem je tu samozřejmě jedna skupina, které se dotýká až příliš bolestně. Jsou jí pochopitelně rozpojenci, děti určené jediným podpisem pera k osudu nevratného rozporcování. Právě mezi nimi nachází Shusterman své hrdiny a jejich prostřednictvím také varuje před zdánlivě logickým přitakáním zvrácené myšlence.

Hlavní slovo má na stránkách knihy Connor Lassiter, šestnáctiletý horkokrevný mladík, jenž svými výbuchy vzteku a násilnými eskapádami dožene rodiče až k podpisu tiskopisu se dvěma kopiemi, tedy příkazu k rozpojení. Connor náhodou podepsaný příkaz objeví a okamžitě prchá. Ví, že jeho jedinou nadějí je přežít až do dne plnoletosti, do té doby se nad ním bude neustále vznášet hrozba Demontážní dílny, operačního sálu a srdce každého sklizňového tábora, ve kterém probíhá rozpojování. Na svém útěku brzy potká další dítě s podobným osudem, o rok mladší Risu, chovanku Stá-do (státní domovy pro děti bez rodin, vzhledem k populační politice stanovené Zákonem života neustále přeplněné), odsouzenou k rozpojení díky nemilosrdným rozpočtovým škrtům náhradního domova.

Skupinku zprvu nedobrovolně doplňuje nejmladší z trojice, třináctiletý Lev, desátek určený coby obětina na rozpojení. Desátci jsou dalším zajímavým Shustermanovým nápadem, některé zbožné rodiny totiž odevzdávají svého desátého potomka Bohu, podobně jako jsou zvyklé totéž dělat s celým svým majetkem. Desátci jsou odmalička vychováváni v přepychu a připravováni na rozdělení, jejich osud se naplní velkolepou slavností v den jejich třináctých narozenin, poté s velkou slávou a hrdostí odjíždějí do předem vybraných sklizňových táborů. Lev je právě takovým desátkem, shodou okolností se ale na cestě do tábora vůz jeho otce zaplete do dopravní nehody a mladý rozpojenec se stává Connorovým rukojmím. Vznikne tak nepříliš sourodá trojice hrdinů, jejichž jedinou nadějí na přežití je unikat až do dosažení plnoletosti.

Jak už bylo naznačeno, Shusterman píše science fiction, ovšem zaměřenou nikoliv technologicky, nýbrž sociologicky. Úroveň vědeckého poznání je až na pro příběh klíčovou techniku rozpojování a dokonalého zvládnutí transplantačních postupů zřejmě na podobné úrovni, jakou známe my. V jednom okamžiku se hrdinové ocitnou ve starožitnictví, kde jsou nabízeny „iphony z dob jejich dědečků“, což je zřejmě nejkonkrétnější náznak ohledně doby, ve které se Bez šance odehrává. Nebýt tohoto vodítka, mohli bychom děj bez obav umístit do některé z alternativních současností. Podstatné jsou ovšem změny společenské, právě ty Shustermana zajímají a ty jsou důvodem, proč Bez šance vypráví. Temně dystopický román varuje před cestou napohled lákavého kompromisu, který zdánlivě uspokojí obě znesvářené strany, ovšem ve výsledku vede k situaci horší, než byla kdy předtím. V závěrečné třetině románu se Connor setká s postavou Admirála, jednoho z neutrálních vyjednávačů závěru občanské války, který hovoří o myšlence rozpojování jakožto řešení otázky nechtěných: „Předpokládali jsme, že to obě strany šokuje natolik, že dostanou rozum – že se na sebe přes stůl podívají a někdo ustoupí. Jenže neustoupil nikdo.“

Právě neochota ustoupit vede k přikývnutí zdánlivě absurdnímu řešení, které se rychle stane obecně akceptovanou normou. Toto všeobecné přijetí institucionalizované vraždy mladistvých, tedy něčeho z pohledu naší morálky naprosto nepřijatelného, je podpořeno orwellovským jazykem a celkovým ohýbáním reality. Rozpojení je tak pozitivním zážitkem, jakýmsi vyvrcholením života jedince, vyvoleného k oběti pro ostatní. Sklizňové tábory připomínají válečné koncentráky, jen s opačným znaménkem. Vymalované pastelovými, veselými barvami skýtají svým chovancům řadu rozptýlení, zejména sportovního rázu. Jejich smyslem je ovšem ještě naposledy vytrénovat těla rozpojenců, z řad sportovců jsou bedlivým zrakem strážných vybírání ti, kteří přejdou za ryčného doprovodu táborové kapely po červeném koberci vedoucím až k Demontážní dílně.

V této představě lze hledat i slabinu celé autorovy koncepce, i přes všechnu důmyslnost důsledně anonymního systému se přece jen vzpírá uvěření rychlost, s jakou se rozpojování a vše okolo stalo běžnou součástí lidského života. Vždyť zmiňovaný Admirál je stále naživu, ač v pokročilém věku, od války tedy nemohla uplynout delší doba než ta, která odpovídá maximálně jedné generaci. Snad není opravdu pravděpodobné, že by dospělí tak rychle zapomněli na to, že byli sami také dětmi – na druhou stranu, dohodě předcházela občanská válka, apely na rozum a soucit jsou proto možná zbytečné.

Shustermanův román je určený mládeži, bez obav po něm ale můžou sáhnout i dospělí. Podobně jako Doctorowův Malý bratr nebo Bacigalupiho Potopená města patří ke skutečně špičkovým zástupcům této kategorie, do které jej řadí, vedle koncentrace na mladé hrdiny a jen cudně naznačovaných erotických scén, především vysoce návyková čtivost. Ta je tím největším lákadlem a zcela jistě dokáže přesvědčit každého milovníka přemýšlivých fantastických dobrodružství, bez ohledu na věk či předchozí čtenářské zkušenosti. Bez šance snad není možné odložit dřív než na poslední stránce, pak už zbývá jen doufat, že se český nakladatel dočká s tímto titulem komerčního úspěchu a bude nám tak moci představit i další příběhy ze stejného světa. Celá dystopická sága čítá čtyři romány doplněné sbírkou povídek a pokud se autorovi podařilo udržet úroveň nastavenou úvodním románem, je jistě na co se těšit.

Neal Shusterman: Bez šance

vázaná, překlad Petr Kotrle, obálka Jana Šťastná, 304 stran, 349 Kč

Související odkazy:

Jedinou šancí na přežití je útěk… (ukázka)