Michael W. Kaluta je dnes považovaný za ilustrátora s vybroušeným klasickým stylem, přesto na jeho životě a uměleckém vývoji nebylo tradičního vůbec nic. Pro svoji vysněnou dráhu potřeboval trochu dobrodružné povahy, kterou musel alespoň částečně zdědit po matce. Ta za druhé světové války odešla sloužit jako zdravotní sestra k americké posádce v dalekém Rusku, odkud se vrátila s exoticky znějícím novým příjmením, když se provdala za místního důstojníka. Kaluta sám se narodil v Guatemale a dětství prožil na různých vojenských základnách v USA, než nastoupil na školu v Richmondu. Prosadil se v komiksu, fantasy i sci-fi a z jeho bohaté kariéry si připomeňme několik výjimečných okamžiků, protože obsáhnout v krátkém článku každý žánr, na který se Kaluta vrhnul, není možné.

Po dokončení studia výtvarného umění si navzdory všem doporučením vybral ilustraci a komiks. V šedesátých letech se spojil s dalšími třemi umělci, Berniem Wrightsonem, Jeffreym Jonesem a Barrym Windsor-Smithem do slavného uskupení The Studio. Tužil se, jako většina ambicemi nabitých komiksových výtvarníků, ve fanzinech, kterých tehdy vyrostlo jako hub po dešti. V roce 1969 získal první profesionální práci od menšího vydavatele a za další tři roky už byl ve stáji slavného DC Comics, kde mohl pracovat na adaptacích vycházejících z díla Edgara Rice Burroughse. Zahájil tak sérii Venus s postavou Johna Carsona a dále se prosadil s ikonickou postavou z brakových příběhů ze třicátých a čtyřicátých let minulého století The Shadow. Po Burroughsovi přišel další prověřený autor – Robert E. Howard. Jeho knihy The Lost Valley of Iskander a The Swords of Shahrazar byly první beletrií, ke které Kaluta dělal obálky, tehdy ještě zcela pod vlivem stylu Franka Frazetty a Roye Krenkela. Vlastní, nezaměnitelný rukopis si začal vypracovávat, až když nechal do svých obrazů proniknout prvky secese a art deca, jak je viděl u dalšího velkého vzoru, Alfonse Muchy.

Svůj styl uplatnil i v oficiálním tolkienovském kalendáři pro rok 1994. O tuto zakázku, kterou všichni fantasy výtvarníci považují za velkou poctu, usiloval už o patnáct let dříve. Tehdy od projektu odstoupili bratři Hildebrantové a editor měl najednou prázdné ruce a hodně naspěch, aby je nějak nahradil. Kaluta sice připravil deset detailních kreseb, ale nestihl předložit žádný dokončený obraz. Situaci editor vyřešil tenkrát tak, že posbíral už hotová díla od několika různých umělců a ta vydal. Byla by škoda zahodit obrázky do šuplíku, a tak když Kaluta připravoval svůj příspěvek do marvelovské encyklopedie o světě Conana, použil například kresbu s bitvou u Helmova žlebu tak, že Sarumanovy bojovníky předělal, aby víc připomínali lidi, a do jejich čela postavil hrdinského Cimmeřana na bílém koni. Když se nakonec ke kalendáři dostal, použil tyto staré kresby a vrátil do něj i Helmův žleb, ovšem už bez Conana a jeho skupiny, která byla bez skrupulí odstřihnuta.

Kaluta se nikdy nebránil experimentům a neobvyklým zakázkám. Z nich jmenujme alespoň šílenou muzikálovou space operu Starstruck, kterou následně převedl do tištěné podoby, nebo videoklip k hitu Don’t Answer Me. Lze mezi ně započítat také jednu výjimečnou publikaci. V roce 1988 nakladatelství Donning připravilo nové vydání románu Metropolis od They von Harbou. Z této knihy vycházela autorka při psaní scénáře pro stejnojmenný film svého manžela Fritze Langa, který patří mezi to nejlepší, co bylo od vynálezu kinematografu bratří Lumièrů natočeno. Kalutovy ilustrace odrážejí dobové styly, secesi i expresionismus, nekopírují vizuální stránku filmu, ale geniálně doplňují román, který je mnohem komplexnější a propracovanější než filmový scénář. Jde o jeden z vrcholů Kalutovy kariéry a také důkaz schopností tohoto stále aktivního umělce.