Jméno Glauca Longhiho se dosud objevovalo hlavně v titulcích brazilských filmů, proto není zatím ve světě příliš znám. Pilně však pracuje na tom, aby se to brzy změnilo. Před osmi lety dokončil studium na filmové škole a nastoupil do reklamního studia jako editor videí a specialista na 3D projekty. Soustředil se na digitální média a vybroušení znalostí, jak je plně využít, ale po čase zjistil, že to nestačí. Aby se dokázal umělecky posunout dál, potřeboval mít také širší povědomí o postupech klasického sochařství. Už několik let se v něm zdokonaluje a tvrdí, že od doby, kdy pronikl do zákoutí fyzického modelování, mu práce ve 3D programech přijde jako hračka.

Tyto výtvarné ambice naplnil tak, že se přihlásil do kurzu jiného brazilského výtvarníka Alexe Olivera a dokonce se vydal do Spojených států, aby mohl studovat u Jordu Schella (o kterém jsme se zmínili už ve článku věnovaném Williamu Bassovi) a ještě si navíc přidal online seminář slavného maskéra Dicka Smithe, s nímž se několikrát osobně setkal. Neuběhlo moc času a začal pořádat vlastní výukové hodiny, neboť se vypracoval mezi nejznámější jihoamerické profesionály v digitálním výtvarném světě. Ovládá většinu dostupných programů a při tvorbě jediné postavy ekvilibristicky přeskakuje ze ZBrushe do Photoshopu, Z Marmosetu přes Mayu do Autodesku 3ds Max.

Posbíral množství ocenění na nejrůznějších 3D fórech zaměřených na digitální grafiku, ale doma se jeho pověst rozšířila už v době, kdy ho zaměstnávala brazilská televize a filmové společnosti, především jako tvůrce masek a speciálního mejkapu pro seriály a krátké snímky, například Boa Sorte, Meu Amor (2011), seriál Contos do Edgar (běží od loňského roku) či science fiction horor Am/Fm (2014). Krátce navrhoval i sběratelské a akční figurky, ovšem dnes má ke svým dílkům z tohoto období dost sebekritický postoj (úplně prvním pokusem byl pán temnot z fantasy Ridleyho Scotta Legenda). Před čtyřmi roky založil studio zaměřené na produkci masek a zvláštních efektů a udivuje své okolí faktem, že se v Brazílii dokáže takovým zaměstnáním uživit. V současné době se soustředí na první zakázky ohledně navrhování postav do počítačových her a pokouší se hlouběji proniknout i do tohoto zábavního průmyslu.

Pokud to jde a nedrží ho zkrátka čas a rozpočet, pak se při tvorbě fantastických stvoření řídí principy hyperrealismu. To znamená, že začleňuje tolik detailů a nuancí, aby bytost vypadala jako vyfocená. Ale takový přístup není ještě zárukou úspěšného výsledku, neboť v jádru tohoto výtvarného směru vězí past, kterou charakterizoval Umberto Eco jako the authentic fake (autentický padělek), tedy že výsledek může vypadat dokonale, ale ve své podstatě zůstává navýsost umělý. Aby se jí Longhi vyhnul, u každé postavy dbá na atmosféru a především vystižení osobnosti pomocí výrazů a gest. Pokud se mu podaří přesvědčit diváka, že stvoření dýchá a tepe mu srdce, pak splnil naplno svoji ambici. K tomu mu pomáhá neustálá praxe, cvičení, jasný cíl a hlavně přesvědčení, že ty nejlepší umělecké roky na něj teprve čekají.