Když se v polovině osmdesátých let minulého století Angus McBride poprvé začal věnovat fantasy, bylo mu už něco přes padesát. Uchytil se díky rostoucí popularitě žánru meč a magie, který požadoval přesně to, co McBride uměl dokonale – bojové scény. Do té doby se totiž věnoval ilustrování vojenských historických knih. Sice se nikdy nevyhýbal malování moderních dějin, ale mnohem víc ho zajímala starší období, od starověku po středověk. A tak snad nepřekvapí, že samostudiem získal hluboké znalosti v egyptologii a že se zabýval starověkými okultními proudy i dějinami černého kontinentu. Historické ilustrace samozřejmě vycházely z jeho znalostí o minulé době a snažil se vždy o co největší věrohodnost a přesnost. Ve fantasy mohl tyto limity hodit za hlavu.

Jeho dětství rozhodně nebylo idylické. Ve dvanácti letech osiřel a ujali se ho příbuzní. Po škole, kde získal první vztah k výtvarnému umění, mu rodina zprostředkovala práci v reklamní agentuře, kde strávil celkem třináct let. Začínal jako kluk pro všechno, aby se časem vypracoval do role malíře a designéra. Všemu, co profesionální ilustrátor má zvládat, se naučil až po návratu z dvouleté vojenské služby. Na britském trhu ovšem nebylo dost prostoru pro samostatné výtvarníky, proto se odstěhoval do jižní Afriky, do Kapského města, kde strávil následujících deset let. Když se vrátil domů, situace už byla úplně jiná. Začal znovu, tentokrát jako ilustrátor dětských časopisů, a postupně získal zakázky i pro další magazíny, včetně těch historických. Nakonec s vydavatelstvím Osprey, které se mu stalo jakousi domovskou základnou, spolupracoval na více než devadesáti historických titulech. Když se vrhl na fantasy, jeho rukopis se významnou měrou podílel na finální podobě her inspirovaných knihami J. R. R. Tolkiena od firmy Iron Crown Enterprise. Většinou šlo o kresby pro obaly a gamebooky, kde prokázal své kvality, nápaditost, a které mu přihrály i další práci, ilustrace beletrie nebo kalendářů.

Na otázku, proč se stal tak oblíbeným, existuje jednoduchá odpověď. Už při ilustrování historických knih se soustředil na to, aby měly jeho postavy charakter, typické rysy a zapamatovatelné výrazy tváří. Pokud to šlo, doplňoval scény, které sloužily edukačním účelům a na kterých se představovaly dobové uniformy a zbraně, dalším plánem. Místo strnulých figur navlečených do zbroje tak vznikaly akční scény s příběhem. Na pozadí, za hlavním protagonistou obrázku, probíhají souboje, dobývání pevností, někdy je na nich vidět krajina, ptáci i vyděšené obličeje obléhaných a zarputilé tváře útočníků. Jeho oblíbenou technikou se stala kombinace kvaše, akvarelu a kresby tuší. Na rozdíl od mnoha jiných ilustrátorů se McBride vyhýbal malování podle fotografií a lidi i prostředí utvářel raději na základě svých historických či archeologických znalostí. Při práci začínal od nejméně výrazného pozadí a postupoval dopředu k hlavním aktérům děje. Když se pokusil vyhodnotit, co nemá rád, nebo v čem vězí jeho slabina jako ilustrátora, prohlásil, že noční můrou je pro něj architektura, že se nikdy nenaučil pořádně kreslit koně a že největší práce je s kroužkovým brněním, které se musí malovat kousek po kousku, protože žádný jiný, méně složitý a přitom přesvědčivý postup neexistuje.

Po letech strávených ve Velké Británii ho cestovatelská duše znovu zavedla do Jihoafrické republiky a ke sklonku života se usadil v Irsku. Pět let před jeho smrtí, v roce 2002, vydalo nakladatelství Osprey reprezentativní knihu Warriors & Warlords: The Art of Angus McBride. Editor v ní shromáždil to nejlepší ze sedmi set ilustrací, které do té doby McBride pro vydavatele udělal, a dodnes jde o nejucelenější zdroj informací o tomto umělci.