Studio Universal se vrátilo ke svým klasickým hororovým příšerám z doby černobílého filmu. Podařilo se uskutečnit remake Mumie a Vlkodlaka, svým způsobem se mezi ně počítá i Van Helsing, další se plánují. Díky těmto návratům se nostalgického probuzení dočkali i někteří slavní tvůrci, kteří spojili svoji práci s původními snímky. Legendou mezi nimi je Basil Gogos, výtvarník, který získal svůj věhlas jako nejlepší malíř hororových monster. Právě jeho studio oslovilo s nabídkou, aby vytvořil plakát pro nový film o vlkodlakovi z roku 2010. Gogos pro tyto účely znovu převedl na plátno svůj unikátní malířský styl, díky kterému vytvořil zásadní a ikonické portréty Drakuly, Imhotepa z Mumie, vlkodlaka, ale i herců, Borise Karloffa, Bely Lugosiho, Christophera Leeho a dalších.

Přestože vždy toužil dosáhnout toho, aby se mohl věnovat hlavně „vyššímu umění“, dodnes si jej lidé pamatují právě pro jeho ilustrace. Začínal v časopisech pro muže, do nichž přispíval širokým spektrem obrázků, od válečných bitev druhé světové války až po polonahé dívky v ohrožení cti a života. Ale nejdůležitější okamžik jeho kariéry se odehrál v roce 1960, kdy dostal nabídku na vytvoření obálky pro deváté číslo úspěšně rozjetého časopisu pro mladé čtenáře, který se jmenoval Famous Monsters of Filmland (Slavná filmová monstra). Šlo o portrét Vincenta Price v hlavní roli příběhu E. A. Poea Zánik domu Usherů. Požadavkem zadavatele bylo, aby měla obálka psychedelický nádech. Gogos se do práce pustil, přestože do té doby působil pouze jako realistický malíř. Výsledek byl hodně odlišný od všeho, co do té doby dělal. Přestože měl on i jeho agent pochybnosti o reakci, s jakou bude portrét přijat, představili ho vydavateli. Nadšení, které vyvolal, zajistilo Gogosovi dlouhodobou práci pro časopis a v následujících letech vytvořil na padesát dalších obálek.

V čem spočívalo kouzlo jeho stylu? Zásadní je použití barev, protože jak sám Gogos vždy říkal, ty jsou pro něj nejdůležitější. Na plátno je pokládá v ostrých a sytých odstínech, někdy až v expresionistickém pojetí. Vychází sice z realistických studií, ale díky práci s jasnými barvami a s dramatickým světlem se postavy na plátně stávají něčím víc, než pouhou podobenkou. Za jejich tvářemi lze zahlédnout i hlubší emoce a příběh nebo situaci, v níž se ocitli. Když se ho v jednom rozhovoru ptali, které ze všech těchto ilustrací pro časopis si váží nejvíc, která vybočuje z jeho tvorby, volba byla více než jasná a vypovídala i něco o hlubokém vztahu a lásce k práci a lidem kolem: Dodnes vlastní jediný originál ze všech návrhů pro obálky časopisu, a tím je malba použitá pro číslo, které vyšlo po smrti Borise Karloffa v roce 1969. Je na něm ve své nejslavnější roli z filmu Frankenstein, se zádumčivým výrazem, kde ho osvětluje pietně jediná svíčka.

Gogosovy ilustrace ovlivnily generace vyrůstající v 60. a 70. letech, kdy se s příchodem televize mladí diváci poprvé setkávali se slavnými americkými filmovými horory z minulé éry. Podařilo se mu podchytit esenci starých snímků a charakter postav, které nejsou jen prvoplánovými krvavými zabijáky, ale které mají i ambice, cit a jsou tragicky poznamenáni svým osudem. Že kouzlo jeho obrazů funguje i po desetiletích dokazuje také kniha Famous Monster Movie Art of Basil Gogos, která vyšla v roce 2005. Obsahuje předmluvu velkého Gogosova obdivovatele, hudebníka a režiséra Roba Zombieho nebo slova od potomků portrétovaných hereckých hvězd. Od devadesátých let se Gogos opět věnuje naplno komerční práci, tvoří vizuální návrhy pro hudební kapely, sběratelské karty a samozřejmě obálky knih a časopisů, dokonce se přes svůj pokročilý věk stále objevuje na speciálních conech. V roce 2006 byl na základě hlasování hororových fanoušků uveden do síně slávy při předávání Rondo Hatton Classic Horror Awards.

878 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora