Ocenění

Cynický tanec na entropickém ostří (recenze)

Autor | Aktuality | Středa 24 Říjen 2018 19.40

Jednou z důležitých funkcí žánrové literatury bývá její únikovost, čtenáři se na stránkách fantastických příběhů nechávají unášet do fiktivních říší nebo neznámých vesmírů, čímž se vzdalují starostem běžné reality i vlastního života. Jistě nejde o jediný smysl fantastiky, nicméně cesta směrem ven, od čtenářova nitra k vysněnému světu, který nemá přímou oporu ve skutečnosti, vždy tvořila podstatnou část náboje a přitažlivosti tohoto druhu četby. Takové mety se dá samozřejmě dosáhnout nejrůznějšími způsoby, vedle použití vysoce literárních postupů zde máme nepříliš inovativní využívání prověřených dějových šablon i psaní vyloženě a záměrně brakových příběhů, které využívají především nadsázky a ochoty čtenáře přistoupit na zvláštní pravidla hry. Tímto směrem se ve svém prozaickém debutu vydal třicátník Vilém Koubek, jehož útlý román Čepel entropie před nedávnem přivedlo na trh brněnské nakladatelství Host…

Cepel-entropie-obalka

Čepel entropie vypráví vpravdě šílený příběh démona a uprchlíka z pekla Tondy Vořezálka a jeho kumpána Earl Greye, který démony loví. Lovec démonů a Tonda, fyzicky obývající tělo metr a půl vysokého důchodce, navážou přátelství a vydávají se na šílenou pouť českou krajinou, přičemž náplň jejich bytí tvoří nejrůznější masakry a podobně krvavé taškařice. Oba jsou prakticky nezničitelní, což představuje jeden z problémů na Koubkově cestě ke čtenáři. Postupně se o oba přestanete bát, přestože občas i přes nadpřirozené schopnosti nejrůznější regenerace zdánlivě zemřou, za chvilku se opět na stránkách knihy vesele prohánějí. Bojují s pestrou paletou nepřátel, mezi kterými má Koubek obzvlášť spadeno na katolickou církev, čtenářův zájem však postupně upadá. Vedle nezničitelnosti obou hrdinů je na vině rovněž chaoticky popisovaný děj, postupně se ukazuje, že je vlastně jedno, kde se zrovna dvojice ústředních postav nachází a s kým právě bojuje, důležitý je jen popis krvavé lázně, vyhřezlých očních bulev i dalších tělesných orgánů.

Krví a vyhřezlými střevy autor opravdu nešetří, méně by sice bylo mnohdy více, ovšem nikoli ve světě Čepele entropie, kde jde Koubek záměrně maximálně přes čáru, ohledává hranice možného, kam ho ještě vlastní fantazie pustí. Zdá se ovšem, že vyrazil až příliš daleko a účinek románu tím oslabil, což možná nebylo původním záměrem. Co zpočátku funguje (výrazná scéna s homosexuálním sadistou Adlerem), ztrácí opakováním na síle i na zajímavosti. Vedle akce je druhou důležitou ingrediencí románu humor. Oba hrdinové neustále hláškují, což se spolu s narůstajícím počtem přečtených stránek také stává spíše únavným. Výjimkou jsou stručné a cynické popisy prostředí, zpravidla hospod a barů, kam hrdinové zavítají. Jde o kratičké šlehy mířící přesně na terč, nejrůznější opilci a ztroskotanci tak na kratičké ploše jedné dvou vět skutečně ožívají. Což až tak neplatí o ústřední dvojicí, která má na starosti jen vraždění všech možných obětí za doprovodu neustálého pokuřování a cynického mudrování.

Bizarní lovecraftovský spllaterpunk?

Dle vydavatelské anotace vychází Koubkova kniha ze tří inspiračních zdrojů, při bližším ohledání však není tato základna příliš pevná. Jako nejslabší se jeví odkaz na H. P. Lovecrafta. Ano, v knize vystupují tajemní prastaří, nějaké to chapadlo a podobně se také najde, dokonce je vše podepřeno jakousi mytologií, byť spíše povrchní a zkratkovitou. To ovšem k vyvolání Lovecraftova ducha zdaleka nestačí, naprosto schází tajemná atmosféra děsu a hrůzy, která je skutečným poznávacím znamením Američanova díla. Koubek svou atmosféru buduje zcela odlišně, Čepel entropie vás možná znechutí přímočarým popisem krutostí a mrzačení, možná pobaví cynickým humorem, bát se ale nejspíš nebudete.

Žánrově by dle anotace mělo jednat o tzv. splatterpunk, tedy styl založený na explicitním zobrazování násilí. Což o to, toho je v knize skutečně požehnaně, jinak se ale zdá, že román toho příliš společného s klasickými splattery nemá. Jména jako Barker, Ketchum nebo Matheson přece jen přinášejí jinou úroveň literatury, odlišují se zejména větším zaměřením na horor a obecně i na příběh. Ten u Koubka postupně až absentuje, sled groteskních krvavých událostí se blíží hrůznému panoptiku bez hlubších souvislostí. Otázkou je, zda to byl skutečně autorův záměr, nebo jde o příznak jistého nedostatku řemeslné zručnosti, každopádně Čepel entropie je jinde než díla zmiňovaných klasiků. Ze zmínek v anotaci tedy zbývá bizarro fiction, v našich končinách relativně nový pojem, který nejspíš dorazil až spolu s Carltonem Melickem III a nakladatelstvím Carcosa. Jeho obsah je poměrně rozmlžený, každopádně má k Čepeli entropie patrně nejblíže. Absurdní nadsázka a groteska jsou na jejích stránkách zastoupeny v míře více než hojné, jen škoda, že se trochu vytrácí zábavnost a možný přesah.

vilem-koubek

Po Čepeli entropie jednoduše sáhněte, pokud máte chuť na čistou zábavu a nevadí vám naprosto nulová psychologie postav a silně nelogický děj. V takovém případě budete odměněni bohatou krvavou lázní prošpikovanou řadou hlášek a humorných postřehů, navíc výborně napsanou. Češtinář a redaktor Koubek svůj jazyk přirozeně ovládá, je jen škoda, že svůj talent nevložil do služeb ambicióznějšího příběhu. On to tak ale zcela jistě chtěl, z rozhovorů vyplývá, že Čepel entropie odpovídá autorskému záměru. Nezbývá tedy než jemu i nakladateli přát, aby našla dostatek čtenářů naladěných na stejnou notu…

Vilém Koubek: Čepel entropie

brožovaná, obálka Jana Kilianová, 238 stran, 289 Kč

Související odkaz:

Celoplanetární apokalypsa po česku (ukázka)

host-logo

664 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.