Co by byla fantastika bez draků? A co by byli fantastičtí draci bez Todda Lockwooda? Tyto mytologické bestie se pro něj staly posedlostí i značkou a v oboru je dodnes zaveden jako „ten chlapík, co maluje draky“, i když se věnuje mnohem širší oblasti témat. Pouhá láska ke tvorům, kteří symbolizují nebezpečnou sílu a zároveň noblesu, proměnlivost, záhadnost, by však k úspěchu nestačila. Kromě výtvarných kvalit za ním stojí i Lockwoodův detailní přístup. Vymyslel pro tyto majestátní bytosti funkční anatomii, aby byly uvěřitelní, aby jejich tělo mohlo fungovat ve světě fyzikálních zákonů. Protože jestli něco nesnáší, tak to jsou draci, kteří vypadají jako vycpaní aligátoři, co mají do těla zapíchnutá křídla připomínající koktejlové slunečníky.

Lockwood vstoupil rázným krokem do žánru fantasy poměrně pozdě, už mu pomalu táhlo na čtyřicítku. Vystudoval výtvarný institut v Coloradu, odkud také pochází, a hned po škole začal pracovat v reklamní agentuře. Jenže ho časem přestalo bavit pořád dokola kreslit satelitní talíře, na které se po pěti letech stal největším expertem na planetě Zemi. Začal toho mít plné zuby a rozhlížel se, kam dál. Když se mu podařilo sehnat první zakázku, šlo rovnou o ilustrace obálek pro známý časopis Asimovʼs Science Fiction. Ale na začátku seriózní kariéry stál až Worldcon, který se konal v roce 1994 v kanadském Winnipegu. Tam se poprvé setkal tváří v tvář s nejlepšími umělci v oboru a vrátil se nabitý energií a povzbuzený splnit si ambice, které před ním jasně vykrystalizovaly. Následovalo další objíždění conů, budování kontaktů a představování dosavadních výsledků. A právě díky vypracovaným známostem se dva roky po Winnipegu dostal ke karetní hře pro studio TSR, kterou byla Spellfire: Master the Magic. Následovaly Dragonlance, Magic: The Gathering a Dungeons&Dragons, přičemž posledně jmenovaná hra pro něj znamenala splnění snu, neboť aktivně hraje už od studentských let. Z ilustrací na karty se vyvinul jeho styl, založený na akci a pohybu, na hledání neobvyklého úhlu pohledu či perspektivy. Dlouhodobě spolupracuje se spisovatelem R. A. Salvatorem a obálky příběhů ze světa Forgotten Realms budou nejspíš znát i domácí čtenáři.

Pokud má hovořit o konkrétních lidech, kteří ho ovlivnili, kromě svých přátel Donata Giancoly a Broma uvádí hlavně Franka Frazettu a Michaela Whelana (o všech čtyřech jsme už hovořili v tomto seriálu v předchozích dílech). Zatímco Frazetta je uznávanou ikonou, která položila základy fantasy žánru, Whelan je současnou superstar. Lockwooda inspirují svojí protikladností. Zatímco první byl plně ponořen do emocí a chvilkových impulzů, druhý má obrazy naopak klidné, hluboké, promyšlené. Jako mnoho současných výtvarníků fantasy i Lockwood se přeorientoval na digitální umění. Sice stále vychází z klasické kresby, ale olejové barvy vyměnil za Corel Painter. Kromě trendových důvodů za tímto rozhodnutím stály i zdravotní potíže. Zjistil, že výpary z barev, ředidel a dalších médií mu způsobují bolesti hlavy. Sice mu chybí přímý kontakt s materiálem, na druhou stranu si je vědom kladů, které digitální kresba přináší (a jako praktický muž oceňuje, že nemá bordel v pracovně…).

Lockwood už několik let píše svůj první román. Zatím se mu podařilo vydat ve dvou antologiích povídky, nyní má uzavřenou smlouvu s vydavatelstvím a předpokládá, že by kniha mohla být hotová za dva roky. Také by chtěl navázat na svoji dosud jedinou reprezentativní publikaci jménem Transitions: Art of Todd Lockwood, která vyšla už před deseti lety. Plánů má hodně, v cestě jim však stojí časová vytíženost, díky které také málokdy maluje jen tak, sám sobě pro radost. Jeho tvrdá práce mu však přináší pravidelná ocenění, vždyť Chesley Award vyhrál dosud dvanáctkrát. Aktivně komunikuje na Facebooku i na blogu (http://www.tolo.biz/), takže tam lze odkázat každého, kdo by se chtěl o tomto umělci a jeho projektech dozvědět víc.