Williama R. Fortschena u nás známe více než dobře, vždyť už tu od tohoto amerického spisovatele vyšlo téměř dvacet knih, což je i na český přebujelý trh rozhodně velmi slušný nadstandard. Nelze ho sice označit za mistra žánru, ale postavení slušného řemeslníka si svými čtivými příběhy (vzpomeňme série Ztracený regiment a Wing Commander) bezesporu vydobyl. Nakladatelský trust Euromedia Group – Knižní klub nám na červen chystá román Vteřinu poté (One Second After) z roku 2009, kterou lze označit za americkou verzi Neffovy Tmy. Autor se tu v intencích žánru zabývá rozkladem společnosti poté, co je vinou elektromagnetického výbuchu vyřazena veškerá elektronika a to ne na dobu přechodnou, ale na blíže neurčený čas…

William R. Forstchen: Vteřinu poté

vázaná, překlad Pavel Pokorný, obálka Vojtěch Kybal, 416 stran, 299 Kč, vydává Euromedia Group – Knižní klub v červnu 2012

Vysloužilý armádní důstojník John Matherson se přestěhoval s rodinou do Black Mountain v Severní Karolíně. Nedávno ovdovělý John a jeho dvě dcery žijí v přívětivé maloměstské rutině. Jednoho dne ji však něco naruší – najednou přestanou fungovat všechny elektrické spotřebiče. Že by rozsáhlý výpadek? Pravda je však krutější, než by se zdálo – za vším je výbuch EMP, elektromagnetické bomby. A výpadek zdaleka nebude jen dočasný…

Kdo přežije v zemi, která se z blahobytu rychle propadá do archaické společnosti? Docházejí léčiva, násilní vykradači se začínají organizovat do tlup, objevují se první fámy a domněnky o původcích útoku. Den za dnem ubíhá od propadu do temných časů, až se uzavře rok. Rok Johnova boje o zachování rodiny, života, budoucnosti…

Strhující postapokalyptický román překvapí svou uvěřitelností a nepustí čtenáře, dokud se nedobere poslední strany.

Ukázka z díla

„Tati, je to nějaké divné.“

„A co?“

„Poslouchej.“

Zůstal na chvíli tiše stát. Byl klidný jarní večer, všude ticho až na občasné zapípání ptáčka nebo zaštěkání psa někde v dálce. To ticho bylo vlastně moc příjemné.

„Nic neslyším.“

„No právě, tati. Vůbec není slyšet auta z dálnice.“

Otočil se na druhou stranu, k dálnici. Přes stromy nebylo vidět, ale Jennifer měla pravdu – panovalo tam absolutní ticho. Když tehdy dům koupili, čekalo je jedno zklamání, na které při prohlídce nepomyslel a které vyšlo jasně najevo hned první noc: dálnice byla necelý kilometr odsud a pořád tam duněla auta. Přestalo to jedině při nehodě nebo v zimě při sněhové vánici.

„Asi nějaká bouračka,“ odpověděl.

Nebylo to nic neobvyklého. Od města Old Fort se dálnice kroutila do kopce a skoro každý měsíc tam nějakému kamionu selhaly brzdy. Nebo nějací staří manželé ve dvanáctimetrovém obytném autě nevybrali jednu ze zatáček při klesání v místech, kde dálnice za Asheville míří dolů na jih k Piedmontu. Jednou se převrátil kamion s nebezpečným nákladem a doprava stála v obou směrech až do druhého dne.

„Napřed jsme si to myslely taky, pane Mathersone, ale vypadá to tam vážně divně. To není normální dopravní zácpa. Prostě tam všude stojí auta. Shora z kopce je to vidět.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě tam, tati, stojí všude fronty aut – u krajnice, uprostřed silnice, všude možně. Ale není to zácpa. Jenom nikdo nejede.“

Nesoustředěně poslouchal, zatímco vkládal hamburgery do housek a chystal je na talíře.

„Nejspíš se stala nějaká nehoda až o kus dál a řekli lidem, ať zastaví a počkají,“ řekl.

Holky přikývly a pustily se do jídla. John snědl první hamburger bez řečí a poslouchal to ticho. Bylo skoro strašidelné. Člověk by předpokládal, že něco bude slyšet. Jestli došlo k nehodě, měly by se ozývat policejní sirény. A taky by měla pořád jezdit auta po staré sedmdesátce. Kdykoliv byla zablokovaná dálnice, většinou jezdily po staré silnici policejní vozy a sanitky a taky všichni, kteří se snažili dálnici objet. Kdyby nic jiného, tak v tuhle denní dobu měli ti zatracení Jeffersonovic kluci nahoře na kopci ve zvyku prohánět se po lese na těch hrozných čtyřkolkách.

Vzhlédl k obloze a trochu ho zamrazilo.

V tuhle denní dobu zůstávaly za dopravními letadly stopy od trysek a přímo nad hlavami měli příletový koridor do Atlanty pro většinu letů ze severovýchodu. Na obloze bylo vždycky vidět alespoň dvě, tři letadla. Teď ale byla obloha čistě modrá. Po stopách tryskáčů nikde ani vidu.

Nepříjemný pocit mrazení v zádech mu připomněl 11. září. Tehdy odpoledne bylo všude ticho, každý seděl doma a sledoval televizi a na obloze taky nebyla žádná letadla.

Vstal, přešel k plotu a zaclonil si oči rukou proti večernímu slunci. Všiml si, že na úbočí hory Craggy Dome hoří les. Kouř stoupal přímo vzhůru. Odhadl to na dva a půl hektaru lesa v plamenech. A další požár propukl o hodně dál, na hřebeni pohoří Great Smoky Mountains.

Dole ve městě neviděl sebemenší pohyb. Byl zvyklý, že dokud se koruny stromů úplně neolistí, je vidět dopravní světla na křižovatce State Street a Main Street. Teď ale nesvítila, a dokonce ani neblikala. Ohlédl se na stojací hodiny. Touhle dobou vždycky projíždí „milionový vlak“. Říká se mu tak, protože vozí uhlí za víc než milion dolarů. Těží se v Kentucky a přepravuje se do elektrárny u Charlotte. Je to pořádný vlak, tahá ho pět dieselelektrických lokomotiv. Když byly holky malé, po večeři mívali rituál: bral je autem dolů k závorám, mávali strojvedoucím a dívali se za vlakem, jak se řítí k tunelu v průsmyku Swannanoa.