Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy četla román tří autorů. Možná nikdy. Spolupráce dvou je vcelku běžnou literární záležitostí, ale jít do trojky, to už chce odvahu. V případě Honu na lovce jsem byla odměněna dobrodružnou četbou příjemného a svižně napsaného sci-fi románu, jenž první krůčky udělal už před více než pětatřiceti lety. Gardner Dozois se v roce 1976 pustil do psaní s představou hrdiny, jenž se vznáší v temnotě. Původně to měla být jen novela, ale postupem času a v průběhu dlouhých období, kdy Ramon Espejo, hlavní hrdina a jeho svět odpočívali v šupleti, se příběh rozvinul v něco víc. Přestože od počátků jeho vzniku uběhla dlouhá doba a i přes přiznání autorů, že by se dal rozepsat do vícesvazkového díla, jde o příběh uzavřený, což je v současné fantastice věc bohužel takřka nevídaná. V době, kdy už se zdálo, že se v psaní se střídající dvojice Dozois/Martin zasekne, přizvali třetího a rázem to šlo. Stárnoucí dvojice potřebovala nadhled mladšího Abrahama, ale co naplat, když na začátku byli mladí i oni. Stala se z toho tedy spolupráce tří mladíků napříč časem, což může být bráno klidně i jako důkaz toho, že příběhy si vybírají autory a nikoli naopak.

Vesmír věhlasného editora, celosvětově úspěšného autora Hry o trůny a jednoho z dozajista nejzajímavějších žánrových autorů současnosti je temný, krutý a i když poměrně zhusta obydlený, zachovává si rozměr nekonečnosti. Cestování mezi soustavami není běžnou součástí lidských životů a probíhá v souladu s teorií relativity. Obstarávají jej Enyánci – mimozemšťané, kteří se lidem vůbec v ničem nepodobají, přesto jim nabídnou, že některé z nich převezou do jedné z kolonií, kde by mohli žít možná trochu jinak. Ramona ještě jako mladíka na Zemi tvrdě pracujícího v dolech tahle myšlenka zaujme a se skupinou přátel výlet skutečně podnikne. To ovšem znamená, že pokud by se chtěl na Zemi někdy vrátit, ta v žádném případě nebude totožná s planetou, kterou opustil. Jeho ale myšlenka na možný návrat ani nenapadne, věří totiž, že v jiném světě bude žít zcela jinak a ve všech ohledech mnohem lépe. Svým způsobem, aniž to tuší, se opravdu nemýlí.

Kolonie São Paulo je svět pozemského typu obývaný převážně horkokrevnou směskou Hispánců a Mexičanů. Obydlená území zabírají nepatrný kousek jižní části kontinentu. Sever je neprobádaný, tajemný, tichý a plný zajímavé flóry a hlavně mnohdy nebezpečných zvířat. Poté, co Ramona a ostatní kolonisty Enyánci na planetě vysadí, slíbí jim, že se za čas vrátí – aby se podívali, jak se kolonii vede a některé její obyvatele, budou-li si to přát, přesunuli jinam. Ramon má v novém domově vlastní plány. Táhne ho to na sever do neprobádaných oblastí a hlavně od lidí, jejichž společnost příliš nevyhledává. Správně v těch místech vidí obchodní potenciál a rozhodne se vyrazit na několik objevitelských výprav, aby území zmapoval a možná i našel ložiska kovů, jež by mu pak zajistila slušný život. Nápad by neměl chybu, kdyby se Ramon nezapletl do barové rvačky, která skončí vraždou vyslance. Tou ovšem všechno vlastně teprve začíná a hrdinův útěk do divočiny je mnohem zajímavější objevitelskou cestou, než v jakou mohl kdy doufat.

V Honu na lovce se nedočkáte vesmírných bitev, politických intrik mezihvězdných společenství, ničení světů ve jménu víry, pozemských globálních katastrof či zástupů nemrtvých. Nevadí, tohle všechno v pohodě vyvažuje promyšlený charakter hlavního hrdiny, zajímavé prostředí mimozemské kolonie a zcela cizí, chladné a z počátku znepokojivě nepochopitelné zákulisí života obyvatel džungle, na které Ramon na svém útěku narazí. Při čtení mimozemské pasáže jsem místy opravdu pociťovala zvláštní neklid a sdílela Ramonův vzteklý pohled na všechno a všechny kolem. I když byl do té doby hrdina drsňák, který pro sprosté slovo či ránu nejde daleko, v jistém okamžiku se i z něho stala oběť okolností a cizích záměrů a jemu nezbylo než to všechno prostě přijmout a pokusit se vyřešit.

Některé čtenáře možná nezaujme Ramonův jadrný jazyk, na který se ale dá v pohodě zvyknout, stejně jako na hrdinovu rozporuplnou osobnost. Autorům se také moc nepovedlo uspokojit mou zvědavost ohledně jeho minulosti. Objevilo se však pár náznaků, které mě vedly k pochopení Ramonovy proměny a důvodů, proč k ní došlo. Záhadní Enyánci zůstávají jakoby téměř nedotknutelní a mohl jim být věnován větší prostor, zejména s ohledem na jisté překvapivé události, jež příběh nečekaně posunují. Celkově ale nemám v úmyslu kritizovat, protože až na těch pár maličkostí, na které si stejně každý čtenář vytvoří vlastní názor, k tomu ani není důvod. Zpočátku jsem se sice děsila trojautorství, nicméně příběh si zachovává konzistentnost a nikde nezakolísá. Něco přes tři sta stran jsem přečetla rychle, a i když byl od určité chvíle děj místy mírně předvídatelný, nešlo se od nich jednoduše odpoutat. Doufám, že se autoři rozhodnou opět spolupracovat, v Honu na lovce mě přesvědčili, že to jde a výsledek stojí zato. Knihu navíc v závěru doplňuje trojice krátkých rozhovorů, v nichž autoři odpovídají na otázky týkající se vzniku románu a jejich vztahu k výslednému dílu. Čtenář tradičně nepřijde ani o obsáhlé autorské medailonky, jež jsou důstojným zakončením příběhu staršího než já a inspirací k nahlédnutí do dalších děl bezesporu kvalitních spisovatelů.

George R. R. Martin, Gardner Dozois, Daniel Abraham: Hon na lovce

brožovaná, překlad Milan Žáček, obálka Stephan Martiniére, 352 stran, cena 289 Kč, vydalo nakladatelství Laser-books

Související články:

Když se z lovce stane pronásledovaný… (ukázka)