Komiksová revue Bublifuk se v červnu ohlásila svým třetím číslem. Na obálce zve Avíž zeleného vlka i všechny čtenáře ke vstupu do kouzelného světa rozmanitě vykreslených příběhů, přirozeně pouze na vlastní nebezpečí. Uvnitř pak čeká osm epizod z již zavedených sérií, dva výlety do historie komiksu a jeden komentovaný návod pro malé vynálezce. Jako obvykle je vám tedy k dispozici komiksový sešit s pestrým obsahem, jenž je vzhledem k leckdy až téměř nekonečně dlouhému čekání na další číslo povážlivě tenký.

Vstup na vlastní nebezpečí je ve zkratce řadovým číslem Bublifuku držícím si stabilní kvalitativní úroveň. Oproti minulým dílům absentuje rubrika Dikobraz, čehož si čtenář lačný po příbězích na první prolistování možná ani nevšimne, přestože s Prakomiksy Tomáše Prokůpka dosud vždy tvořila publicistickou dvoustranu. Pohled do komiksové historie se tentokrát věnuje americkému kreslíři Franku Morrisi Howarthovi. Zadáte-li jeho jméno do vyhledávače, vyskočí na vás nejdříve pár obrázků náhrobního kamene a v těsném závěsu pak odkazy na Bublifuk, jenž tak zřejmě poskytuje nejlepší medailonek tohoto autora široko daleko. Snad až někam do komiksové doby kamenné se podívá i Chlup v dalším dílu seriálu Jak se dělá komiks Kláry Smolíkové a Viktora Svobody. Úspěšně tedy pokračuje v komiksové obrodě, činnosti tak typické pro dlouholetou snahu Kláry Smolíkové.

Jedna stránka navíc znamená více prostoru pro úvodní příběh Fernanda a Stelly z pera Jiřího W. Procházky a v barvách a liniích Vojtěcha Šedy. Bulvár může startovat rotačky, protože při cestě za vývojem padáku se podíváme Stelle pod sukni a Fernando se během experimentování vysvleče do trenek. Krok za krokem sledujeme vývoj mechanismu zachraňujícího mnoho kostí od zlomenin. Ačkoli má příběh vcelku akční finále, komiks Fernando a Stella má jinak převážně encyklopedický charakter završený jednoduchým návodem pro praktická cvičení.

Klára Smolíková autorsky podruhé, pro změnu ve spolupráci s Lukášem Fibrichem, pokračuje v popisu trampot dvou pirátů a jednoho papouška, kteří už delší dobu nevědí, co s prachama. Piráti na suchu svým blbnutím příjemně vyvažují zřetelnou didaktickou stránku mnoha jiných příběhů Bublifuku. Podobně jako Knihomol Bubu kreslířky Báry Buchalové a scenáristy Ondřeje Buchala vládnou uvolněnou formou, jež oběma humorným příběhům tolik svědčí.

Organizovaná změť tenkých čar určuje kresebně jednu z nejvýraznějších komiksových sérií Bublifuku, tedy Pípa & Půpa. O Pípův zábavný vynález se začne zajímat školní armáda zelených robotů ozdobených červenou hvězdičkou. Robokámoši musí čelit nejmocnější špionážní taktice vůbec a hlavně při tom neztratit hlavu. Grafické i slovní vtípky téměř na každém panelu a rohu osloví možná spíše starší čtenáře, ovšem roboti v komiksu jsou natolik výjimečným prvkem v současné nabídce komiksů pro děti a mládež, že to Píp s Půpem mají tak nějak od začátku dobré.

Následují dvě série určené pro už trošku starší a zcela jistě školou povinné čtenáře. Zelený vlk pokračuje v cestě za poznáním a dobrodružstvím. Kimea s Karlem Jeriem rozvíjí vskutku epický příběh plný zvláštních pravidel a přírodních zákonů. Největším oživením třetí kapitoly je nutnost rozluštění zakódované zprávy vyžadující jistou dávku čtenářské aktivity. Tři mušketýři Petra Kopla v obnovené premiéře nabízejí nesmrtelnou klasiku s kresebnou i vypravěčskou nadsázkou. Autor tak dělá v podstatě to samé, o co se snaží mnohé filmové a televizní adaptace už od šedesátých let minulého století. V jeho komiksové podobě je však znatelná lehkost, s níž mají d’Artagnanovy patálie docela blízko třeba k příhodám Asterixe a Obelixe. A pozorným čtenářům jistě neunikne nejedno sympatické a čistě bublifukové cameo.

Steampunkové eso aneb Hilfréd Hubertus Babočka Tomáše Kučerovského je jako vždy perfektní podívanou s charakteristickou silnou linkou a silně redukovanou barevnou škálou. Tentokrát se všechno točí kolem fungování poštovní instituce a nutno říci, že je to příběh pravdivý a bez jakýchkoli příkras. Pro milovníky retrofuturismu je každý Hilfrédův případ malým svátkem, komiks je navíc přístupný čtenářům libovolného věku. Až by se čtenáři jednou v budoucnu od Kučerovského zachtělo velkého steampunkového komiksu pouze pro dospělé. Poslední strana patří jednostránkovým Trampotám principála Piškoty Jiřího W. Procházky a Katky Čupové. Graficky se jedná vždy o zajímavě řešený kraťas, který by při své omezené délce mohl ještě více tlačit na vtipnou pointu.

Bublifuk vychází jen párkrát do roka, následující čtvrté číslo vyjde až v říjnu. Je určitě pravda, že by si zasloužil vyšší periodicitu už proto, že některé série mají epizody s otevřeným koncem. Na druhou stranu přílišná frekvence vydávání má také svoje nevýhody, jak je možné sledovat třeba u Čtyřlístku, který do roka zvládne se všemi speciály přes dvě desítky epizod a některé z nich působí značně instantním dojmem. Něco takového se příběhům Bublifuku prozatím s jistotou vyhýbá. Příběhy nejsou jen o vítězství hodných nad zlobivými, jsou často zaměřené na rozšíření znalostí všeho druhu, přičemž popularizace zejména technických oborů by měla být v dnešní době obzvláště ceněná.

Stejně jako XB-1 ve skutečnosti nebojuje o přízeň čtenářů s Pevností, nemusí o ni bojovat ani Bublifuk se Čtyřlístkem nebo s Raketou. Každý sešit má poněkud jiné zaměření a dětem lze jen závidět, jakou komiksovou nabídkou jsou dnes zahrnuti. Pryč jsou doby, kdy se s napětím čekalo na poslední komiksovou stranu ABC a kreslený příběh z Mladého filatelisty. I když možná ne. V říjnu totiž nabídne Bublifuk příběh s názvem Nahatí nic neztratí a já se nemůžu dočkat, co to bude zase za skandál.

Bublifuk 3 – Vstup na vlastní nebezpečí

brožovaná, obálka Karel Jerie, 36 stran, 55 Kč

Související odkazy:

Parou poháněný Bublifuk (recenze)

Pohledy do komiksové budoucnosti (recenze)

Bublifuk – komiksová revue pro kluky a holky