Americká výtvarnice Laurie Liptonová, pocházející z New Yorku, poznala ve své kariéře množství lidí, kteří ji odrazovali od jejího stylu nebo od témat, kterým se věnuje. Vše začalo už v dětství, kdy její hrdí rodiče na rodinných sešlostech s radostí ukazovali dětské kresby své ratolesti – a příbuzní jen nevěřícně kroutili hlavou a ptali se sami sebe, kde se v malém děvčátku berou všechny ty nehezké a brutální věci. Později, při studiích na vysoké škole, učitelé tvrdili, že figurativní malířství je dávno přežité. Že by se měla soustředit na abstrakci nebo konceptuální umění, které jediné mají údajně budoucnost a sluší modernímu umělci. Když začala vystavovat, odcházeli z jejích výstav lidé nadšeni, ale také zmateni nebo zneklidněni tím, co viděli…

Naštěstí ji ani jedna z těchto zkušeností neodradila od toho, aby si stála za svojí vizí a plně se věnovala jejímu rozvoji. Hodiny strávené studiem starých renesančních a holandských mistrů se jí spolu s roky putování za jejich díly po Evropě časem vrátily a zúročily v originální technice, černobílých kresbách, které vznikají náročnou a dlouhou cestou. Kladením tisíců a miliónů čar vedle sebe, dokud z nich najednou nevyrostou tvary, křehké detaily, dokud se nezjeví zvláštní světlo, které tato technika umožňuje. I když jde o nesmírně zdlouhavý způsob tvoření, nevzdala by se ho. Kresba je pro ni výzvou. Sama sobě klade úkoly, které jsou náročné na čas a zpracování, aby se po měsících precizní práce s nimi v klidu rozloučila a vrhla se do další tvůrčí bitvy.

Galerie na stránkách Laurie Liptonové zcela jistě stojí alespoň za nahlédnutí…

Od vyloženě domácích scén, mapujících všední život, přes steampunk až k hororovým námětům strašících duchů a chřestících koster, které jsou asi nejznámějším motivem Liptonové – to je obrovský rozsah, přes který se klene sjednocující linka grafitové tužky. Téma smrti dostalo nový impulz po její návštěvě Mexika před několika lety. Svátek mrtvých, kdy se rodiny scházejí na hřbitovech, aby se symbolicky opět shledali se svými zemřelými při oslavě a hostině, kdy jsou ulice zaplněny barevnými kostlivci a všeobecným veselím, v ní zanechal silný dojem. Zvlášť při srovnání s tím, jakým způsobem se lidé snaží vyhnout smrti v moderním západním světě. Podle Liptonové jsou stáří a smrt novými tabu, nepříjemnou společenskou událostí, která se přechází mlčením a její stopy se co nejrychleji mažou z paměti pryč. Jak sama říká, zaříkáváme je idealizací mládí, pleťovými krémy, plastickými operacemi a obelháváme sami sebe, že se nás tahle příšerná věc netýká. Přitom jde o konec tak přirozený, jak jen může být.

Jako každý, kdo si uvědomuje absurditu života a lidského plácání na tomhle světě, který se řídí hodnotami tak křehkými, že je může každým okamžikem někdo vyvrátit, díla Liptonové obsahují i dávku skrz na skrz černého humoru. Dokonce se nevyhýbá ani kritice současné společnosti, mas šedivých průměrných lidí závislých na televizi a pasivních konzumentů jí nabízené zábavy, pouhých diváků. Diváků, pro které se i skutečný svět stal jenom místem ke koukání.