Nevýhody společného psaní? Žádné! (rozhovor)
Spisovatelé Jan Hlávka a Jana Vybíralová autorsky spolupracují už delší dobu, na kontě mají společně napsané povídky, román Dračice a aktuálně pracují na mohutném science fiction cyklu Algor, jehož druhý díl s názvem Tenký led právě vyšel pod hlavičkou nakladatelství Brokilon. Vzhledem k pozornosti, jakou po zásluze Algor u českých čtenářů vzbudil, přicházíme s rozhovorem s touto slibnou autorskou dvojicí. Jak funguje spolupráce spisovatelského dua, jakým způsobem postupují u psaní dialogů a jak dokážou společně koordinovat tak komplexní příběh, jaký rozvinuli ve svém ambiciózním díle? A samozřejmě – co si pro nás chystají do budoucna?
Jednou z nejsilnějších deviz Mrazu a her i Tenkého ledu jsou z mého pohledu postavy a jejich dialogy. Měli jste při tvorbě příběhu postavy nějak rozdělené, nebo se nedá říci, kdo je duchovním otcem/matkou které z nich? A jak u vás probíhá psaní dialogů?
Postavy jsme vymýšleli společně, takže to, kdo je duchovní rodič, se určit nedá. Na druhou stranu, k jistému rozdělení tu došlo, protože většina zejména klíčových dialogů je psaná formou hry, kdy každý z nás píše reakce jedné naživo, jako bychom hráli textové RPG, a reakce se pak kopírují do textu – někdy hned napoprvé, někdy se zkouší víc variant nebo se odpovědi z nich kombinují. Ve výsledku se pak už naprosto nedá říct, kdo přesně napsal co, ale každý z nás má postavy, které se nám mluví lépe.
Má některá postava reálný předobraz, i kdyby se od něj postupně vzdálila? Neměli jste chuť propašovat do světa Algoru třeba sami sebe?
Ne, nemá. Tomu se snažíme vyhýbat, psaní a vymýšlení je pro nás únik z všední reality, takže všechny postavy jsou smyšlené a veškerá podobnost se skutečnými osobami žijícími či zemřelými je čistě neúmyslná a náhodná.
Honzo, v rozhovoru pro Sarden z roku 2007 ses nechal slyšet, že psaní moc nepromýšlíš dopředu a jsi chaotik a dobrodruh. Nedovedu si ale představit, jak by to fungovalo při společném psaní, navíc v příběhu s tolika postavami a liniemi, jaký jste s Janou vytvořili v Algoru. Jak probíhá plánování celého cyklu a jeho dílů? Nemáte nějakou obří tabuli ověšenou poznámkami, časoprostorovou mapu linií různých planet a postav, nebo jinou metodu? A máte plánování nějak rozdělené?
Máme schéma, určitý graf vytvořený v programu pro psaní diagramů yEd, kam si zapisujeme předchozí dění. Není to osnova v pravém smyslu, protože se do něj zaznamenávají věci už napsané, abychom neztratili orientaci v tom, co kdo už udělal, ale pomůže i v plánování, protože máme celkový pohled. Také máme soubor v Excelu se všemi jmény a pojmy, který stále doplňujeme. Detailnější osnova do budoucna ovšem neexistuje. Rozpracovaný plán se týká tak dvou tří kapitol dopředu, pak máme většinou určitou představu konce nebo místa, kde zhruba děj knihy ukončit, ale do té doby se ještě může ledacos změnit. Například první díl měl končit někde zcela jinde, než se nakonec stalo. Používáme Dropbox, ve kterém máme soubory tak, že jsou okamžitě přístupné nám oběma, nemusíme si je zdlouhavě posílat, upravujeme i přidáváme v reálném čase. A na okamžité myšlenky nebo nápady mi stačí nalepovací žlutý papírek na monitor.
V loňském rozhovoru s Martinem Šustem jste zmiňovali, že zatím Algor plánujete na čtyři svazky. Změnilo se na tom něco od té doby? Začala se třeba některá linie ubírat směrem, který jste nečekali, a ještě více rozvíjet?
U Algoru se všechno ubírá tak nějak samo, kam se tomu zamane. Otázka, co nejvíc, nemá příliš smysl – vše kyne víceméně rovnoměrně, zato ovšem hodně. Tenký led se dostal rozsahem na hranici technické únosnosti, a tomu se do budoucna chceme vyhnout. Proto jsme se rozhodli rozšířit počet svazků nejspíše na pět s tím, že budou kratší. Snad jsme to odhadli správně a dostatečně to pokryje budoucí kynutí.
Jakým způsobem se u psaní střídáte? Máte předem alespoň přibližně naplánované, kdo napíše kterou část, nebo psaní probíhá živelněji?
Probíhá to mnohem živelněji. Pracuje na tom, kdo má právě čas, kousky se spojují, korektury děláme společně. Nevadí nám, když druhý opraví libovolnou část textu do lepší podoby, takže nakonec už se ani nedá říct, kdo co přesně napsal. V době odevzdání rukopisu ho máme nesčetněkrát projetý. A nemusím říkat, že se pokaždé ještě najdou chyby – vždycky se najdou…
Jaké výhody i nevýhody vidíte u samostatného a společného psaní? Připadá vám některý žánr, rozsah, styl či typ příběhu vhodnější pro jedno či druhé?
Ani jeden z nás žádné nevýhody u společného psaní nevidí, pokud si partneři padnou do noty, zejména ne u něčeho tak dlouhého a složitého jako Algor. Samostatně by to žádný z nás nezvládl – protože máme i občas komplikovanější osobní situaci – a pokud ano, rozhodně ne v této rychlosti a kvalitě. Tohle je prostě příliš velký náklad pro jednoho. A co se týče vhodnosti, samozřejmě příběhy s větším počtem dialogů jsou pro společné psaní lepší, protože jdou lépe sehrávat než věci založené třeba čistě na popisech nebo myšlenkách jednotlivce. Žánr tu nehraje velkou roli, zhruba stejným způsobem vznikla Dračice i třeba Star Trek povídka Stav nouze.
A nakonec – co můžete čtenářům prozradit o Pomnících zimy, které by měly vyjít příští rok?
Jak už jsem napsal výše, kniha bude skoro určitě kratší než Tenký led, možná zpět na rozsahu Mrazu a her. Víc se prozatím říct nedá – sotva jsme začali, děj se teprve rozbíhá. Tudíž ani nemá cenu loudit potenciální spoilery – my sami ještě žádné neznáme! Každopádně se budeme snažit nezazdít žádnou z postav a pokračovat ve všech liniích z Tenkého ledu.
Související články:
S blížící se zimou přichází vesmírný Mráz a hry (ukázka)
Cyklus Algor se pouští na Tenký led… (ukázka)
S Janem Hlávkou a Janou Vybíralovou nejen o mrazu a hrách…
♦
1 985 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora
No já nevím. Metody „na strast kašlat“ a „buď se to povede, nebo ne“ mi znějí jako „v rychlém sledu, bez většího přemýšlení naflákat 20 povídek a z nich vybrat ty použitelné“. Možná to tak někomu funguje, ale mně rozhodně ne. 🙂
idle: Někdy se to nepovede, i kdybys nad tím seděla a hluboce přemýšlela sto let 🙂
A tak jistě, žádná metoda nefugnuje stoprocentně.