Je Problém tří těles skutečně problematický?

Autor Julie Nováková | Aktuality | Čtvrtek 16 listopadu 2017 17.20

Science fiction trilogie Vzpomínka na Zemi čínského autora Liou Cch‘-sina vzbudila po překladu do angličtiny celosvětovou pozornost. Úvodní román Problém tří těles dokonce získal prestižní žánrovou cenu Hugo. Očekávání tím byla nastavena skutečně vysoko. Dostál jim román, jehož filmové zpracování se v Číně aktuálně připravuje, nebo se jedná o přeceňované dílo? Rovnou odpovím, že z mého pohledu jsou správné obě možnosti současně a že román určitě stojí za přečtení. Problém tří těles pečlivě balancuje na hranici hard SF, alternativní historie a sociální science fiction. Staví na předpokladu, že nedlouho po krvavé Kulturní revoluci se Čína zapojila do pasivního i aktivního SETI, tj. pátrání po mimozemských civilizacích, a kontakt se později skutečně podaří navázat.

Od té chvíle se dějiny naší civilizace začaly ubírat zcela odlišným směrem… Jie Wen-’tie v bouřích Kulturní revoluce ztratila otce, zavražděného za vykonstruované přečiny, i vlastní budoucnost. Ze studentky fyziky se stala dřevorubkyní na zapadlém venkově, a to se ještě počítala mezi ty šťastnější. Svět se obrátil vzhůru nohama a nic už nedávalo smysl – snad až do doby, kdy ji osud díky jejímu vzdělání zavedl k projektu Rudé pobřeží.

Skočme několik desítek let kupředu a máme tu materiálového inženýra Wanga, který žije poměrně spokojený život v současné rapidně se rozvíjející Číně, dokud ho nezkontaktuje policie kvůli záhadným sebevraždám vědců. Wanga posléze začne pronásledovat děsivý odpočet ubíhající před jeho vlastníma očima… Leží snad odpověď ve hře Tři tělesa, kde musí civilizace překonávat nepředvídatelně se střídající stabilní a chaotická období? Je snad založena na reálném základě? Jaký je klíč k jejímu řešení? Minulost a současnost se propojují v detektivním pátrání ve virtuální realitě i skutečném světě.

Problém prvního kontaktu…

Pasáže z virtuální reality Tří těles jsou originální, poutavě a až poeticky podané, ač k hlavní zápletce příliš nepřispívají. Ze skutečného světa jsou silné především scény z Kulturní revoluce a vyrovnávání se s ní, včetně postupného odhalování života Jie Wen-’tie. Wangova linie je mírně nevyrovnanější a některé prvky, včetně původně silného a znepokojivého odpočtu, vyzní tak trochu do ztracena, i když jsou zpracovány dobře. Knize by se dal vyčíst poněkud neuspokojivý závěr, kdy se jednotlivé linie daly propojit silněji a s menším podílem popisů oproti ději. Nejzajímavější ovšem nejsou konkrétní postavy či scény, byť dobře zpracované; román daleko více visí na ústřední myšlence toho, jak by mohl dopadnout první kontakt.

Problém tří těles stojí v dosti zajímavém kontrastu k Existenci od Davida Brina, vydané u nás v roce 2015. Obě knihy se více či méně zabývají Fermiho paradoxem a překračují naivní motiv „hodné mimozemské civilizace navazující mírumilovný první kontakt“, tam ale veškerá podobnost končí. Události Problému tří těles byly zásadně formovány deziluzí a pesimismem pramenícím z prožití Kulturní revoluce; Existence do značné míry staví na křehké dohodě akcentující „třídní rozdíly“ a (absenci) reálného soukromí. Čínský a americký pohled na méně idealistický první kontakt jsou tedy rozdílné. Ve své recenzi jsem kdysi označila Existenci za „technooptimistický opus magnum“ a stále to považuji za trefné pojmenování. Oproti ní je Problém tří těles „lidsky pesimistické komorní drama“ a lehce se dotkne i filosofie vědy. Liou však není jen pesimistický, a dokonce i událostmi svého mládí otupělá Wej několikrát ve svém životě pocítí naději v lidstvo.

Je zřejmé, že lidstvo bude muset využít veškerý důvtip, aby nastalou situaci vyřešilo. Román jako celek sice má jisté nedostatky, ale jeho zajímavost – z hlediska obsažených myšlenek i co do rozšíření obzorů ve světové sci-fi – je vcelku dostatečně vyvažuje. Úvodní svazek trilogie navíc rozehrál zápletku, o které se čtenář touží dočíst víc. Základ pro zbývající dva svazky v něm byl položen poměrně pevně a nezbývá než doufat, že jej autor také patřičně využil, o čemž se můžeme přesvědčit už dnes v nedávno vydaném druhém svazku Temný les.

Spoilery, dále nevstupovat…

Někteří čtenáři byli zaraženi tím, že v úvodních pasážích odehrávajících se během Kulturní revoluce prakticky chybí hodnotící stanoviska. Odehrávají se zde strašné věci, ale není řečeno, že jsou strašné, jsou jen popsány. Nikomu však snad není třeba vysvětlovat, že se tehdy děly opravdu hrůzné věci a že například popisované zabití Wejina otce je hrozivé. Jakákoli stanoviska by v takové chvíli byla prázdná a jedině by snižovala silný dopad scény. Jako by se muselo vysvětlovat, že nacisté byli špatní (ačkoli se zejména poslední dobou zdá, že to někteří lidé ve světě stále nechápou, takže pro takové by možná stálo za to připojit hodnotící vysvětlivky). Však také později v knize, kdy postavy s odstupem reflektují události Kulturní revoluce, na ni téměř všechny – s výjimkou trojice žen, které tehdy byly fanatickými gardistkami – vzpomínají s odsouzením a hořkostí. Další často se objevující námitkou je „nereálnost“ situace, kdy Wej během schůzky spiklenců-hráčů Tří těles vypráví o událostech na Rudém pobřeží. Její vyprávění je ovšem skutečně je na místě a dalo by se shrnout do pěti minut, jde tedy opět o věc názoru…

Vědecky vzdělaným čtenářům může vadit spíše obtížná uvěřitelnost premisy světa Trisolaranů. Ano, problém tří těles nemá snadné analytické řešení (v praxi je jej potřeba řešit „pomalu a pracně“ numericky) a chování takového systému je chaotické, to ale znamená, že je velmi citlivé na počáteční uspořádání a nemá zřejmou periodicitu, ne nutně že planeta v soustavě tří hvězd bude zažívat nepředvídatelné Stabilní a Chaotické éry. Liou si navíc jako domovskou soustavu Trisolaranů zvolil nám nejbližší Alfu Centauri A a B a Proximu Centauri. Proxima je ovšem od obou zbývajících složek, které kolem sebe obíhají poměrně blízko, vzdálená přes deset tisíc astronomických jednotek a není ani zcela jasné, zda je v soustavě pevně gravitačně vázaná. Její oběžná doba kolem dvojice zbylých složek je více než půl milionu let.

Soustava se na většině měřítek v zásadě dá aproximovat na problém dvou těles. Kdyby Trisolaris obíhala kolem Proximy (kde ostatně existuje přinejmenším jedna planeta a prachové prstence), užívala by si vcelku klidné existence a jejím největším problémem by tak byla vyšší aktivita mateřské hvězdy. Podmínkám tak, jak jsou v knize představeny ve hře Tři tělesa (jejíž název ostatně dost prozrazuje a je zatěžko uvěřit, že většinu hráčů by to „netrklo“), bychom se ani zdaleka nepřiblížili. Popisy světa jsou v knize ostatně hezky napsané a poetické, ale uvěřitelné bohužel nebyly ani náhodou, ani jako metafory. To se pak naneštěstí místy týkalo i chování lidských postav vědců ve hře.

Oproti tomu některé aspekty využití sofonů Trisolarany byly naprosto skvěle pojaté, například „mrknutí vesmíru“, rozdílné výsledky z týchž experimentů na urychlovačích a z toho vycházející vědecko-filosofická dilemata, jiné zase méně. Kupříkladu Wanga měl odpočet vystrašit tak, že se vzdá výzkumu, ale nakonec vytoužený efekt neměl. Nebylo by jednodušší mu prostě sabotovat pokusy, poškozovat data nebo poškodit samotný Wangův mozek? V tomto ohledu se zdají plány Trisolaranů zbytečně překombinované a málo účinné. Doufám však, že právě tuto stránku Liu více rozvine ve zbývajících dílech trilogie. Rozhodně máme na co být zvědaví. Navzdory některým námitkám je totiž Problém tří těles skutečně zajímavou science fiction, která v nejednom směru přispěla k rozmanitosti zdejší překladové fantastiky, což jistě může být pro mnohé dostatečným doporučením.