Ocenění

Z deníku otaku – část 27. – No Game No Life

Autor | Aktuality | Pátek 15 září 2017 19.05

Po roce 2012, kdy vyšlo milované i nenáviděné Sword Art Online, se anime s herní tematikou začaly objevovat napravo nalevo. Světy, v nichž se herní prostředí mísí s realitou, se začaly rychle těšit obrovské popularitě, a proto není divu, že svou trošku do mlýna přihodilo i úspěšné studio Madhouse (o němž už padla řeč především ve spojení s Death Note, Kiseidžú: Parasyte nebo Devil May Cry). Jejich prozatím dvanáctidílné anime z roku 2014 nese název No Game No Life a jeho podstata dokonale odpovídá názvu studia – je to zkrátka šílenost. Sourozenci Sora a Širo v něm realitu vnímají jako jednu velkou nudnou hru. Oba spolu tvoří neporazitelný online tým Kúhaku (Prázdní). Jednoho dne se ale po vyhrané šachové partii s neznámým protihráčem propadnou do fantasy universa, v němž jsou veškeré konflikty od drobných hádek přes nadnárodní spory řešené skrze hry. Pro legendární duo je tento svět splněným snem, v němž mohou díky své hráčské vášni konečně něčeho dosáhnout – sjednotit šestnáct mezi sebou soupeřících národů a vyzvat k souboji boha her Teta.

No-Game-No-Life

Známé hry, jak je neznáte

Šachy, kámen-nůžky-papír, slovní kopaná, oko bere, poker nebo obyčejný hod mincí. V No Game No Life tvůrci jen výjimečně vymýšlejí nové hry, kterými by mátli diváky – daleko častěji pracují s obecně známými konstrukty, které představují v novém světle nebo lehce mění jejich pravidla. A pokud na ně přistoupíte, budete se bavit. Tohle anime se totiž nebere příliš vážně a v jádru je to víc než cokoli jiného komedie. Pokud vám tedy sedí specifický humor japonských anime, který často jde za hranice dobrého vkusu i veškeré logiky, No Game No Life se vám svou specifickou směsí dobře načasovaných gagů a totálně jeté akce dostane pod kůži.

Na pohled je No Game No Life tak přepáleně barevné anime, že by na jeho sledování člověk potřeboval sluneční brýle. Pastelové barvičky neúnavně září ze všech stran. Žádnou velkou temnotu zde nečekejte. Od prvního do posledního záběru ve fantasy světe je No Game No Life pozitivní a prosycené živoucí energií. Každý záběr má náboj a ani na chvilku vás nenechá na pochybách, že herní svět je mnohem zábavnější a skutečnější než nudná každodenní realita, kterou se svým specifickým stylem kresby ani nesnaží napodobit.

Japonská společnost v podtextu

No Game No Life ale není jen ztřeštěná honba za vítězstvím. V samotném základu totiž stojí jeden z nechvalně proslulých sociálních fenoménů současného Japonska. Tím jsou tzv. NEETi, tedy lidé, kteří nechodí do školy a neangažují se ani v žádné pracovní činnosti (z anglického „Not in Education, Employment, or Training“). Termín je spojený s naprostou absencí ambicí, motivace a touhy po začlenění se do společnosti. Úzce souvisí i s fenoménem hikikomori (tedy lidí, kteří neopouští své domovy celá léta).

Sourozenci Sora a Širo k těmto lidem patří – budování sociálních vazeb nebo vzdělávání se ku prospěchu v kariéře jde mimo ně a jedinou útěchou od nudného světa je modrá sféra, nabízející nepřeberné množství videoher. Ruku v ruce s tím jde i absolutní závislost na tom druhém, žalostný nedostatek empatie a záchvaty paniky v jinak běžných sociálních situacích. K tomu si domyslete pár kapek téměř nadlidského intelektu a dostanete dvě zábavné a nepředvídatelné postavy s problémy pramenícími ze současné nevyrovnané japonské společnosti.

No Game No Life není pro všechny. Určitě se nehodí pro ty, kteří na specifickou japonskou animovanou popkulturu nejsou navyklí díky civilnějším kouskům. Tohle anime žene všechna specifika žánrů ad absurdum a ani se za to nestydí. Fan service a nadsázka jsou zde alfou a omegou. Jestli tedy jen s obtížemi přežijete první díl, do dalších se pouštět ani nemusíte – normálnější už to totiž nebude.

1 971 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.