Ocenění

V téhle knize straší! (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 15 srpna 2016 13.35

Vedle řady jiných zásluh můžeme slovutnému Charlesi Dickensovi přiřknout i titul jednoho z průkopníků takzvaných duchařských příběhů. Vydával je zpravidla na pokračování na stránkách denního tisku (který ovšem v polovině devatenáctého století plnil poněkud jinou úlohu než dnes v době internetové) a patřily k jeho nejpopulárnějším počinům. Právě k této stránce Dickensovy tvorby se hlásí irský prozaik John Boyne ve svém osmém románu určeném dospělým čtenářům, nazvaném V tomto domě straší (This House is Haunted, 2013). Jde o přímočarou poctu všem historkám, ve kterých se to hemží duchy, strašidelnými či prokletými domy, bezbrannými dětmi a především pronásledovanými, ale ve skutečnosti neohroženými hrdinkami, které se tajemnému zlu musí v zápase o vlastní život postavit.

Boyne_V-tomto-dome

Hlavní protagonistkou románu je svobodná Londýňanka Eliza Cainová, jednadvacetiletá učitelka v dívčí škole, vyprávějící celý příběh v první osobě. Hned v první větě zmiňuje Dickense a odkazy na některé z jeho povídek či románů se objevují i v dalším textu, dá se říct, že znalost alespoň některého Dickensova díla je jistým kvalifikačním měřítkem, odlišujícím sečtělé či vzdělané postavy od těch prostých. Je to Dickensovo autorské čtení, které otevírá celý román, ovšem funguje pouze jako záminka k uvedení do děje – přestože právě mistra v oné první větě vypravěčka viní ze smrti svého otce, je skutečnou příčinou jeho skonu nachlazení, související s návštěvou onoho vystoupení pouze vzdáleně. Po otcově smrti se osiřelá Eliza (matka zemřela již před řadou let) ocitá takřka bez prostředků a navíc i bez střechy nad hlavou, poté, co se ukáže, že byt považovaný za vlastní byl ve skutečnosti pouze podnájmem. V této nelehké situaci se zdá být vysvobozením inzerát, objevený v novinách. Jakýsi H. Bennett hledá guvernantku na výchovu dětí. Eliza projeví zájem a je okamžitě, bez jakéhokoliv pohovoru či přezkoumání vhodnosti kvalifikace, přijata, vydává se proto na nepříliš připravenou výpravu a než se naděje, nacházíme ji před norfolkským sídlem Gaudlin Hall.

Boyne zde pro svou Elizu připravil řadu hádanek, které se prakticky od prvních chvil dožadují řešení. Dlouho se například zdá, že je jedinou dospělou obyvatelkou celého domu, vyjma nemluvného hrubce v roli kočího a správce pana Hecklinga, obývajícího ovšem odloučený přístřešek. Hned první večer se seznámí s oběma dětmi, osmiletý Eustác i jeho starší sestra Isabella Westerlyovi poměrně rychle objasní, že tajemný H. Bennett není s žádným z nich v příbuzenském vztahu, ovšem žádné další informace už Elize neposkytnou, alespoň ze začátku. Jak oni, tak i Heckling jen odkazují na právníka pana Raisina, bydlícího v nějakých dvacet minut jízdy vzdáleném městečku. Eliza navíc od prvních chvil na Gaudlin Hall naráží na zvláštní jevy, jakými jsou třeba větrné víry nebo neviditelné ruce, snažící se ji vytáhnout za nohy z postele. Eliza Cainová zkrátka musí rozmotat celé klubko záhad, postupně odhalit ponurou historii domu, protože právě ta je klíčem ke všem dějům odehrávajícím se mezi stěnami Gaudlin Hall.

Je to ono rozkrývání zdánlivě samozřejmé skutečnosti, které je motorem a hnací silou románu. Vtip je totiž v tom, že minulé události znají všichni, samozřejmě až na Elizu, a tak nějak automaticky předpokládají, že je i ona seznámena s kontextem celé historie. Což ovšem vhledem k překotnému způsobu, jakým byla přijata na své místo, neplatí, nicméně nikdo se dlouho nemá k tomu, aby tuto skutečnost napravil. Proto až postupem času zjišťuje, že je již šestou guvernantkou na Gaudlin Hall během posledních dvanácti měsíců a také to, co tomuto střídání pečovatelek předcházelo. Průvodcem a postupným zvěstovatelem chmurné pravdy je jí zejména mladý právník pan Raisin, zprvu neochotný a unikající, později přístupnější natolik, že se stane objektem pouze naznačené a vzhledem k jeho manželskému stavu pochopitelně nikdy nerealizované (jsme v polovině viktoriánského devatenáctého století!) romantické linky mezi ním a Elisou.

Boyne_House

Zápletka není přehnaně komplikovaná a dnešního čtenáře těžko překvapí, což je samozřejmě autorovým vítězstvím, nikoliv naopak, vždyť duchařské romány a povídky pracovaly právě s podobnými motivy. Není nyní podstatné a ani žádoucí příběh rozebírat, spokojme se s tvrzením, že na stránkách románu nalezneme většinu ingrediencí, jež inspirace starými duchařinami slibuje. Ať už jde o pomstychtivé duchy, nenadále se zjevující a zas mizící služebnou, tajemného pána domu nebo bezbranné děti stojící v epicentru dění, vždy se můžeme spolehnout na to, že Boyne bude motivy servírovat s patřičnou pietou a bez postmoderního bourání zaběhlých schémat.

Pokud byl v úvodu Boyneův román označen za přímočarou poctu duchařským příběhům, neznamená to v žádném případě, že jde o literaturu triviální nebo snad špatně napsanou. Naopak, Boyne s textem pracuje s maximální zručností, prakticky každý řádek románu má své místo, nic nepřebývá ani nechybí. Nabízí mimořádně chytlavý styl, kniha se jen velmi těžko odkládá. Většina kapitol končí nějakým háčkem či pozvánkou k dalšímu čtení, konečně přesně ve stylu příběhů, k nimž odkazuje. Elizu Cainovou oproti dávným vzorům autor navíc vybavil asi až anachronickou povahou, jeho hrdinka odmítá být brána na lehkou váhu jen díky příslušnosti ke slabšímu pohlaví. Její nebojácný způsob uvažování si získá uznání či snad lépe obdiv pana Raisina, hůře pochodí u reverenda Deaconse. Ten, ač v podobném věku jako Raisin, emancipované chování akceptovat nedokáže, církev tak v jeho podání selhává. To je klíčové hlavně v okamžiku, kdy Eliza dojde k poznání, že v Gaudlin Hall skutečné řádí duchové a ona je jediná, kdo je o této skutečnosti přesvědčený, což ovšem okolí přičítá nervovému vypětí z nezvyklé situace i dozvukům nedávné ztráty otce. Do závěrečné bitvy s duchy se tak Eliza volky nevolky pouští zcela osamocená.

V tomto domě straší suverénně přesvědčuje o životaschopnosti zdánlivě vyčpělé žánrové formule. Duchařské příběhy skutečně většinou odvál čas, občas se ale objeví talent, který je dokáže pozdvihnout ze zapomnění a oprášit jejich zašlou slávu. Román můžeme číst naprosto vážně, funguje ale i díky lehké nadsázce jako uměřená parodie. Nikdy však nesklouzne k výsměchu nebo satiře, na to má autor všechny ty rozzlobené duchy a strašidelné domy příliš rád, i sám Dickens by měl z jeho počinu nejspíš radost. Díky nakladatelství Plus se s jeho dílem můžeme v českém překladu seznámit i my, snad bude mít kniha na našem trhu úspěch a dočkáme se tak i dalších autorových titulů určených dospělému čtenáři.

John Boyne: V tomto domě straší

vazáná, překlad Mirka Kopicová, ilustrace Ladislava Gažiová, 312 stran, 299 Kč

Související odkaz:

Duchové minulosti (ukázka)

plus-logo

535 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.