Znáte Michela Fabera? Pokud čtete pouze SF literaturu, mohli jste narazit na jeho románovou prvotinu Pod kůží, která u nás vyšla hned dvakrát a byla dokonce i zfilmována. Faber je ale zejména renomovaným mainstreamovým autorem, české i světové čtenáře si získal zejména svým bezmála tisícistránkovým románem z viktoriánského Londýna Kvítek karmínový a bílý. Zaujmout by vás mohla například i autorova další kniha, Evangelium ohně, ve které se zabývá střetem víry a historických faktů v našem postmoderním světě. Nedávno se nám dostalo také možnosti přečíst si Faberův nejnovější (a bohužel zřejmě i poslední) román, tentokrát opět se silným vědecko-fantastickým prvkem, Knihu zvláštních nových věcí.

Peter Leigh je evangelický pastor s temnou minulostí, od které jej zachránila víra v Krista a milující manželka Bea. Peter s Beou žijí v harmonickém a láskyplném, byť zatím bezdětném vztahu a starají se o malou křesťanskou kongregaci. Nyní však Petera čeká úkol, který je splněným snem každého kazatele. Tajemná nadnárodní organizace USIC jej vybrala pro cestu na nedávno objevenou exoplanetu – Oázu. Tamní obyvatelé, humanoidní rasa Oázanů, totiž projevili nečekaný zájem o Kristovo učení. Peter se tak má stát meziplanetárním misionářem a učit Oázany o víře a Bibli – oné Knize zvláštních nových věcí, jak ji Oázané nazývají. Drahá manželka Bea však musí zůstat doma a v komunikaci jsou s Peterem odkázáni pouze na elektronickou poštu.

Peter je Oázany brzy okouzlen – jsou vstřícní, mírumilovní a dychtiví učit se křesťanské věrouce. Peter s nimi tráví hodně času, řeší praktické lingvistické problémy, jak formální (je třeba adaptovat text Bible, protože Oázanům činí problém vyslovovat některé hlásky pozemské abecedy), tak obsahové (co se všemi těmi biblickými příměry o pastýřích a ovečkách, když na Oáze se nic z toho nevyskytuje) a žije jejich každodenním životem. O to větší problémy začíná mít v komunikaci s lidmi – nejen s ostatními členy základny na Oáze, ale především s Beou, jejíž pozemské problémy mu přes veškerou snahu začínají připadat příliš vzdálené.

Je jasné, že spisovatel Faberova formátu nenapsal jen tak nějaký jednoduchý příběh o lidské snaze osídlit cizí planetu, přestože i v tomto ohledu si čtenář fantastiky přijde na své. Dozvíme se něco o motivacích korporace USIC, pochopíme, v čem je křesťanství pro Oázany tak atraktivní a proč je křesťanský pastor klíčovou osobou při snaze o kolonizaci Oázy. Základní rovina příběhu je dobře promyšlena a fungovala by i sama o sobě, Faberova kniha ovšem pojednává i o dalších, obecnějších věcech.

Jedním z ústředních témat Faberova románu je komunikace, respektive její omezení a limity. Autor nám ukazuje, jak zásadní je otevřená komunikace i pro lidi, kteří jsou si velmi blízcí – a demonstruje nám, jak velké škody může komunikační deficit napáchat. Častý kontakt s našimi blízkými nám umožňuje sdílet jejich radosti, pomáhat nést břímě jejich strastí, ujišťovat se o vzájemné podpoře a lásce. Harmonický vztah Bey a Petera je narušen nejen vzdáleností, která je dělí, ale hlavně nemožností sdílet zážitky toho druhého. Peterův život na Oáze se podobá ráji, zatímco Země jako taková se po sérii ekologických a politických katastrof začíná podobat spíše biblickému protipólu ráje. Obě prožívané reality jsou přitom natolik extrémní, že zkušenost Petera a Bey je navzájem v zásadě nesdělitelná. Komunikace mezi manžely vázne, objevují se pochyby, nepochopení, náznaky konfliktu. Peter záhy zjišťuje, že se nejlépe cítí mezi Oázany. I od nich jej sice dělí komunikační bariéra, ale společným sdílením každodenních drobných zážitků se mezi nimi vytváří pouto, které je v danou chvíli mnohem skutečnější, než vztah s milovanou manželkou.

Jedním z pojítek je pro Petera s Beou také jejich víra, nicméně i v této oblasti mezi nimi dochází k rozkolu. Beina víra totiž tváří v tvář pozemským hrůzám kolísá. Peter je obklopen oddanými, věřícími Oázany, kteří mu denně dokazují, že víra má smysl. Pro Beu je ovšem těžké hledat vyšší smysl věcí ve světě, který se rozpadá; je těžké držet morální imperativ tam, kde se morálka začíná rozplývat. Opět, jde o zkušenost, kterou oba manželé ze svých výchozích pozic nedokáží navzájem vnímat a pochopit. Peter je ve své víře a svých postojích okolnostmi utvrzován, u Bey je tomu přesně naopak.

To vše nám navíc Faber podává vkusně a citlivě. Kniha zvláštních nových věcí není žádná křesťanská agitka, avšak ani manifest ateismu. Autor naznačuje, že to, v co věříme a jací jsme, nevychází jen z nás samých, ale i z prostředí, ve kterém se pohybujeme; a že extrémní podmínky mohou otřást i samotnou naší podstatou, přestože se tomu snažíme ubránit. Je známo, že Faber psal Knihu v době, kdy jeho manželka umírala na nevyléčitelnou chorobu. O to víc lze chápat autorovy pohnutky, přestože se kniha při znalosti pozadí jejího vzniku nečte jinak – témata, která sděluje, jsou dostatečně nosná a pravdivá sama o sobě. Jen jde o dílo, díky tomuto kontextu, ještě autentičtější.

Abych se vrátil k otázce položené v úvodu recenze – Michela Fabera je třeba znát a jeho knihy je třeba číst. Ve svém posledním románu nám vypráví o mnoha věcech, především však o víře a o lásce. To jsou sice témata pro literaturu zdánlivě všední, zároveň však mohou být až nečekaně aktuální a autentická, zvláště pokud se jimi zabývá skutečně vynikající spisovatel.

Kniha zvláštních nových věcí

vázaná, překlad Viktor Janiš, 450 stran, 449 Kč

Související odkazy:

O víře a poutech mezi dvěma lidmi (ukázka)