V posledních dvou letech se na našem knižním trhu objevily dva tituly, které přes svou značnou rozdílnost sdílí jedno zásadní téma – pro někoho stěží postřehnutelné, pro jiného do očí bijící, pro dalšího skryté. V případě první knihy jsou námět a inspirace nabíledni – na obálce najdeme lampióny, orientální ornamenty a „ideogramy“ zachycující bohužel nepřesně přeložený název knihy. Obálka druhé knihy nám díky prosté kresbě stromu tematickou spřízněnost ještě neprozradí, sundáme-li však přebal, zjistíme, že se pod ním skrývá perokresba zachycující štít vysoké hory a řada domků s typicky orientálními střechami. Obě knihy mají ve skutečnosti společné téma – Čínu.

Ctnosti králů od Kena Liua se řadí k subžánru „silkpunk“, tedy k proudu, jenž mísí asijský koktejl plný tradic a technologického pokroku. Jde však o dost dál než jen k pouhé inspiraci kulturními prvky, nechává se do hloubky inspirovat samotnou čínskou historií. S trochou nadsázky bychom mohli prohlásit, že jde o převyprávění bouřlivých událostí pádu dynastie Čchin a vzestupu dynastie Chan. Ostatně sám autor věnuje knihu své babičce, která mu „představila velké hrdiny dynastie Chan.“ Paralel najdeme bezpočet – sedm království Dary a sedm Válčících států, císař Mapidéré a vzestup jeho státu Xana se v mnohém podobají vzestupu státu Čchin pod vedením toho, z něhož se stal První svrchovaný císař Čhinů. Jeho slabošský syn Eriši a dva proradní rádcové se pak nápadně podobají Er š chuang-timu a ministrovi Li S‘ a eunuchovi Čao Kaoovi, kteří mu za pomoci spiknutí dopomohli na trůn. Znamení doprovázející rolnická povstání se objevovala i na sklonku dynastie Čchin a ani vztah Mata Zyndua a Kuni Garua není bezprecedentní. Netřeba v tomto zdaleka neúplném výčtu pokračovat – je snad zcela jasné, že inspirace reálnými historickými událostmi a skutečnými osobami je nepopiratelná.

Nechci tím ovšem knihu osočovat z neoriginality, autor do ní zajímavým způsobem vnesl tolik poutavých myšlenek, že se v průběhu četby před poučeným čtenářem rozprostírá paleta nadmíru fascinujících témat. Vidíme příběh zrodu čínské „národní“ dynastie Chan, ale přitom nám zůstává skryt. Vidíme stejné události a stejné postavy, ale pozorujeme je zblízka s barvitě vykreslenou psychologií a záhy nám dochází, že jde o čistou, čarokrásnou fikci. Okaté přejímání celého narativu i dílčích událostí se záhy vyjeví být pouhou formou a kulisou. V nich se následně objevují neobvyklé výjevy a obrazy – vzducholodě, exploziva, ponorky a další technické vymoženosti činí z příběhu retrofuturismus par excellance. Co je ovšem důležitější – ukazují se i nezvyklí protagonisté a koncepty. Kniha zásadně tematizuje ženský prvek, a to způsobem, který je pro starou čínskou kulturu nemyslitelný (a jako nemyslitelný ostatně připadá i celé řadě postav). Hlavní protagonista Kuni Garu využívá žen – nabízí jim místa v armádě, staví je na roveň mužům a sám částečně pozoruje svět ženskýma očima (je tak pomyslným yinem vedle yangu svého protějšku – Mata Zyndua). Obdobný pohled s obtížemi přijímají i Kuniho přátelé a současníci, stejně jako by se jej zdráhali přijmout staří Číňané (a v jisté míře, jak se bohužel domnívám, i Číňané moderní).

Kenu Liuovi se tak daří něco mimořádného – mluví o Číně bez Číny. Fikční rámec Dary jej svým způsobem „bezpečně“ vzdaluje od Číny a může tak s láskou mluvit o čínských dějinách a hrdinských příbězích, aniž by sloužil nacionalistické rétorice moderní Číny. Mluvíme-li dnes o staré Číně, nemůžeme se totiž nikdy vyhnout tomu, že tím současně mluvíme i o Číně nové. Každá zmínka o dynastii Tchang v sobě nese také zárodek povědomí o Kulturní revoluci. Ken Liu je tohoto dilematu ušetřen, ostatně v jednom rozhovoru sám řekl, že nechce psát „příběh z magické Číny.“ Nemá to vlastně daleko ke staré čínské praxi společenské kritiky v literatuře – chtěl-li literát z jedné dynastie kritizovat soudobé poměry, psal o dynastii předchozí. Ken Liu tak kvůli chvále skutečných dějin a příběhů píše nové.

Drobná knížečka Vyprávění od Ursuly K. le Guinové má na první pohled zcela jiné ambice. Poslední autorčin návrat do světa Ekumenu v rámci tzv. Hainského cyklu nás zavede do světa, kde vládne Rozum. Obyvatelé planety Aka se s nadšením chopili technologií Ekumeny a vrhli se do boje se vším starým a tradičním, spálili staré spisy, zavrhli staré písmo a představitele starých pořádků a „reakcionáře“ poslali na nucené práce a převýchovu. Pozemská lingvistka Sutty díky zvláštnímu povolení opustí hlavní město Dovzu a dostane se do hor, kde lidé stále uchovávají zbytky staré kultury a kde se kultivuje Vyprávění. Zpod všeho nového (tedy vědeckého a racionálního) vykukuje potajmu to staré (tedy to mystické a jaksi lidštější, i když Sutty záhy zjišťuje, že terranské kategorie zde nejsou tak snadno aplikovatelné). Když se spolu s hlavní hrdinkou díváme na zbytky tzv. logogramů, které prosvítají pod novým bílým nátěrem ve starých krámcích, vyvstane před námi (pokud již nevyvstala dříve) jasná paralela s čínskou Kulturní revolucí a ostatně i s problémem modernizace a westernizace Číny. Sutty se pohybuje ve světě, kde dominantní a neúprosná státní ideologie potírá vše staré, kde mladí kamenují staré, kde se knihy se „škodlivým učením“ pálí a kde se důsledně vynucuje místní forma newspeaku (pikantní je v tomto kontextu ekvivalent slova „občané“ – totiž „výrobci/spotřebitelé“; Guinová jako by zde předjímala další vývoj Číny).

Byla by škoda psát o této krásné knize a nezmínit její úžasné momenty, jako jsou například mrazivé a často převelice dojemné záblesky vzpomínek hlavní hrdinky z dob jejího mládi na Zemi, kde zuří náboženské války pod vlajkou teokratických unitářů, nebo její marná snaha o neangažovanost a snahu zůstat pokud možno objektivní, jež však nakonec přeroste v odhodlání zachránit staré písemnictví a tím podat svědectví o celé civilizaci. Našlo by se toho jistě mnoho, nicméně ve středu zájmu je momentálně prezentace Číny, která, podobně jako u Kena Liua, vůbec není Čínou, byť paralely jsou zde stejně výrazné. Na rozdíl od Ctností králů zde nacházíme o něco těsnější vztah – Sutty přirovnává akanské „vyprávění“ ke směsici buddhismu a taoismu a jejich logogramy k čínským znakům (o nichž letmo šíří tradiční západní dezinformace a mýty, které jsou, zdá se, nevykořenitelné). Tam, kde Liu hovoří s láskou a prostě jen vypráví příběh (jenž by jistě učaroval i Sutty), se Le Guinová neubrání jistému černobílému vidění, v jehož rámci je staré dobré a nové špatné a které hladce zapadá do percepce čínských dějin druhé poloviny dvacátého století optikou „rudého nebezpečí.“ Nicméně si ani zde nemůžeme takovou kritiku dovolit, protože Aka přece není Čína…

Na obou knihách jsou pozoruhodné mimořádně výrazné paralely a očividná inspirace čínskými dějinami. Zajímavý je i jejich shodný přístup – tím, že hovoří nepřímo, si mohou dovolit jistá zjednodušení a schematismy a zároveň mohou implementovat myšlenky a motivy, které by v prosté historické fikci neměly místo. Můžeme se zamýšlet, jaké stereotypy jsou v díle obou autorů zakořeněny – Ken Liu je z rodiny čínských imigrantů, narodil se v Číně a má jistě ke své domovině silný vztah; Le Guinová byla dlouholetou obdivovatelkou taoismu, který měla nepochybně zprostředkovaný díly západních autorů, a proto její dílo nese ozvěny stále nepřekonaných mýtů kupříkladu o čínském jazyce. Oba však učinili zásadní krok v tom, že o Číně nenapsali román. Díky tomu má český čtenář před sebou dva výtečné (a velice odlišné) romány, které si užije o to více, zná-li čínské dějiny a kulturu.

♦ ♦ ♦