Kniha posledního soudu (v originále Doomsday Book) vyšla poprvé už v roce 1992 a pro autorku znamenala obrovský úspěch (ceny Hugo, Nebula, Locus a další nominace). Přestože Connie Willisová došla ve své kariéře spisovatelky tak daleko, že v letošním roce získala jedno z nejvyšších ocenění, titul Velmistra žánru, jde teprve o její druhou knihu, kterou má čtenář k dispozici v češtině. Nakladatelství Triton nyní po téměř deseti letech navazuje na román I když půjdu roklí šeré smrti a plánuje nabídnout v blízké budoucnosti i její další práce – příběh nazvaný O psu nemluvě a sbírku povídek Vnitřní záležitosti. Kniha posledního soudu patří do volného cyklu věnovaného cestování v čase, které je už v polovině 21. století možné a dokonce se využívá pro studium dávných dob.

Na anglické oxfordské univerzitě se právě dokončují práce k riskantnímu časovému skoku do čtrnáctého století, k němuž se chystá mladá studentka historických věd Kivrin. Ne vše ale dopadne podle původních představ a na obou stranách narůstá drama – opuštěná dívka se ocitá v nehostinném středověku, kde se veškeré plány vymknou z rukou, a budoucí Oxford se začíná otřásat pod náporem nebezpečné a záhadné chřipkové epidemie.

České vydání Knihy posledního soudu následuje dlouhou řadu různých vydání v angličtině.

Kniha se příjemně čte, obzvlášť po pomalejším rozjezdu, k čemuž přispívá i dobrý překlad Lenky Adamcové. Hlavní zápletka je poměrně jednoduchá a i uprostřed smrtícího běsnění čtenáře hlavně zajímá, jak si povede hrdinka ztracená v minulosti, zda přežije a jestli se vůbec někdy vrátí domů. Nejde o akční příběh, přesto se v něm stále něco děje, i když to jsou mnohdy spíše maličkosti a boční linie vyprávění. Zejména v části věnované dění na Oxfordu nechybí lehký humor, který vzniká často z absurdních situací připomínající to nejlepší z divadelních konverzačních komedií (alespoň do doby, než začne pořádně přituhovat). Síla románu však leží ve vykreslení středověku a postavy, které zde Kivrin potká, jsou dokonce zajímavější a živější než univerzitní akademická obec. Samotný koncept skoků v čase sice není detailně vysvětlen, ale autorka ho vystavěla tak, aby sám zabraňoval vzniku časových paradoxů. Premisa jejich nemožnosti je pak jedním z klíčových prvků při pátrání po tom, jak se mohla začít šířit oxfordská epidemie.

Dá se románu něco vytknout? Občas je text rozvláčný a opakují se v něm ty samé myšlenky dokola, např. už na začátku vyznívají obavy profesora Dunworthyho jako posedlost – právě díky tomu, že je autorka tolikrát zdůrazňuje (a určitě to nebyl efekt, kterého chtěla dosáhnout). Místo jasné a logické akce hrdinové někdy zbytečně dlouho přemýšlejí a Willisová opakovaně protahuje věci dlouhými vnitřními monology. V některých pasážích by kniha mohla být razantně zkrácena, aniž by cokoli důležitého uniklo. Je zřejmé, že se autorka důkladně věnovala studiu anglického středověku, a proto „historická“ část knihy vyznívá ve výsledku přesvědčivěji než ta „budoucí“. V ní není příliš domyšlen technologický pokrok, působí zastarale, chybí mobilní telefony, internet a vůbec řada vymožeností, které se daly už v 90. letech předpovědět a které by některé dějové uzly rozmotaly ve chvilce.

Příběh je to bezesporu působivý. Dojemný, empatický a svým způsobem idealistický v tom dobrém slova smyslu. Má však jedno „ale“ – výlet do minulosti působí jen jako záminka, aby autorka mohla konfrontovat myšlení moderního a středověkého člověka, aby podala realistický a v ničem nepřikrášlený obraz hrůzy, kterou kolem sebe šíří nemoc a smrt. Jestli je to pro čtenáře, u něhož se předpokládá zájem o vědecko-fantastická témata, zásadní nedostatek, si musí každý rozhodnout sám.

Connie Willisová: Kniha posledního soudu

vázaná s přebalem, překlad Lenka Adamcová, obálka Hieronymus Bosch, 552 stran, 349 Kč