Ocenění

Do Ankh-Morporku přichází parní revoluce… (recenze)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Úterý 28 Leden 2014 7.30

Napjatě očekávaný čtyřicátý román ze světa Úžasné Zeměplochy se koncem loňského roku objevil na pultech knihkupectví – jak bych mu mohla odolat? Dlouho jsem však váhala, zda mám knihu recenzovat. Nadělila jsem si ji jako vánoční dárek a nepředpokládala, že bych na ni psala recenzi. Už v průběhu čtení se mi ovšem v mysli neodbytně vynořovaly věty a dokonce i celé odstavce, argumenty a protiargumenty, nápady, srovnání… Nemoc z povolání – ovšem ne u každé knihy se mi stává, že při čtení v duchu sepíšu hned několik kompletních recenzí. A tak jsem neodolala a své dojmy napsala. Recenze se tentokrát mírně protáhla; doufám však, že o to zajímavější pro vás bude…

Jen si hned na začátku něco ujasněme. Ohledně recenze jsem váhala zejména kvůli nutnosti balancovat objektivní názor na knihu samotnou a subjektivnější na ni i jejího autora. Vždycky jsem obdivovala Terryho Pratchetta za to, jak čtivý a komplexní svět zalidněný životnými (i když někdy třeba neživými) postavami se mu v Zeměploše povedlo vytvořit. Později jsem ho začala obdivovat ještě víc za jeho boj s Alzheimerovou chorobou, to, jak se k ní postavil, a zejména to, že pokračuje v psaní. Obdivuji ho velice – ale měl by recenzent zohledňovat podmínky, za nichž kniha vznikla, při jejím recenzování? Jsem toho názoru, že je to vhodné tehdy, když se úzce vztahují k tématu knihy a souvislost nelze pominout; v tomto případě se toho zdržím. Raising Steam budu hodnotit ne na základě toho, za jakých okolností byla vytvořena, ale jako dílo, které dokáže stát samo o sobě. Někteří z vás by možná preferovali jiný postup – a mohli by s ním uspět lépe. Tady se pohybujeme na poli, kde lze stěží nalézt nějaký objektivně „nejlepší přístup“. Své váhání i obdiv jsem už vyjádřila; tedy vzhůru ke knize!

Dvojí problém začátku

Na rovinu přiznávám, že ze začátku mne kniha Raising Steam příliš neupoutala a trvalo jí, než si mne získala. Hlavním problémem úvodu je, že se v něm nezávisle na sobě rozvíjí několik odlišných příběhů, které se dlouho vůbec neprotnou a často jsou reprezentovány jednotlivě se vyskytujícími liniemi, jejichž vypuštění by si čtenář nemusel vůbec všimnout. Nástup věku páry na Zeměploše i vnitřní rozepře trpaslíků se velmi volně propojí až letmou Vetinariho poznámkou – a ač víme, že lord Vetinari nikdy nedělá bezvýznamné poznámky, přece jen ještě nějakou dobu drží příběh pohromadě jen silou patricijovy vůle. Koneckonců se avizovaný hlavní hrdina Vlahoš von Rosret, který by měl fungovat jako tmel příběhu, dostává k železnici až po delší době a příběh se i poté rozvíjí spíše pomalu. Možná by to vůbec nevadilo, kdyby mne jako čtenáře dokázal úvod jakékoli linie dostatečně upoutat; to se ovšem nestalo. Rozjezd je nejen fragmentovaný, ale i velmi pozvolný. Jedno ani druhé samostatně nemusí vadit, ale společně netvoří právě čtenářsky nejvhodnější kombinaci.

Nabízí se srovnání s předešlým románem ze Zeměplochy, Šňupcem. Už na začátku se tam shledáváme se Samem Elániem, který – ó ta hrůza – musí odjet na dovolenou! Ale kde jsou policajti, tam je i zločin… Někteří čtenáři si právě u této knihy stěžovali na pomalý rozjezd; zato mně nasazené tempo naprosto nevadilo. Pozvolnější nástup není žádnou chybou, pokud je poutavý a zajímavý – ani jedno rozhodně není synonymem rychlosti. A úvod Šňupce se z mého pohledu vydařil bezvadně, protože nás vedl příběhem zejména očima hlavního hrdiny a nedrhl na častých přeskocích napohled nesouvisejících linií. Mohli jsme tušit, k jakému bodu konfliktu směřuje – přece nemůže být venkovská detektivka bez vraždy! Vše bylo postaveno tak, že získat pozornost čtenáře nepředstavovalo problém. Raising Steam bohužel zpočátku nemá žádný převažující úhel pohledu, hlavní hrdina se dlouho moc neukáže, postavy se střídají každou chvíli a někdy se už vůbec nevrací. Vzácně se podobná mozaika vydaří takovým způsobem, že čtenáře okamžitě vtáhne a pohltí; zde se to ovšem úplně nepovedlo.

Kam má příběh směřovat?

Srovnávání s předešlými knihami se nevyhne ani tón vyprávění. Není ani hravě a satiricky humorný jako v obou předchozích románech s Vlahošem von Rosretem v hlavní roli, dlouho ani nestřídá temnější, napínavější, satiričtější a optimističtější vrstvy jako třeba série o Hlídce nebo čarodějkách – počkat, jaký tedy vlastně je? Ze začátku bohužel poněkud obtížně definovatelný; výrazné prvky napětí, budovaného konfliktu ani humoru v něm nenajdeme. Absence emocionálního ladění i jednotící linky příběhu knize neprospěla. Po první bezmála pětinu jsem si připadala, jako bych četla stylisticky bezchybný text, který je ale jen prozatímním nástřelem budoucího románu – nebo několika románů – a autor se teprve chystá mu dát vlastní hlas; zatím není jasné, zda ví, kam příběh vůbec plánuje zavést.

Nebudu vás ale dál napínat: Postupně se problémy, které jsem dosud zmiňovala, téměř zahladily. Trvalo to sice déle, než by se mi líbilo, ale přesto se linie postupně sešly, příběh začal díky zapojení Vlahoše držet víc pohromadě, objevil se jakžtakž hlavní úhel pohledu, začalo být zřetelnější, kam má vše směřovat, byla vybudována atmosféra a ani humoru či napětí čtenář naštěstí nebyl ušetřen. Nechyběla místa, kde jsem se i zasmála, ač jich bylo výrazně méně než obvykle; Raising Steam byla znatelně vážnější než jakýkoli jiný zeměplošský příběh. Odpustíte mi ještě jeden krátký návrat ke Šňupci? I ten byl totiž poměrně vážný a temný. Jenže… k Samu Elániovi se to hodí. Hlídka v Zeměploše do značné míry reprezentuje noir. Jen si vzpomeňme na temnotu, které musel hrdina čelit třeba ještě v Noční hlídce nebo Buch!. A přesto… Pokaždé šlo napětí a temné ladění ruku v ruce s Pratchettovým dovedným jemným humorem (a místy bylo prostřídáno i přímočařejší humorností díky postavám jako Nobby nebo Tračník). Raising Steam už tento osvěžující a pro Zeměplochu typický lehký podtón, kterým byl prodchnutý i Šňupec, do značné míry postrádá – a je to škoda.

Vývoj postav, nebo papírem šustící proměna?

Vlahoš von Rosret vyspěl a zmoudřel. Zní to jako klišé, ale lépe se jeho proměna popsat nedá. Není přímo neuvěřitelná, ale přesto mi úplně nesedla; v závěru Nadělat prachy je stále ten uličnický polepšený podvodník, který uplatňuje své neortodoxní metody tentokrát na správné straně zákona. V Raising Steam už nemá ani moc choutky se pouštět do dobrodružství, dokud ho k nové železnici nepostrčí Vetinari. A když už jsme u Vetinariho… Místy jsem měla dojem, že se stává výrazně méně machiavellistickým, než jakým byl dříve, a chová se – jak to říci – jako obyčejný tyranský vládce. I jeho tajemník se projevil z trochu překvapivé stránky. Méně je mírná změna znát u Elánia, který také nemůže chybět; v několika momentech během jeho dialogů s Vlahošem mi přišlo, že tohle by neřekl nebo by to řekl úplně jinak. Dialogy obecně drhly častěji. Na žádném z míst, která mne trochu zarazila, však nebyla změna taková, aby šustila papírem. Ač jsem chvílemi postavám úplně nevěřila, po většinu času jsem s nimi problém neměla – naopak, díky nim jsem se pak dokázala do děje ponořit a knihu si užít! Co by byl román bez sympatických postav? A ač mi ze začátku „nový Vlahoš“ tak docela nesedl, jeho vývoj v průběhu Raising Steam už uvěřitelný byl a představoval jeden z nejzajímavějších bodů románu.

Něco jiného ale papírem zašustilo. Zatímco ve všech předchozích románech ze Zeměplochy jsem se neubránila obdivu, jak Terry Pratchett humorně a citlivě zabudoval prvky tolerance a emancipace, v Raising Steam už mi místy přišly dost nucené; to, že goblini byli teprve před nedávnem uznáni jako plnoprávné rozumné bytosti a dosud mají občas potíže s tím, že na ně někteří lidé či trpaslíci pohlížejí s despektem, nemusí několikrát natvrdo zaznít. Úplně by stačilo, že je to patrné ze samotného příběhu; show, don’t tell je sice klišé, ale zrovna v tomto případě je plně platné. Obávám se, že snaha zdůraznit jejich postupnou emancipaci prokázala knize spíše medvědí službu. Podobný jev se ukázal i u vnitřního konfliktu trpaslíků – čtenáři se nemusí okatě naznačovat, jaké straně má fandit, však on to dokáže podle děje poznat sám.

Dobrý román, který má jen tu smůlu, že není výborný

Zatím jsem se věnovala spíše kritickým připomínkám, ale hlavně se jimi nenechejte od Raising Steam odradit! Navzdory zmiňovaným výhradám jsem si knihu celkem užila – jen zdaleka ne tolik jako valnou většinu románů o Zeměploše. A to byla asi její největší smůla; kdyby šlo o román nespadající do geniální série, většina výše uvedených výhrad by nejspíš byla mírnější. Takže zanechte pochybností: Raising Steam se celkově spíše povedla. Je slušná – jen zkrátka není vynikající. Neschází v ní ale Pratchettův typický vhled do jednotlivců i společnosti, napětí, vtip i originální nápady. Každému fanouškovi Zeměplochy tak mohu Raising Steam vřele doporučit. Co se týče čtenářů, kteří se teprve chystají se do tohoto světa vypravit, poradila bych jim začít jiným románem a postupně se k tomuto propracovat; v tomto případě by asi čtenářský zážitek někoho, kdo ještě nezná opakující se postavy, nebyl právě nejlepší. A čím začít? De facto téměř čímkoli, ideálně úvodní knihou některé z dílčích sérií… Terry Pratchett dokázal stvořit úžasně propracovaný svět plný napínavých i zábavných příběhů, kde si každý najde své oblíbené prvky a do kterého se většina čtenářů po prvotní nejistotě zamiluje tak, až jim bude zatěžko ho opustit. A to se povedlo málokterým autorům.

Terry Pratchett: Raising Steam

orig. 2013, 375 stran, obálka Paul Kidby, česky chystá nakladatelství Talpress

1 271 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 2 »

  1. Comment by Aleri — 29.1.2014 @ 17.26

    Super, teď se mi krásně snížila očekávání, takže nebudu zklamaná :)

    Při čtení recenze mě tak napadlo, jestli už to nepsala ta jeho dcera… Na zkoušku, aby až pak budou lidi držkovat (což budou v každém případě) mohla říct „no, ale já to psala už dávno…“ 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  2. Comment by Julianne — 30.1.2014 @ 11.33

    Přímo v knize je poděkování za její velkou pomoc a Terry Pratchett teď navíc může jen diktovat, už bohužel nemůže psát na klávesnici, a tak zřejmě na knize má určitý podíl. Ale snad se časem vypíše, uvidíme. Každopádně i přesto, že byla Raising Steam slabší, je Terry Pratchett tím úžasnější, že se do ní pustil. A vždycky to bude skvělý autor pro mnoho a mnoho generací. Zeměplocha je výjimečná :).

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.