Jeff Jones byl umělec s prazvláštním osudem. Jeho život poznamenala velká nevyrovnanost a psychická nestabilita. Na jednu stranu o něm Frank Frazetta, kdysi Jonesův velký vzor, prohlásil, že je největším žijícím umělcem. Na straně druhé mnoho let nevyprodukoval žádné významné dílo a jeho tvorba podléhala vlivu různých stylů tak silně, že dokázal ve svých pozdních obrazech potlačit podstatnou část rukopisu, pro který byl dříve obdivován. Na konci osmdesátých let se odhodlal k radikálnímu kroku, o němž věřil, že vyřeší jeho neustálé vnitřní zmatky, a zahájil lékařskou proceduru, jejímž výsledkem byla změna pohlaví. Začal používat jméno Jeffrey Catherine Jones. Ani to mu však klid nepřineslo, stáhl se mimo veřejnost, maloval pouze pro galerie a odmítal dělat komerční zakázky.

Už od dětství se zajímal o vědu a přírodu, proto vystudoval geologii. Ale tomuto oboru se nikdy nevěnoval, hned po skončení školy odjel s manželkou z rodné Atlanty do New Yorku a než se mu podařilo získat práci ilustrátora, začínal kreslením krátkých stripů do mnoha různých časopisů. Z nich jmenujme alespoň sérii Idyl pro National Lampoon, kterávycházela v letech 1972-1975, a I’m Age z magazínu Heavy Metal. Obě se dodnes těší velké oblibě pro svoji jemnou kresbu perem a tuší, zvláštní humor a spoustu nahých žen.

Největší slávu zažíval Jones v sedmdesátých letech, kdy spolu se svými přáteli (Bernie Wrightson, Barry Windsor-Smith a Michael Kaluta) založil ateliér The Studio, jednu z nejprogresivnějších výtvarných skupin v rámci fantastického žánru. On i jeho kolegové zkoušeli odlišný přístup, kterým se snažili implementovat do komiksů a ilustrací prvky ze svých oblíbených klasických děl. V Jonesově případě šlo hlavně o renesanční a romantické malíře. V ateliéru pak při různých společenských setkáních vyvolávala jeho plátna se zasněnými dívkami, obklopenými stromy a květinami, obrovský zájem. Jakoby spadla na rušný Manhattan z jiného světa. Kvality těchto obrazů, tj. soustředění na velké celky, na textury a barvy, přesvědčivě zachoval a budoval po mnoho let i v knižních ilustracích. Vytvořil kolem sto padesáti obálek, například k paperbackovým vydáním příběhů Roberta E. Howarda a Fritze Leibera, tedy zásadním postavám směru tzv. meče a magie. Finanční úspěch zaznamenal jeho speciální kalendář z roku 1988 věnovaný Tarzanovi Edgara Rice Burroughse.

Na svoje úspěšné období se pokusil navázat kolem roku 2004, kdy se po dlouhé době, v níž si prošel psychickými i rodinnými problémy a dopadl až na samé existenční dno, objevil na velké akci, konkrétně na Comiconu v Atlantě. Začal znovu intenzivně pracovat a aktivně se pohyboval na sociálních sítích – jeho Facebook byl přeplněný skicami, návrhy i dokončenými obrazy, které sdílel se svými příznivci. Tento způsob komunikace se světem umělci, který jinak potřeboval a vyhledával samotu, určitě dodával energii a byl důvodem, aby nepřestával tvořit. Zemřel v roce 2011, po komplikovaných zdravotních obtížích. Naštěstí ještě před koncem Jonesova života začala režisérka Maria Cabardo, po letech pátrání a debat s těmi, kdo jej znali, natáčet dokumentární film, ve kterém se zachovaly díky velmi otevřeným rozhovorům jeho názory na výtvarné umění i na soukromý život, stejně tak svědectví ostatních výtvarníků o jeho umělecké a osobní cestě. Film se podařilo dokončit v loňském roce pod názvem Better Things: The Life and Choices of Jeffrey Catherine Jones.