Každý vnímavý umělec vychází při tvorbě ze svých zkušeností a nejsilnějších prožitků a někdy může jediná událost poznamenat celé jeho konání. Když bylo Chrisu Marsovi kolem šesti let, zasáhla jeho rodinu nečekaná zpráva. U nejstaršího bratra se projevila schizofrenie. Tato diagnóza, jedno jediné slovo, jej poznamenalo jako stigma a rázem vyloučilo z běžného života. Najednou se ztratil a nikdo v rodině neměl odvahu nebo odhodlání postavit se nemoci čelem. Celá věc se stala tabu, čímž nabyla pro malého chlapce obrovských, děsivých rozměrů a vedla k tomu, že se i v dospělosti potýkal s obavou, zda by nemohla díky rodinným dispozicím propuknout i u něj. Pro Marse je jeho výtvarná aktivita zároveň terapií i bojem s předsudky. Přesto se jí začal intenzivně věnovat poměrně pozdě.

Nejdřív se stal totiž známým jako člen kapely The Replacements, později se vydal na sólovou hudební dráhu. Malířství převážilo až na sklonku 80. let. V té době používal téměř výhradně pastely, později objevil malbu olejovými barvami a ta si ho získala. Přesto se nevyhýbá dalším experimentům a ani netradičním technikám, jako je třeba „proškrabování“. (Vzpomínáte na základní školu? Vrstva voskovek se natře černou tuší a obrázek vznikne vyškrabáváním do tohoto podkladu.) V posledních letech se mu také podařilo dokončit několik krátkých animovaných filmů a chce se jim věnovat i do budoucna.

Věnuje se téměř výhradně portrétům lidí nějakým způsobem odstrčených od běžné společnosti. Ať za to může jejich zjev, vrozená fyzická odchylka, nebo jenom odlišné vnímání a zpracování skutečnosti, které jim znemožňuje, aby žili dle standardních měřítek. Mars soupeří s naučeným, a vývojově pochopitelným, předsudkem, že co je odlišné, je zároveň špatné. Člověk jako vizuálně stavěný tvor není schopen ignorovat při prvním setkání vnější zvláštnosti, ale je tu jistá naděje, že se přes ně přenese, zvykne si a ten druhý už přestane být ve své cizosti hrozivý. Mnohem temnější a neklidnější je konfrontace s duševní odlišností a pokud platí, že „oko do duše okno“, pak na Marsových dílech bývají tou nejživější a nejpodmanivější částí tváře. Jeho obrazy jsou hutné, plné detailů a temných barev, a malíř se netají svými inspiracemi – Zdzisław Beksiński, ale hlavně německý expresionismus a takoví kritikové společnosti jako byl například George Grosz.

Na Marse se ale můžeme podívat i z trochu širšího hlediska. „Lowbrow art“, česky překládáno jako „přízemní“ umění nebo také úplně volně jako „pop surrealismus“ je hnutí, které vzniklo někdy na konci 70. let minulého století ve Spojených státech. Výrazně čerpá z minoritních či pouličních subkultur a také subžánrů, které jsou někdy označované jako podřadné, kromě jiného třeba nezávislé, či naopak široce populární, spotřební, komiksy nebo horory. Poměrně dost výtvarníků, kteří se ke hnutí řadí, by mohlo být prezentováno v této serii článků, můžeme zmínit Marka Rydena nebo Camile Rose Garciovou. Mars bývá často do této skupiny řazen, ale jak už to u talentovaných a kvalitních umělců bývá, zároveň ji svými díly výrazně přesahuje. Obsah jeho obrazů totiž nemá nic společného s popkulturním pozlátkem.

Marsova díla se označují i nepěkným a nadužívaným termínem „politicky angažovaná“. Zajímá ho, jestli pod vlivem dojmu z obrazů může návštěvník výstavy na něco změnit názor. Rozhodně je jejich úkolem ukazovat na problémy, před kterými lidé stojí většinou v rozpacích, ale Mars není naštěstí osvětovým hlasatelem, spíš se zajímá o konkrétní osoby a jejich osudy. Pokud se cítí zavázán v životě nějakým posláním, pak je to právě tohle, obrana nepochopených, umlčovaných a bourání pomyslných plotů, které kolem nich stojí.