Ocenění

Moderní lekce ze strašidelných historek (recenze)

Autor | Aktuality | Úterý 28 Únor 2017 21.10

Argentinská novinářka a spisovatelka Mariana Enriquezová je u nás v podstatě neznámá, ovšem v Jižní Americe se tato literátka aktuálně těší vlně čtenářské přízně. Je řazena k autorům tzv. nové argentinské prózy, kam patří rovněž u nás dobře známí Julio Cortázar, Gabriel José García Márquez a mnoho dalších. Enriquezová je označována jako autorka, která čerpá právě z Cortázarovo fantastična, ale mísí k němu současný špinavý realismus a hororové prvky klasiků žánru jako je Alan Edgar Poe nebo Shirley Jacksonová. Povídková kniha Co nám oheň vzal vyšla předloni v rodné Argentině a v loňském roce se sbírka objevila v mnoha zemích Evropy, a to včetně České republiky. Autorka vystudovala žurnalistiku a sociální komunikaci a působí jako zástupkyně šéfredaktora sekce umění a kultury v deníku Página/12.

Enriquez_ohen

Co nám oheň vzal je povídková sbírka, která domácímu čtenáři může vonět exotikou, z níž zamrazí v zádech. V jednotlivých příbězích nás autorka provádí nezaměnitelným prostředím buenosaireské metropole, v níž se prolíná vznešená jihoamerická krása se syrovou chudobou. Enriquezová nezapře cit pro popis, znalost prostředí a schopnost v několika větách navodit atmosféru, díky níž vám do mysli proudí obrazy poskládané do mozaiky všeho, co jste kdy o současné Argentině viděli, slyšeli nebo četli.

Předměstí Buenos Aires pokrytá špínou a krutou realitou všedního dne jsou nejčastějším místem, kde se odehrávají osudy postav představených knihou. Sociálně slabé prostředí slouží jako semeniště nejrůznějších ohavností, které můžeme z lidského hlediska považovat za horor sám o sobě. Autorka v těchto podmínkách spřádá jemnou pavučinu fantastiky, která nás z temných zákoutí zavádí přímo do středu tkaných příběhů. Duchové, nadpřirozené jevy i nevysvětlitelné události nenápadně vystupují do popředí vyprávění. Někdy jde jen o záblesky vzpomínek, zapomenuté střípky událostí, jindy se na povrch derou ve své ohyzdně dokonalé kráse. Nemusí být nutně událostmi, které v příbězích hrají prim, přesto jsou hybateli děje. Zlomovými body. Faktory hrůzy.

Ze všech ingrediencí, které Enriquezová používá, vzniká moderně chutnající literární koktejl, který má v konečném důsledku děsivý charakter. Občas vychází pouze ze samotného sociálně neutěšeného prostředí, kde se tucet syrových povídek odehrává, a fantastika je použita jen k jemnému dochucení celkového vyznění, jindy jsou žánrové propriety klíčovým prvkem. Výsledek je ale vždy nadmíru poutavý. Přichází jakoby z jiného světa, čímž není myšlena fantastika, ani nadpřirozeno, ale samotné prostředí argentinské metropole, které je tavicím kotlíkem neklidné společenské atmosféry, jež není většině středoevropanů blízká. Argentina zde nepláče pro své hrdiny, to Enriquezová pláče pro Argentinu. Jsou to však slzy potlačovaného vzteku a hořkého smíření.

Velké dějinné události i střípky opravdových příběhů ulice vytvářejí obraz, ve kterém se často bojíte i za bílého dne. Už úvodní povídka Špinavý kluk čtenáře přiková ke stránkám a vyvolá nepříjemné mrazení v zátylku. Mnohem dříve, než do příběhu vstoupí hororový motiv, který již „jen“ vygraduje neúnosné napětí a stavy staženého žaludku. Každodenní trýznivý svět zcela nenápadně, zato však s vervou naplňuje pohár temného vyprávění až po okraj. Každodenní realita se stává strachem ukrytým v temných uličkách i chudinských slumech.

Enriquez_Fire

Většina ústředních postav povídek jsou ženy. Autorka takto lépe zvládá popisovat úzkosti, strachy i proměny charakteru. Příkladem je povídka Jen holé kosti, ve které hrdinka nalezne na ulici lebku. Lidský ostatek se brzy stane nejlepší kamarádkou, které se začíná přizpůsobovat rytmus života. Nic už nebude jako dřív a vnitřní proměna postavy je šokem pro všechny, krom ní samotné. I když ženské postavy nemusí uvažovat v danou chvíli racionálně, jsou silnými charaktery, které si stojí za svým. Ve vyprávění je někdy přítomna i vlna feminismu, nikterak obtěžující, jen ji cítíte lehce poletovat ve vzduchu.

Podobně je tomu i s dalšími prvky, které Enriquezová nevyužívá viditelně, ale jejich přítomnost je takřka hmatatelná. Záblesky nevysloveného problikávají banální realitou většiny příběhů a fungují jako Damoklův meč kymácející se nad čtenáři. Vrcholem sbírky je závěrečná titulní povídka Co nám oheň vzal vyprávějící o ženách, které se na protest proti domácímu násilí začnou upalovat. Z tohoto podivného rituálu se velmi brzy stane kult, který má nastolit řád nové krásy. Té, která je uvnitř, protože tu z venku dávno sežehl povrchní chtíč maskulinní pochodně.

Současná Argentina viděná očima Mariany Enriquezové je nepříjemnou sondou do reality každodennosti, žíravě krutou a fascinující zároveň. Záblesky městských legend jsou prostoupeny jízlivým smyslem pro humor, jenž se nebojí ukázat dvě strany téže mince. Velká témata nemají navrch nad drobnými motivy, stejně jako fikce nevítězí nad realitou. Tenhle svět se může zdát nekonečně vzdálený a přitom důvěrně blízký a známý. Násilí i strach pramení z úzkosti, která je základním pudem této zneklidňující povídkové sbírky. Až se se závěrečnou stránkou dozvíme, Co nám oheň vzal, začneme přemýšlet, co nám Enriquezová poskytuje… za mě to bude jedna z nefascinujících a nejsoučasnějších povídkových sbírek, kde je hlavním mottem hlubina uhrančivého strachu vyvěrajícího ze samotného středu lidské podstaty.

Mariana Enriquezová: Co nám oheň vzal

vázaná, překlad Lada Hazaivová, 206 stran, 259 Kč

host-logo

209 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.