Ocenění

Bílé Vánoce ve stínu Rudé věže (povídka)

Autor | Aktuality | Pondělí 31 Prosinec 2018 15.45

Vánoce roku 2018 jsou už za námi, nicméně dokud je máte ještě v živé paměti, můžete si spolu s námi vychutnat povídku Karoliny Francové z cyklu Purpurová noc, kam dosud přispěla romány Ve stínu Rudé věže a Tisíciletý démon. V údolí mezi dvěma horskými hřebeny se ve věčném rudém přísvitu rozkládá město. Krouží nad ním draci, v parcích hřadují harpyje a v ulicích loví hydry, gryfové a bazilišci. Na západě se na vrcholku Ještědu k nebi vypíná kdysi slavný hotel, který na východě již třináct let zastiňuje Rudá věž. Tyčí se na úpatí Jizerských hor do výšky půl kilometru, její koruna tone v mracích a její základy se noří do jediného zdroje magie na světě. Za jejími silnými zdmi určuje osud země temný mág. Zdá se, že nic nemůže narušit jeho moc a nikdo se mu nemůže postavit…

Francova-Brokilon

Bílé Vánoce ve stínu Rudé věže

aneb předpověď počasí podle temného mága

Karolina Francová

„Musíme vás trochu přiblížit lidem,“ řekla Elen Rázlová. „Obraz děsivého temného mága zastřít dojmem, že jste člověk jako každý jiný.“

Janu Renerovi představa, že to jeho PR specialistka snad myslí vážně, vyrazila dech.

„Mám skvělý nápad,“ pokračovala. „Vzpomínáte někdy na dětství?“

„Spíš se tomu snažím vyhýbat,“ odpověděl poctivě.

„Proč?“

„Radši myslím na to, co jsem získal, než na to, co jsem ztratil. Takže jestli vás napadlo, že bych se měl někde na veřejnosti svěřovat, jak jsem si jako malý stavěl z lega a ve školce si hrál na schovávanou, tak na to raději zapomeňte,“ řekl příkře.

„Takovou představu opravdu nemám,“ ujistila ho, „ale i tak, jezdil jste na saních a stavěl sněhuláky? Hráli jste koulovačku?“

„Ano, dělal jsem tyhle věci, jako každý,“ připustil neochotně.

„A měl jste rád, když sněžilo?“

„Nade vše,“ ušklíbl se.

„Za tři dny je pátého,“ řekla významně Elen. „A předpověď slibuje zataženo, kolem nuly a s deštěm.“

„Pátého?“ zopakoval a chvíli mu trvalo, než si spojil, co je to za den. „Mikuláš?“

„Ve skutečnosti má pátého prosince svátek Jitka,“ poučila ho Elen, „ale jde mi opravdu o mikulášskou nadílku.“

„V jakém smyslu?“

„Sníh,“ odpověděla. „Něco, co udělá radost všem dětem. Sníh od Mikuláše až do Nového roku. Bílé Vánoce. Vím, že umíte ovládat počasí. Mělo by to být možné.“

„Ano, je to možné,“ přikývl.

„Jen si to představte,“ pobízela ho Elen. „Pozveme televizní štáby do vaší laboratoře a dovolíme jim přenášet kouzlo v přímém přenosu. A pak záběr na děti po celé zemi, jak sáňkují a stavějí sněhuláky.“

Váhal.

„Jane,“ Elen se mírně naklonila jeho směrem, jako by svým slovům chtěla dodat váhu. „Musíme ukázat, že se umíte radovat z obyčejných věcí. A co je mnohem důležitější, musíme ukázat, že vám dělá radost dělat radost druhým. A děti jsou ten nejvhodnější materiál, protože k lidským srdcím vede cesta přes děti. Každého rodiče dojme, když vidí, že někdo jiný má opravdový zájem o jeho dítě a snaží se, aby bylo šťastné. Už si nepamatujete, jak snadno se proti vám obrátilo veřejné mínění na konci léta? Jak lehko lidé uvěřili, že obětujete panny a vaše milenka se koupe v jejich krvi? Je to skvělý nápad. Bílé Vánoce jako z Ladových obrázků.“

Jan přemýšlel. Měla pravdu, ba co víc, nebylo nijak těžké to zařídit. Tohle byly body zadarmo. A tak přikývl.

♦ ♦ ♦

Televizní štáby zaujaly místa na malé tribuně nachystané pro účely natáčení v laboratoři Rudé věže. Připravovaly si techniku a pořizovaly ilustrační záběry, než vypukne to, kvůli čemu se všichni sešli. Pod tribunou se nacházel bíle lakovaný stůl a na něm ležely tři bubínky ze stříbra a tenké nažloutlé kůže. Nezdobily je rytiny ani obrazy, až na to stříbro vypadaly úplně obyčejně. Zato šedé pouzdro vedle nich poutalo pozornost. Jemně opalizovalo, jako by jím prosvítalo světlo zimního večera. Tomáš Kubát, kameraman zpravodajství České televize, byl zvědavý, co v něm asi je. Meluzína, vánice nebo lavina? Jak chtěl Jan Rener Česko zasypat sněhem?

„Dámy a pánové, přichází Jan Rener,“ upozornila je Elen Rázlová.

V portálu se objevil stín mužské postavy a najednou byl temný mág z Rudé věže mezi nimi. Černé vlasy měl jehlicí sepnuté do uzlu v týle a na sobě pruhovaný svetr a černé džíny. Dlouze se na ně zadíval a pak sklonil hlavu, jako by je zdravil. Gesto navozovalo dojem pokory a skromnosti, ale zároveň v něm byla jakási pýcha. Sklonil se před nimi, jako by jim dělal laskavost. Tomášovi přejel mráz po zádech. Jan Rener se nemusel sklánět, nikdo a nic ho k tomu nemohlo přinutit. Zkrátka si to dobrovolně vybral a oni všichni by neměli ani na vteřinu zapomínat, že si také dobrovolně mohl vybrat úplně jiné věci.

Jan Rener přistoupil ke stěně Rudé věže a položil na ni dlaň. Zlehka ji pohladil a pak tiše pronesl: „Všechno mizí v zapomnění, co tu bylo, už tu není.“

Stěna pod jeho rukou zmizela a oni najednou stáli na plošině téměř půl kilometru vysoko nad zemí a nad hlavami jim viselo zbylých několik pater Rudé věže jako poklice nad otevřeným hrncem. Kolem dokola, po celém obvodu laboratoře, nikde nebylo nic, co by je dělilo od světa venku a co by podpíralo tu masu nad nimi. Dovnitř vtrhl ledový vítr a drobný déšť, hluboko pod nimi se vlnily tmavě zelené koruny smrků. Tomášovi se zatočila hlava a na chvíli měl pocit jako by se podlaha svažovala k okrajům a on měl každou chvíli uklouznout. Z pohledu na Jana Renera, který stál v podstatě na hraně, ho jímala závrať. Omámeně kamerou snímal, co se stalo.

Jan přešel k připravenému stolu.

„Kouzlo vyžaduje sloučení několika složek,“ promluvil. „Prvně je to magie. Její hlavní proud je svedený do tubusu, který vede středem věže za vašimi zády, ale jinak je i všude kolem vás. Prochází mnou a je se mnou jedno. Druhou složku představují ingredience. Stříbro symbolizuje čistotu, kůže na bubíncích pochází z polární lišky a vypnuta je pomocí provázku motaného při teplotách hluboko pod nulou. Třetí složkou je zaříkávání, které musí pro magii vyjádřit myšlenku s dostatečným emocionálním nábojem a správným rytmem, dynamikou a symbolikou. Dnešní rituál bude výjimečný tím, že zaříkávání plně nahradí zvuk bubnů. Pro stvrzení vazby magie, ingrediencí a zaříkávání je vhodné připojit nějaký druh oběti.“

Při slově oběť sebou všichni trhli. Dost dobře se nedalo nebrat si to osobně. Jan Rener ale jen ze stolu vzal šedé pouzdro a otevřel ho. Uvnitř se nacházela šablona s motivem sněhových vloček. Připomínala razítko, jen nebyla vytvořena z měkké gumy, ale z ostrých diamantových břitů. Několikrát se soustředěně, hluboce a pravidelně nadechl. Pak na ostrý reliéf položil dlaň a plnou silou se o ni opřel. Jeho tváří přelétl záchvěv bolesti, ale pak se rysy jeho obličeje uvolnily, jako by se nic nestalo. Šedé pouzdro se pomalu plnilo jeho krví, až se motiv bílých vloček ztratil v rudé.

„Magie,“ pronesl Jan Rener nahlas a zkrvavenou rukou vytáhl z vlasů jehlici. Jejich prameny se rozlily po jeho zádech až k pasu a množství černých per v nich připevněných bylo ohromující. Antracitově se leskla a zlehka se třepotavě zachvívala v poryvech větru zvenku. Anebo to byl proud jiné síly? Té neviditelné a všudypřítomné?

„Oběť,“ pokračoval Rener a pozvedl krvácející ruku směrem k nim. Tomáš zabral detail. Diamantové břity proťaly pokožku hluboko a přenesly vzor vloček na dlaň. Krev v čůrcích stékala po zápěstí do rukávu efektně děravého svetru.

„Ingredience,“ vyslovil Rener a vzal nezraněnou rukou ze stolu první z bubínků.

„Zaříkávání,“ dokončil a pořezaná bříška prstů spočinula na nažloutlé kůži a otiskla na ni první rudé vločky.

Vzduch rozechvěly údery. Vyplnily laboratoř magickým rytmem a bez zábran se rozletěly do lesů okolo Rudé věže. Bušily do promočené půdy, rozeznívaly kmeny stromů jako obrovská ozvučná dřívka, klepaly do těžkých mraků na obloze a rezonovaly každou kapkou deště, který skrápěl zemi. Nesly se do světa v obrovské zvukové vlně. Dopadly na město v údolí, řinčely okny, duněly lidem v kostech, poskakovaly v hrnečcích na policích. Harpyje nad přehradou vylétly z hnízd a připojily se k upírkům a gryfům. Z hřadů Rudé věže slétl černý drak a hnaný nemilosrdným rytmem začal spolu s ostatními létajícími bestiemi kroužit kolem věže. Rytmus byl všude, naladil celou zemi na jednu vlnu, burcoval energii, vyvolával vzrušení a očekávání. Otevíral možnosti.

Jan vyměnil bubínek za menší. Zvuk byl teď ostřejší, až zvonivý, jako když kostky ledu dopadají na dno sklenice. Cinkal jako zvonkohra z rampouchů, praskal, jako když pukne na přehradě ledový příkrov, řezal jako nůž brusle. Dovnitř věže zavanul mrazivý chlad a obalil kamery štábů jinovatkou. Drak zařval a zamířil vzhůru. Harpyje a ostatní ho následovaly, jako by vyklízely prostor tomu, co přichází.

Jan sáhl po třetím bubínku a údery najednou zněly jemně a tiše. Rytmus se postupně zpomaloval a klidnil. A kapky ve vzduchu začaly jedna po druhé rozkvétat, pukaly jako zrníčka kukuřice v horku, z každé jedné se stal nadýchaný bílý chomáček a zavířil ve větru. Z nebe se sypaly vločky a cukrovaly okolí.

„Sněží,“ vydechl někdo omámeně za Tomášem. „Opravdu sněží.“

Sněžilo. Tím nejkrásnějším způsobem, jaký kdy viděl. Všechno kolem bylo během několika minut bílé. Na větvích stromů narostly polštářky a na zem si lehla načechraná peřina. Přes Česko se přelilo magické ticho, které umocňovala tichoučká ozvěna bříšek prstů dopadajících jemně na vydělanou kůži. Sněhové vločky tancovaly kolem věže jako baletky v nadýchaných sukýnkách. Jan Rener se usmíval, i když jeho prsty klouzaly v krvi, a Tomáš se usmíval s ním. Spolu se sněhem přišla i zvláštní něha, dojetí a nostalgie. To pravé kouzlo. Kouzlo přicházejících Vánoc. Kouzlo dřímající přírody. Nového začátku a zrození.

♦ ♦ ♦

Sukovo náměstí se nacházelo se uprostřed vilové čtvrti kousek od botanické zahrady. Šlo o malý park na kopečku nad Zborovskou roklí, kterému se lidově říkalo Dubák kvůli dvěma rozložitým letním dubům vyrůstajícím na vrcholku. Ty v novém režimu osídlili skřítci dubáčci, takže se místo stalo oblíbeným a hlavně bezpečným cílem vycházek mateřských školek. Skřítci vzhledem připomínali žaludy, nebyli nijak inteligentní a nedalo se s nimi domluvit. Žili v koloniích jako surikaty a děti je moc rády pozorovaly a hrály s nimi. Nepopiratelnou výhodou pak bylo, že skřítci na obranu před dravci vylučovali pach, který magickým bestiím nedovoloval překročit hranice kolonie, ale pro lidi byl v podstatě nezachytitelný. Cestičky parku dlážděné žulovými kostkami lemovaly keře z nepravého jasmínu, v červnu a červenci obsypané bílými silně vonícími květy, teď na počátku prosince však úplně holé.

Markéta Šancová stála pod kopečkem spolu se skupinou rodičů a malých dětí. Všichni měli boby a sáňky a vyhlíželi v dešti k zatažené obloze. I Markéta z komory vytáhla lehké kovové sáňky, na kterých jezdila jako malá. Kopeček na Dubáku byl malý, ale pro tu trochu zábavy úplně stačil.

„Myslíš, že fakt bude sněžit?“ zeptala se Markéta svého přítele Martina, zatímco pomalu upíjela z kelímku grog. „Zatím teda spíš leje.“

Jako by to přivolala, bubnování kapek deště náhle získalo pravidelný a silnější rytmus, kterým se zachvívala i prochladlá země pod jejich nohama. Holé větve dubů ožily desítkami skřítků, kteří začali podupávat do rytmu. Dřevo pod jejich nožkama se rozeznělo ozvěnou deště.

„Jestli chceš, aby sněžilo, zkus to taky,“ pobízeli rodiče děti s úsměvem a na mobily si natáčeli, jak se děti ochotně přidávají k dubáčkům.

Rytmus však byl tak nakažlivý, že nenechal v klidu ani jejich nohy. Markéta rychle dopila grog a zavřela deštník. Vlasy měla za chvíli mokré, ale to vůbec nevadilo. Bok, bok, top, top, bop, znělo jí v hlavě. Jolo, jolo, jolo, ja. Top, nok, da, la, la. Zavřela oči a nastavila tvář dešti. Rytmus procházel jejím tělem a nesl ji vpřed a dozadu, dokola do kruhu. Někdo ji vzal za ruku a ona ji pevně stiskla. Když znovu otevřela oči, tančila spolu s ostatními jako jedno tělo a jedna duše. Připomnělo jí to šamanské tance kolem ohně, jen tady žádný oheň nebyl a místo sukýnek ze slámy na sobě všichni měli vlněné kabáty a zimní bundy. Bylo to tak praštěné, až se jí chtělo smát, ale přestat tančit nemohla. A pak nad jejich hlavami rozkvetl bíle sníh, jako by ve vzduchu vypučely květy jasmínu a sypaly se na ně. Jako by stáli prvního května pod rozkvetlou třešní.

„Tati, já jsem vyčaroval sníh! Mami, já jsem kouzelník!“ křičely děti kolem.

Byl to zvláštní okamžik. Markétu ani na chvíli nenapadlo namlouvat si, že sněžení má na svědomí i někdo jiný než Jan Rener, a přece jako by se na tom svým způsobem podíleli oni všichni. Spojilo je to, naladilo je to na jednu vlnu. Byl to skvělý okamžik.

„Koukej,“ obrátil Martin její pozornost k silnici, která vedla kolem parku. „Tomu říkám opravdová frajeřinka.“

I přes husté sněžení silnice a chodníky, které je lemovaly, zůstávaly suché a čisté. Nebylo to tak, že by na nich sněhové vločky tály, ony se jim prostě vyhýbaly.

„Každý rok, když sněží, se ve mně pere motorista s lyžařem,“ pokračoval Martin. „Ale letos si tohle dilema odpustím. Jan Rener je borec.“

877 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Jana Dvořáčková — 1.1.2019 @ 19.55

    Fakt nekecám, ale teď se tu přehnal takový sněhovo-dešťový-fičáko-hnus. Vono to fakt funguje :) . Jen tedy silnicím a chodníkům se to rozhodně nevyhnulo…

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.