Když jsem se na počátku devadesátých let začal seriózně zabývat čtením SF literatury, space opera byla můj vysněný žánr. Bylo mi asi dvanáct, měl jsem rád dobrodružné příběhy a ovlivněn mnohonásobným zhlédnutím Hvězdných válek jsem i v literatuře hledal něco podobného – dobrodružství ve vesmíru a na exotických planetách. To, co bychom dnes nazývali space operou, pro mne tehdy byly prostě příběhy z vesmíru. Moc jsem toho tehdy ke čtení neměl, snad jen Burroughsova Johna Cartera z Marsu (dá-li se ještě vůbec za space operu považovat). Naštěstí se ale situace začala zlepšovat – vyšla Enderova hra, Santiago, Pohlova Gateway a další, takže jsem byl v tomto směru záhy uspokojen a začal jsem se věnovat i jiným subžánrům. Ke space opeře mám nicméně díky začátkům své četby stále kladný vztah a rád si nějakou čas od času přečtu…

Doba ovšem pokročila a rovněž space opery opustily škatulku prostých vesmírných dobrodružství s romantickým nádechem. I v češtině si můžeme přečíst propracované a mnohovrstevnaté romány Petera F. Hamiltona či Alastaira Reynoldse, nemluvě o výborném Simmonsově Kantosu Hyperionu atd. To už se ale dostáváme k nedávno vydané románové sérii Expanze od Jamese R.A. Coreyho (což je ve skutečnosti společný pseudonym Daniela Abrahama, který je znám českým čtenářům z časopisu XB-1 či díky fantasy sérii Kvartet vysoké ceny, a Tye Francka, asistenta George R.R. Martina), která se od předchozích zmíněných přece jen v lecčem liší. Začnu poněkud netradičně tím, co je na Expanzi nejméně výjimečné, tedy příběhem. Nechápejte mě špatně, jednotlivé svazky série jsou napínavými thrillery s výraznou příměsí hororu. Mají spád, nenudí, jsou naopak patřičně dramatické, celá série si drží nastavenou laťku kvality (podotýkám, že jsem četl první tři díly série, česky v době psaní tohoto článku vyšly prozatím první dva. Čtvrtý díl, Cibola Burn, vyšel v polovině června letošního roku v angličtině a ještě jsem se k němu nedostal). Jako celek však série jednoduše nijak zvlášť originální není, což ale také nebyl záměr jejích tvůrců. Řeší se konspirační teorie, narážíme na tajné základny, bezskrupulózní politiky, vědce a vojáky a vše je okořeněno nálezem zcela unikátní a pravděpodobně mimozemské technologie, se kterou se musí hlavní aktéři a potažmo celé lidstvo vyrovnat. Veškeré základní prvky, ač v příběhu dobře fungují, jsou tedy relativně známé; je to jako chuťově vydařený koktejl smíchaný z poměrně běžných ingrediencí. Pokud už máte se SF v knižní či filmové podobě nějakou zkušenost, příběh vás možná potěší, ale asi nepřekvapí. Čím tedy Expanze vybočuje z řady? Co je na ní zajímavé a proč se ji vyplatí číst?

Zaprvé, svět, v němž se knihy odehrávají, je oproti typickým space operám kompaktnější. Dějištěm je naše Sluneční soustava kolonizována lidmi díky vynálezu Epsteinova pohonu (jehož podstata není v příběhu nijak vysvětlena, nejde o hard-SF a technické aspekty nejsou pro autory to hlavní). Lidé se usadili na Měsíci, terraformují Mars a osídlili i Pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem; tedy žádné galaxie, žádné desítky světů, mezi kterými se děj klasičtějších space oper umí pěkně rozpliznout (viz např. série Úsvit noci od Petera F. Hamiltona). A nedosti na tom, jednotlivé příběhy se prakticky výhradně odehrávají v oblasti Pásu a okolí, tedy v onom příslovečném pohraničí, té nejvzdálenější výspě, kam lidstvo dosáhlo – habitaty v asteroidech s neustálým rizikem dekomprese, dřina při těžbě rud z Pásu a pocity křivdy, že za mrzký peníz si jeho obyvatelé lámou hřbet pro ty ufňukance ze Země a Marsu; těžký úděl ale zároveň obyvatele Pásu stmeluje, je pro ně důvodem k až přepjaté hrdosti a zdrojem pocitu určité výlučnosti. Zadruhé, politika. Knihy série Expanze jsou zčásti politickými thrillery. Mars a Země tvoří politickou a vojenskou alianci, která je ale křehčí, než se na první pohled zdá, kdežto v Pásu se postupně etabluje SVP, Spolek vnějších planet, jakási pololegální separatistická organizace, která se od Aliance Země-Mars chce co nejvíce distancovat, ale zároveň je nucena s nimi držet krok, minimálně po vojenské stránce. Obyvatelé Pásu vesměs SVP otevřeně či skrytě podporují, SVP v nich naopak podporuje patriotismus vzhledem k Pásu a nevraživost vůči Alianci. Podhoubí pro politický konflikt je tedy výživné; ale hlavně, pro čtenáře jsou politické pletichy snadno přístupné – vše je uvěřitelné, politika v Expanzi reflektuje tu, kterou známe z našeho světa; politicko-vojenské konflikty v celé sérii mají velmi reálný základ, který je čtenáři blízký, neboť jeho podstatu důvěrně zná z každodenního života.

Ústřední roli v celé sérii hraje čtyřčlenná posádka kosmické lodi Rosinante – především její kapitán, Jim Holden. Holden je poněkud naivní idealista, který věří v lidi, respektive v dobro v nich; je přesvědčen, že upřímnost je nade vše a zákulisní politické machinace jsou mu bytostně cizí (což je postoj, který se mu nezřídka vymstí). Zároveň je ale neústupný a odvážný, ve vypjatých situacích umí čelit svému strachu; není to bezhlavý akční hrdina, který se vrhá do každé přestřelky – naopak, nebezpečné situace se snaží řešit diplomaticky, neboť je v jádru stále humanistou. Jeho naivita ale není bezbřehá, a pokud se dostane do situace, kdy diplomacie nic nezmůže, umí jednat rázně a nekompromisně. Členové jeho posádky jsou pak víc než jen blízkými přáteli; jsou jeho svědomím, jeho oporou, jeho útočištěm, když se svět proti němu spikne. Jejich loď Rosinante se pro ně postupně stává domovem, bezpečným místem, které si úzkostlivě střeží. Holden je tedy hlavní postavou a příběh sledujeme jeho očima, ale v každém díle jej doplňují postavy další. V první knize je to detektiv Miller. Miller je poměrně klasickým noirovým hrdinou – stárnoucí detektiv, jehož kariéra je už za zenitem, se sklonem k alkoholismu. V úvodu knihy dostane prostý úkol – najít Julii Mao, miliardářskou dcerku, která se bohatému tatínkovi vymkla z rukou a zřejmě se ukrývá někde v Pásu. Miller postupuje s buldočí vytrvalostí, zarputile a neúprosně; protivenství, která se mu staví do cesty (včetně nepřízně nadřízených, neboť případ není pochopitelně tak jednoduchý, jak se zpočátku zdá), jej jen o to více zatvrzují. Jeho případ jej záhy propojí s Jimem Holdenem a právě v jejich kontrastu vyniknou vlastnosti obou z nich. Kde je Holden idealistou, Miller je cynikem; kde Holden věří v lidi, Miller nevěří nikomu; kde je Holden diplomatem, Miller nejde pro ránu daleko. Na události v knize tak nahlížíme dvojí optikou a každé, nejen morální, rozhodnutí je konfrontováno se dvěma odlišnými přístupy ke světu. Není to vlastně nic světoborného, ale v knize to velmi dobře funguje.

I ve druhé části se autorům podařilo vytvořit podobný kontrast, i když postav je více – kromě Holdena je to marťanská mariňačka Bobbie, tvrdá bojovnice, která však čelí traumatu z vyvraždění své jednotky a navíc je vytržena ze známého vojenského prostředí a vržena do soukolí velké politiky; dále Prax, botanik z Ganymedu, který žil celý život jen svojí prací a péčí o nemocnou dcerku – ta je ale za záhadných okolností unesena a zoufalý Prax dělá vše pro to, aby ji našel; a konečně Avasarala, politička Spojených národů čelící spiknutí ve vlastních řadách – tu jsem si mimochodem oblíbil nejvíc, protože sama sice velmi dobře ovládá příslovečnou hru o trůny, ale udržuje si nadhled a politické vrtochy umí nahlédnout s odstupem a nezaujatě, bez iluzí. Interakce mezi takto různorodými postavami je opět zajímavá, často dramatická a nezřídka i zábavná. Ve třetím díle jsou sice postavy rovněž chvályhodně rozmanité, ale přijde mi, že tentokrát jsou přece jen ve výsledku méně zajímavé – nejvýraznější je Melba, údržbářka s temnou minulostí; další dvě postavy, pastorka Anna a důstojník Bull, jsou přece jen méně výrazní, i když v příběhu rozhodně mají své místo. Přesto jsem přesvědčen, že propracované a zajímavé postavy jsou tím nejlepším aspektem série Expanze. Způsob narace je podobný, jakou používá např. George R.R. Martin v Písni ledu a ohně – střídají se kapitoly z pohledu jednotlivých postav; ale díky tomu, že je jich málo, vyprávění je sevřené a drží pohromadě (na rozdíl od posledních Martinových knih, kde už je tolik hlavních postav, že příběh aby mezi nimi člověk pohledal). Zde jsou vystupující postavy vesměs věrohodné, noirový stereotyp detektiva Millera jsem autorům rád odpustil, protože do příběhu zapadá. Dobře napsané charaktery rozhodně nejsou nejen v SF literatuře samozřejmostí a je třeba je ocenit, když je to možné – což pro Expanzi naštěstí platí. Autorům se navíc podařilo vytvořit svět, který se ani po několika knihách neomrzí a nezačne nudit. Je v něm dost místa pro nové příběhy, aniž by se nutně musely stát stereotypními; do světa Expanze se nebojím vracet.

Má-li série reprezentovat moderní space operu, můžeme říci, že nám žánr dospěl. Nebojí se aktuálních, ale přitom nadčasových témat, jako je morálka, čest, patriotismus, rasismus. Příběhy jsou pochmurnější, více zneklidňující. Ale v jádru jsou to pořád ty vesmírné příběhy, o kterých jsem snil jako kluk. I já jsem od té doby dospěl a jsem rád, že můj oblíbený žánr je tu stále se mnou.

Tento článek bych rád věnoval mé profesní kolegyni, MUDr. Janě Rečkové, která je také výbornou spisovatelkou a překladatelkou. Přestože se teď nachází v nesmírně těžké životní situaci, první dva díly Expanze přeložila velmi zdařile. Ač jsme se nikdy osobně nesetkali, moc na vás, paní doktorko, myslím a přeji vám dostatek energie nejen na další povedené překlady!

Ve světě Expanze se odehrává rovněž několik samostatně vydaných novel.