Ocenění

Podruhé do srdce hvozdu (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 16 Květen 2016 19.40

Recenzi Holdstockova Lesa mytág jsem zahájil osobně laděným odstavcem, ve kterém jsem se zamýšlel nad tím, jak se asi změnil můj vztah k Holdstockovu dílu po téměř dvaceti letech od prvního českého vydání a co s námi oběma – se mnou a s knihou – časový odstup udělal. Nechci se opakovat, a tak zde jen v úvodu článku o Lavondyss konstatuji, že i volné pokračování na mne tehdy před lety skutečně zapůsobilo, zároveň ale pro mne znamenalo určitou hranici možného, nejen co do tempa vyprávění, ale i z hlediska samotného děje. Tím spíše jsem byl zvědav na nové vydání od Arga, opět v pevné vazbě a s vydařenými ilustracemi Jana Dřevíkovského…

Lavondyss_obalka

Hrdinkou knihy je Tallis Keetonová, mladší sestra Harryho Keetona, vedlejší postavy z Lesa mytág. Také Keetonovi žijí v blízkosti Ryhopského lesa, zvláštního a kouzelného místa, jakéhosi fragmentu prastarého, předvěkého hvozdu, ve kterém vznikají mytága – imaga mýtů, postav a míst z dávných dob a hlubin lidského podvědomí. Tallis je bystrá a vnímavá dívka, která si díky svému dědečkovi od dětství uvědomuje, že les za jejich domem je magické místo, které může být i velmi nebezpečné. Tallis ale ví, že musí dovnitř – v lese totiž zmizel její dospělý bratr Harry (jak víme z předchozí knihy) a dívka je přesvědčena, že je v Ryhopském lese ztracen a uvězněn. V první části knihy sledujeme Tallisiny snahy do Ryhopu proniknout, v části druhé pak její pátrání v lese samotném.

První polovina knihy je dokonalou ukázkou Holdstockova spisovatelského mistrovství a zrcadlí cestu, kterou od Lesa mytág urazil. Na rozdíl od rodiny Huxleyových z předchozí knihy Tallis intuitivně chápe, že Ryhop si nelze přisvojit vědeckým pragmatismem. Vytváří si proto vlastní magické způsoby a cesty, jak se lesu přiblížit. Tuší, že aby mohla do mytické krajiny vstoupit, musí proniknout k podstatě její moci, poznat skutečná jména lesů a luk, které tvoří cestu k Ryhopskému hvozdu – nikoli ta, která jim dali moderní lidé, ale jména původní, předvěká, pravá. Vytváří si dřevěné masky, jejichž prázdnýma očima pak hledí na proměněný svět a pátrá po cestě za ztraceným bratrem. Proniká do smyslu lidských rituálů, které v moderní době zdegenerovaly do vesnických taškařic typu našeho pálení čarodějnic, s legračními ohýnky, tancem a alkoholem – které ale v dávných dobách měly zásadní a hluboký význam pro lidské komunity žijící v temném, nebezpečném a prastarou magií prosyceném starověkém světě. Ryhopský les je fragmentem tohoto ztraceného světa a Tallis se musí pokusit jej znovu nalézt a nechat se jím pohltit.

les-lavondyss

Zároveň se v této části knihy, podobně jako v Lese mytág, objevuje i silný rodinný motiv – motiv dospívající dívky, nevyhnutelně se vzdalující svým rodičům, matčino nepochopení a rezignace a otcova zoufalá snaha udržet si vztah se svou oblíbenou dcerou, jejíž svět ale přestává chápat a ztrácí do něj přístup. Tallis má oba rodiče ráda, avšak postupně jí dochází, že na cestě za bratrem ji nemohou následovat. Trápí se tím a ví, že trápit se budou i oni, ale zůstat s nimi by bylo krokem zpět, skrýváním hlavy v písku, pokusem brodit se řekou Osudu proti proudu. Tallis musí odejít, ale doufá, že se jednou bude mít kam vrátit.

Ve druhé části Tallis projíždí Ryhopem a snaží se proniknout do Lavondyss, srdce hvozdu, kde doufá nalézt svého bratra Harryho. Pomoci se jí dostává mimo jiné od Edwarda Wynne-Jonese, přítele rodiny Huxleyových. Wynne-Jones kdysi v Ryhopu zmizel a nyní je šamanem u neolitického kmene, který v lese žije. I zde narazíme na řadu silných dějových momentů, ale příběh poněkud ztrácí směr – Tallis se chce dostat do Lavondyss, ale neví jak a neví to ani nikdo jiný. Tallis se v lese ztrácí a podobně i čtenář ztrácí soustředění. Navíc se, oproti první části knihy, pohybujeme ve zcela fantaskním světě, takže magické a mytické prvky, které v první části tak ostře kontrastovaly s každodenní všedností naší reality, v Ryhopu splývají s pozadím a nemají takovou sílu. Zejména kvůli druhé polovině je čtení Lavondyssu náročnější – otěže příběhu třímá autor volněji a není jasné, kam s ním směřuje.

Tím nejlepším na celé Ryhopské sérii, Lavondyss nevyjímaje, je neuvěřitelná sugestivnost obrazů, míst a událostí, které nám autor předestírá. Čteme si o tajemných poutnících v bažinách na okraji obrovského jezera, na jehož druhém břehu se možná skrývá něco úžasného; o vyviklaných totemech na okraji neolitické vesnice; o postavách prodírajících se vánicí vstříc svému osudu – a přitom jsme tam, cítíme na tváři lehký vánek vanoucí přes jezero a slyšíme křik vodních ptáků; cítíme hnilobný zápach zlomených totemů, které dávno ztratily svou sílu; ledové vichry nás řežou do tváře a mhouříme oči před záplavou sněhu, která se na nás sype. Neumím racionálně vysvětlit, jak to autor dělá, tak jako nelze racionálně uchopit mýtickou krajinu Ryhopu.

Holdstock-Mytago2

Lavondyss se také poprvé objevuje pojem „hloubení“ – jakási zkratka, hluboký ponor skrz reality, který nás v Ryhopském lese dovede blíže k cíli. Nad obrazem umírajícího rytíře uprostřed bitevního pole, který se mi vpálil do duše nejméně na dalších dvacet let, mi došlo, že Robert Holdstock umí otvírat obdobná hloubení do lidských myslí. Umí z nich vytáhnout hluboko uložené obrazy míst, postav a událostí a v transformované podobě je znovu předestřít tak, že nám připadají nové, zajímavé a neotřelé. Některým autorům se občas podaří podobný obraz v našich myslích vytvořit – ale málokterý autor takto vytvoří prakticky celou knihu. Robert Holdstock je jedním z nich.

Nemalý podíl na zachování sugestivnosti originálu má pochopitelně i překlad. Je opět nadmíru povedený, narazil jsem jen na dvě problematičtější místa. Nejprve vypráví Tallisina matka o Harryho návštěvě, která díky ní neproběhla příliš dobře, a hovoří o tom, že „ztratila kuličku“ (v originále „lost her marble“, idiom znamenající „zbláznit se“). V druhém případě jedna z postav vypráví příběh, jehož důležitou součástí je dvojí význam anglického slova „ash“ – popel, ale také jasan. V rámci celé knihy jde o drobnosti. Lavondyss je oproti průměrné fantasy nepochybně náročnější čtení – je to ale tím, že nejde o fantasy průměrnou, ale naprosto výjimečnou. Kvalitní literatura se nepodbízí, není přístupná každému. Přál bych vám všem, aby se vám Lavondyss líbil alespoň tak, jako mně.

Robert Holdstock: Lavondyss

vázaná, překlad Petr Kotrle, obálka Geoff Taylor, 340 stran, 348 stran

Související odkazy:

Cesta do srdce Ryhopského lesa (ukázka)

Pomalé pronikání do hlubin lesa (recenze)

Navštivte temný a fascinující Les mytág (ukázka)

argo-logo

759 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Mulderka — 16.5.2016 @ 21.23

    Jen co jsem Lavondyss natěšeně otevřela, bylo mi jasné, že toto není jen tak ledajaké čtivo a bude stát za to, „zaplýtvat“ časem a každičkou scénu vizuálně zpracovat a hlavou i srdcem prožít… Taky že ano – dočetla jsem ubrečená a naprosto emocionálně vyčerpaná, pan Holdstock si do mě „zahloubil“ místy až skoro moc… Musím jen ocitovat ze svého komentáře na Databáziknih.cz: „Syrové, drsné, archetypální… geniální!!“
    Víc už k dokonalosti této neuvěřitelné knížky nemám co dodat.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.