Nadešel ten správný čas, abychom se v naší sérii posunuli zase o kousek dál. Protože se množství autorů pohybuje mezi všemi kouty fantastického světa, věnujeme nyní další díly výtvarníkům z oblasti fantasy, abychom se na závěr seriálu soustředili na ty, kteří se našli zejména v SF. Proč tedy nezačít u jednoho z nejslavnějších? S trochou nadsázky by se dalo říct, že Michael Whelan je, co se fantastiky týká, největším sběratelem žánrových cen. Jen pro přehled, podle jeho oficiální autobiografie: 15x ocenění Hugo (+ speciální cena pro nejlepšího umělce za posledních 50 let), 3x World Fantasy Award, uvedení do Síně slávy SF (jako první, ještě žijící autor), 28x vyhrál hlasování čtenářů Locusu o nejlepšího profesionálního umělce… a tím soupis zdaleka nekončí.

Whelanův otec pracoval pro firmu zabývající se kosmonautikou a hodně cestoval, proto jednu dobu pobývala jeho rodina i u letecké základny Vandenberg. Michael dodnes vzpomíná, jak jej v noci budily odpálené rakety a sledoval jejich let do tmavého nebe a následující exploze, což v něm samozřejmě zanechalo silný dojem. Dalším, velmi raným vlivem, byly návštěvy kina. Otec ho bral na všechny nové vědeckofantastické filmy a on pak trávil volný čas překreslováním scén z těchto snímků. Navíc byl Whelan starší amatérským výtvarníkem a náruživým čtenářem SF, takže Michaelovo směřování k malířství, a posléze k fantastické tématice, bylo naprosto pochopitelné. Konečné rozhodnutí padlo, když mu rodiče dovolili, aby se účastnil letního kurzu figurativní kresby, kde se poprvé setkal se živými modely, lektory a ostatními studenty, které spojoval zápal pro malování.

Postupně se stal vyhledávaným ilustrátorem, a to nejen pro svůj nesporný talent a tvrdou práci, ale také pro citlivost, se kterou přistupuje ke knihám. Pokud se mu nepodaří vyhmátnout esenci románu, pro který má dělat obálku, při prvním čtení, nedělá mu žádný problém projít jej znovu. Cenili si ho či stále cení spisovatelé jako Isaac Asimov nebo Stephen King. Whelanovým cílem je, aby platilo, že obálka v maximální míře vypovídá o povaze příběhu v knize. Za svoji kariéru takových vytvořil kolem tři sta padesáti.

Dvě desetiletí plná pracovního nasazení a stresu však neprospěla jeho zdravotnímu stavu. V roce 1998 onemocněl boreliózou. Byl sice vyléčen, ale brzy se objevily jiné komplikace. Jak později lékaři zjistili, šlo o rakovinu prostaty. Po překonání nemoci se sice vrátil ke své práci, ale už si začal pečlivěji vybírat a odmítal množství zakázek s tím, že se chce věnovat hlavně vlastní tvorbě. A to dělá doposud. Pro Whelana je typická rozmanitá barevnost a propracované detaily, ale také kombinování digitálních a klasických médií. Jeho ilustrace se samozřejmě objevují i na knihách vydaných u nás. Čtenáři budou jistě znát alespoň aktuální obálky z cyklu příběhů o Nadaci (nakl. Argo) nebo z prvního dílu ságy Cesta králů (nakl. Talpress).

Postup práce na jedné z Whelanových posledních obálek je zachycen zde.

Whelan má stále mnoho plánů a v loňském rozhovoru pro blackgate.com poznamenal, že by potřeboval houf klonů, aby stíhal všechno, čemu by se chtěl věnovat. Na pomyslném seznamu figuruje vytvoření souboru soch, který chystá už od osmdesátých let, dokončení několika cyklů obrazů, výstava v galerii na Manhattanu s oslavnými kritikami v uznávaných výtvarných časopisech… Vydat vlastní knihu, skládat elektronickou hudbu a vidět místa, kam ještě nestihl zajet. Stále se věnuje bojovému umění kempo a cestuje po světě, což ho i nyní, po překročení šedesátky, udržuje duševně i tělesně svěžího a plného životního elánu.