Ocenění

O vědě a psaní s Hanušem Seinerem (rozhovor)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Pátek 12 Květen 2017 22.20

Publikuje spíše sporadicky, ale pokaždé to stojí za to. Jednou nás vezme do hlubokého vesmíru, v jehož struktuře je „něco jinak“, podruhé zase do zcela mimozemského prostředí u nás na Zemi. Řeč je o Hanuši Seinerovi, který má na kontě zatím třináct povídek, ale stihl s nimi posbírat nominace (i několik vítězných) na Cenu Karla Čapka, Ikara a Aeronautila. Letos na jaře s překlady povídek „Terra nullius“ a „Hexagramaton“ proniká i do zahraničních vod. Jak vidí dnešní svět vědeckého i sci-fi publikování, co ho přivedlo k vědě a jaké novinky chystá do budoucna?

HS_1

Ve svých povídkách používáš nové poznatky i otevřené otázky z nejrůznějších vědních oborů a sám se věnuješ materiálové vědě na Ústavu termomechaniky AV ČR. Co tě přivedlo k vědě a proč právě fyzika materiálů? Na čem právě pracuješ?

K fyzice materiálů jsem přišel jako slepý k houslím. Ve škole mě to táhlo spíš humanitním směrem, k literatuře a dějinám umění, později k vojenské historii. A pokud k exaktním vědám, tak k zoologii a paleontologii. Ale měl jsem štěstí na lidi kolem sebe a řada z nich moji pozornost postupně stáčela k matematice a fyzice. Po sérii víceméně šťastných náhod jsem se tak najednou objevil v základním výzkumu právě v tomhle oboru. A už bych neměnil.

Pracuji souběžně asi na pěti projektech, jen volně souvisejících. Takže shrnout, čím se zabývám, v jedné nebo dvou větách asi nejde. Obecně řečeno: s kolegy zkoumáme zákonitosti pohybu objektů uvnitř hmoty – což zní mocně a tajuplně, ale ve skutečnosti je to spíš obyčejná systematická vědecká práce, která se může, a taky nemusí, za x let promítnout do technologického pokroku. V současnosti jsme celkem blízko pochopení fenoménu „suprapohyblivosti“ některých objektů ve speciálních magnetických slitinách.

Nejblíž tvému vědeckému oboru je prostředí povídky Pod spinodálou, vydané v Mloku 2016. Psalo se ti o něm díky tomu snáz, nebo obtížněji? Byla tím tvá představivost spíš stimulovaná nebo omezovaná?

Ve skutečnosti jenom velmi málo autorů vědecky orientované sci-fi pracuje přímo ve vědě – a má to svůj důvod. O oborech viděných z vnějšku se mnohem lépe fabuluje a autor si mnohem snáz udrží nadhled. Proto také Pod spinodálou není tak úplně hard SF povídka. Terminologii a obrazy ze světa fyzikální metalurgie jsem se tam snažil používat spíše jako lyrizující prvek. A to mi šlo naopak velmi snadno, protože se v tom světě cítím jako doma.

Když se na tvé světy podíváme obecněji, řada tvých příběhů sdílí volně pojatý motiv více „vrstev reality“, od simulaker v povídce Terra nullius přes mikrostrukturní svět v Pod spinodálou či vesmír ikon v Ikonoklasmě až po vaíanské písmo v Hexagramatonu. Co tě na něm nejvíc láká, čím tě takový koncept přitahuje?

Sci-fi jako žánr dává autorovi ohromnou svobodu v tom, jak vůbec svět a realitu pojme. Řekl bych, že já ten potenciál využívám tak z jednoho procenta, ale i tak je to to, co mě na fantastice nejvíc přitahuje. V podstatě všechny moje povídky jsou v jistém smyslu alegorické – vždycky se snažím zamyslet nad nějakým obecnějším problémem, něčím, co vnímám ve společnosti a mezilidských vztazích. Další „vrstvy reality“ pak vznikají řekněme scifistickou extrapolací těch myšlenek. Ale nechci, aby to vyznělo nějak přemoudřele. Povídek jsem zatím napsal jen pár, pár jich snad časem přibude, ale na hledání nějakých obecnějších zákonitostí to bude pořád příliš malý vzorek.

HS_2

Co se ti píše lépe – povídka, nebo vědecký článek? A můžeme se do budoucna těšit i na nějaké delší texty (mám na mysli především román, nicméně ani monografií určitě nepohrdneme…)?

Vědecký článek, a to v poměru asi sto ku jedné. Což nejspíš vyplývá z toho, že se tak v poměru sto ku jedné cítím být víc vědcem než autorem povídek. Na vědeckou monografii, má-li být co k čemu, mám ještě pěkných pár let čas. Na román už bych věk měl, což o to, a myšlenky na něj už mě několik let pronásledují. Ale s mým současným psacím výkonem kolem dvaceti normostran za rok by se na pulty dostal až dlouho po té monografii, pokud vůbec. Aktuálně mám vážný problém s autorským blokem, věty ze mě nelezou, a pokud ano, za moc nestojí. Jestli tohle překonám, román bude první, na co se vrhnu. Nápady mám, ale zatím bych si je nechal pro sebe. Jen můžu slíbit, že to rozhodně nebude jednoduché čtení.

A my se budeme těšit! Ostatně, svět vědeckého i beletristického publikování se rapidně rozvíjí. Jaké změny považuješ za nejzásadnější a co podle tebe stále ještě schází?

Svět vědeckého publikování se poslední dobou otřásá v základech. Celosvětově narůstá tlak na publikační výstupy vědců a s tím narůstá i počet časopisů, včetně těch predátorských. Tradiční kvalitní časopisy musí bojovat s neúměrně velkým počtem nabízených příspěvků a tlakem na co nejrychlejší opublikování přijatých prací. Technická kvalita vydávaných článků i odborná kvalita posudků v důsledku toho upadá. Fenoménem posledních let je Open Access, kdy i tradiční tištěné časopisy dávají některé články na internet k dispozici volně, tedy i nepředplatitelům, pokud si to autor vyžádá a finančně časopisu pokryje náklady a ušlý zisk.

Některé grantové agentury přímo vyžadují, aby všechny výstupy jejich projektů byly jako Open Access publikovány, zřejmě jako veřejně dostupný doklad o vhodném využívání grantových prostředků. To je podle mě vysloveně hloupá politika, zajišťující přímý tok peněz z grantových agentur vydavatelům časopisů, aniž by to z toho vědci po cestě měli jakýkoliv obecnější prospěch. Navíc – jakmile autor platí časopisu za to, že tam jeho práce vychází, je mnohem těžší udržovat kontrolu nad odbornou kvalitou a nestranností editorů a recenzentů.

V beletristickém publikování je zřejmý příklon k elektronickým médiím, ale jinak jsem si žádné změny za poslední roky nevšiml. I když pravda je, že s tím světem přicházím do kontaktu naprosto minimálně a nikdy jsem o jeho vývoji moc nepřemýšlel.

Překvapilo tě něco na rozdílech v českém a anglo-americkém přístupu k vydávání SF povídek, když nyní můžeš oba porovnat?

K samotnému procesu nabízení a přijímání povídek se moc vyjadřovat nemůžu, protože výběr časopisů i všechnu komunikaci s editory jsi obstarávala ty, zatímco já se jenom vezl. A s tímhle odstupem na mě všechno působilo velmi vstřícně a profesionálně. Z čeho jsem ale vysloveně nadšen, je práce výtvarníků. To se netýká jen mých povídek, ale obou časopisů, Strange Horizons i Tor.com, obecně. Ty ilustrace jsou modernější, abstraktnější a autorsky odvážnější a k moderní psané fantastice se to skvěle hodí.

HS_3

Máš nějaké oblíbené autory (ať už science fiction nebo jiných žánrů) nebo i vzory?

Oblíbených autorů mám plno, vzor asi žádný, tedy nikdy se mi nestalo, že bych dočetl knihu nebo povídku a řekl si: něco takového bych chtěl taky napsat. Ale imponuje mi třeba přístup Teda Chianga, který publikuje minimálně, ale dává si přitom záležet, aby každá práce byla ze zcela originálního a svého světa. Určitě mé psaní hodně ovlivnily některé knihy Johna Fowlese, možná mého nejoblíbenějšího romanopisce vůbec, a dál pak Stefana Zweiga, Davida Mitchella, Chiny Miévilla a řady dalších. Zvláštní slabost mám pro práce Cordwainera Smithe, často mezi klasiky žánru přehlíženého, a pro povídky Howarda Waldropa. To je podle mě jeden z nejoriginálnějších autorů fantastiky vůbec, ale v češtině bohužel vyšlo jen pět nebo šest prací a v originále se mi čte místy celkem obtížně. Alespoň cenami ověnčená povídka „Ošklivá kuřata“ o definitivním vyhynutí ptáků dodo by si překlad zasloužila. Ale co jsem slyšel, s Waldropem je v tomhle ohledu dost těžká domluva.

Jedna scifisticko-vědecká nakonec: Rozluštění jaké velké vědecké otázky by ses chtěl dočkat?

Tak tahle odpověď nebude ani originální ani překvapivá. Jasně že bych se chtěl dozvědět, jestli jsou ve vesmíru mimo naši planetu vyšší formy života. Nebo přesněji řečeno v nám dosažitelném a námi zkoumatelném vesmíru. Nedokážu si představit, že by někoho taková představa nevzrušovala a nechtěl by znát odpověď. Pak je tu pochopitelně řada dílčích otázek z oboru fyziky materiálů, které mi nedávají spát. Jejich rozluštění bych se nepochybně dočkat chtěl, ale to jsou otázky vysloveně „malé“.

Hanuš Seiner pracuje v Laboratoři ultrazvukových metod Ústavu termomechaniky AV ČR. Je docentem v oboru aplikovaná fyzika, držitelem ceny Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského a Prémie Otto Wichterleho pro mladé vědce. Pro příští akademický rok získal Fulbrightovo stipendium pro desetiměsíční pracovní stáž na University of Minnesota. Přednáší a vede studenty a doktorandy na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Ve světě vědy je dle vlastních slov víc doma než v říši beletrie – ale osobně jsem nesmírně ráda, že se zařadil mezi hrstku českých vědců-spisovatelů science fiction.

145 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.