Ocenění

Ghost in the Shell: Ve šlépějích legendy (recenze)

Autor Petra Slováková-Dostálová | Aktuality | Pondělí 10 Duben 2017 19.45

Není to dlouho, co i do českých kin konečně dorazila napjatě očekáváná filmová adaptace fenomenálního japonského anime počinu Ghost in the Shell. Akční drama nás zavede do blízké budoucnosti, kde je lidstvo závislé na technologiích a věda pokročila natolik, že se místo kybernetických náhrad zkouší vytvořit rovnou umělé bytosti s lidským mozkem, a tedy i s lidskou inteligencí. Jedním z pokusných subjektů je i Mira Killian, dívka bez paměti a bez minulosti. Započne její boj o hledání vlastní identity a svého místa na světě? Anebo se dočkáme jen další bezduché trikové jízdy? Co vůbec lze čekat od amerického zpracování slavné kyberpunkové předlohy, která ovlivnila několik generací a nespočet celosvětových tvůrců?

ghost-in-the-shell-poster

Pokud vám chceme přiblížit fenomén Ghost in the Shell (dále už jen GITS), měli bychom začít u mangy z roku 1989, kterou pod názvem Mobile Armored Riot Police: Ghost in the Shell stvořil Masanori Ota, publikující pod uměleckým pseudonymem Masamune Shirow. Tento významný japonský tvůrce se nejprve v roce 1983 uvedl kyberpunkovou mangou Black Magic a do povědomí veřejnosti výrazněji pronikl hned svým druhým dílem – mangou Appleseed, za kterou v roce 1986 dokonce obdržel japonskou cenu Seiun, což mu mezi místními tvůrci vydobylo slušné postavení. Svůj potenciál posléze naplno prokázal právě roku 1989 ve svém vrcholném díle.

Ghost in the Shell však nabyl na celosvětové popularitě až se vznikem anime z roku 1995, o který se zasloužil japonský režisér Mamoru Oshii. Ve stejném roce byla manga vydána i na americkém trhu pod hlavičkou Dark Horse. GITS, ať už v podobě mangy či anime, tehdy znovu pozvedl skomírající kyberpunkový subžánr a dal mu nový rozměr, čímž inspiroval řadu dalších tvůrců po celém světě. Mamoru Oshii se poměrně věrně držel předlohy, zároveň však do filmu dokázal vybrat to nejlepší a nechat prostor důležitým filozofickým myšlenkám. Mnoho věcí tak zůstává na samotném divákovi. O devět let později se objevilo pokračování Ghost in the Shell 2: Innocence a vedle těchto dvou počinů následovaly další filmy, seriály a GITS pronikl i na herní konzole. Univerzum světa GITS je poměrně široké a promyšlené, tvůrci letošního akčního snímku tak měli nespočet možností, kterou cestou se ubírat a jak se v zemi vycházejícího slunce inspirovat.

Řada fanoušků má k remaku východní látky pro americký trh přirozenou nedůvěru, přitom zpracování japonské předlohy do americké verze filmu nemusí vždy končit katastrofou. Mnohdy naopak vzniknou poměrně příjemné záležitosti, vzpomeňme například Na hraně zítřka podle mangy All You Need is Kill. V případě GITS se ovšem objevuje hned několik problémů. Prvním je, že filmovat něco podle téměř třicet let staré předlohy, která je dost popisná době svého vzniku, není úplně nejlepší nápad. Filmovému zpracování chybí jakákoliv výraznější inovace, která by toto kyberpunkové retro přiblížila modernímu divákovi. Film se v některých částech tak křečovitě drží předlohy, až je to na škodu, změny pak přicházejí v nejnevhodnějších momentech. Je jasné, že se tvůrci snažili film přizpůsobit průměrnému americkému divákovi, ale když se snažíte replikovat snímek, který byl postaven na myšlenkách a filozofii tím, že převezmete vizuál a myšlenky vypustíte, poté vám zbyde právě to, co filmové GITS ve výsledku je – vizuálně krásný a působivý film s povrchním a nedomyšleným dějem plným příběhových klišé.

Nabízí se myšlenka, že by GITS v americkém podání slušel akčnější přístup, ovšem akční pasáže jsou sice zajímavě natočeny, vesměs jim ale chybí spád, výraznější gradace a místo, aby někam posouvaly už tak rozvleklý film, takže po čase začínají nudit. Režisér Rupert Sanders, který má na kontě Sněhurku a lovce, sice kladl důraz na vizuální stránku filmu a budování atmosféry, ale objevují se zde zcela stejné nešvary jako v jeho prvním počinu – plochý scénář, jednoduchý příběh, plno zbytečné vaty, na kterou se sice dobře kouká ve velkolepě pojatých scénách, ale vesměs film nikam nesměřují, a v neposlední řadě nevyužitý potenciál zajímavé látky.

GITS-2017-2

Vizuální stránka filmu je největší devízou, množství scén známých z předchozí anime můžeme vidět téměř do detailu převedené na filmové plátno. Zde se tvůrci drželi téměř přesně vizuálu, bohužel většina těchto krásných obrazů je vytržena z kontextu, a působí tak jako líbivá, nicméně obsahově prázdná skládačka. Je to jako by někdo rozstříhal scény původních dvou filmů a poskládal je dohromady úplně jinak. Výsledný dojem je na povrchu sice podobný, avšak ústřední příběh se točí kolem zcela jiné zápletky. Hlavním motivem filmu jsou vraždy vědců, kteří vytvářeli tajný projekt, jenž se jim vymkl z rukou, a nyní se jim chce pomstít. Na scénu tak přichází tajná jednotka bojující s kyberzločinem a terorismem, což je parketa i pro hlavní hrdinku Miru, kyborga s lidským mozkem, jenž se snaží zabránit smrti dalších vědců a padoucha zastavit. Pátrání po takzvaném Loutkařovi však odhaluje otázky, které nedávají Miře spát…

Takřka vše je zde dopodrobna vysvětleno a prostor pro zamyšlení je tu vesměs naprosto upozaděn. Existenciální otázky jsou spíše rozmělněnými střípky plovoucími v nevýrazné omáčce. Příběh je dost prvoplánový, a když vezmeme v úvahu, že se mohl předlohou inspirovat v tolika ohledech a vhodně vše přizpůsobit současné době, je divákovi líto nevyužitého potenciálu. Postava Miry je oproti japonské verzi Motoko o mnoho umírněnější. Drsná kreslená amazonka, která se s protivníky moc nepáře a zachovává chladnou hlavu i v krizových situacích, je zde přetransformována do postavy naivní a nevýrazné dívky, která sama neví, co vlastně chce, a její hlavní emoční scény jsou záchvaty vzpurnosti vůči nadřízeným, kteří jí většinou moudře napovídají, že by to či ono neměla dělat. Nepromyšlená a nevěrohodná psychologie degradovala Miru na klasicky nesnesitelnou postavu amerických blockbusterů.

Přestože si myslím, že vzhledově se Scarlett Johanssonová na roli hodila, její herecký výkon mě zdaleka nepřesvědčil. Scénář sice nebyl nic úžasného, ale rozhodně se její role dala pojmout i jinak než strnulým zíráním do prázdna a občasným významným pohledem. Scarlett je prkenná a místy se svými výrazy podobala výkonům Kirsten Stewardové. Postava nabízela mnohem víc prostoru pro psychologické drama, ale jako mnoho dalších věcí zůstala nevyužitá. Krom toho si nejsem jistá, jestli měli být šmatlavá chůze a podivně shrbený postoj jakousi cílenou hereckou pózou. Pokud ano, bylo by to přesvědčivé pouze v případě, že by Scarlett hrála člověka trpícího těžkou skoliózou páteře. Chemie mezi dalšími členy týmu rovněž moc nefunguje, a když už se tvůrci rozhodli využít další postavy ze Sekce 9, měli si dát alespoň tu práci, aby jim věnovali prostor na seznámení, protože ve výsledku působí jen jako vata, ke které nemáte ani šanci vybudovat si nějaký citový vztah. Jedinou výjimkou a dobře zvládnutou postavou je Batou v podání Pilou Asbæka, který se role skvěle zhostil a vnáší do filmu alespoň závan sympatie. Za ním je pak v závěsu Takeši Kitano s postavou Aramakiho, který bohužel dostává větší prostor až ke konci filmu.

U fenoménu, jakým GITS bezesporu je, se srovnávání zkrátka vyhnout nedá. Je jasné, že žádná věc nejde převést na plátno dokonale a vždycky se najde skupina fanoušků, kteří budou mít s výsledkem problém vzhledem k preferenci předlohy nebo vlastních představ. Záleží čistě na subjektivním přístupu diváka, jak se ke zpracování látky postaví. Bohužel i zcela bez srovnání s původní mangou a anime vznikl i tak průměrný film, který mezi dnešní produkcí nijak nevyniká a tam, kde se dnes sci-fi filmy snaží o mnohem promyšlenější přístup a žánrový přesah, skýtá jen nepropracovanou a zbytečně nataženou trikovou jízdu. Filmové GITS má nespočet věcí, které by se daly chválit – design, skvělou hudbu, zajímavou kameru, vizuální zpracování, prokreslené a pestré scenérie, ale to vše ve výsledku působí jen jako laciné pozlátko. GITS 2017 tak nejspíš ocení jen divák neznající nic z původní mangy ani anime adaptací, divák, který si prostě řekne, že jde na jednoduchou akční oddechovku. Film je to zkrátka průměrný, neurazí, ale v podstatě nemá kromě vizuálu co divákovi dát, aby se k němu ještě někdy s chutí vrátil…

Ghost in the Shell

USA, 2017, 106 minut

režie Rupert Sanders

hrají Scarlett Johanssonová, Michael Pitt, Pilou Asbæk,

Chin Han, Juliette Binoche, Takeši Kitano aj.

paramount-logo

426 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 3 »

  1. Comment by Kim — 11.4.2017 @ 6.43

    ano k filmu se nemá cenu vracet

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 1

  2. Comment by Fr3d_K — 11.4.2017 @ 15.39

    Absolutní souhlas!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 1

  3. Comment by Kim — 12.4.2017 @ 22.34

    Doporučuji nového Bondarčuka, SF jak řemen :D

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.