Pokud budeme horor definovat způsobem, že je jeho cílem vystrašit a zneklidnit člověka tak, aby mu naskákala husí kůže, a hlavně si pohrát s divákovou či čtenářovou imaginací, pak zjistíme, že do tohoto žánru nemusíme řadit jen díla, která byla s cílem děsit vytvořena. Pokud jsou jejich tématem jevy stejně nepříjemné a ve společnosti třeba i tabuizované, mohou mít efekt na lidské emoce úplně stejný. To dokazuje projekt Joanny Ebensteinové, zabývající se přístupem ke smrti a posledním věcem člověka, šířeji potom i historií výzkumu jeho fyzické i duševní stránky. Vybudovala rozsáhlou sbírku knih, anatomických modelů, náboženských projevů, historických medicínských obrazů a nákresů, přírodních kuriozit a fotografií, které se týkají vztahu smrti a vědy, smrti a umění, smrti a společnosti.

V roce 2007 odstartovala celou myšlenku osobní studijní cesta po muzeích Spojených států a Evropy, ze kterých získala tisíce fotografií anatomických objektů. Dalším stupněm bylo sestavení putovní výstavy, na které byly tyto původně vzdělávací pomůcky reprezentovány jako umělecká díla. Asi nejznámější jsou její fotografie ze slavných muzeí, například z Boloně nebo Florencie, kde se dodnes uchovávají detailní voskové modely z konce 18. století, které působí až hrůzostrašně skutečně. Jde o řemeslné skvosty, které samy o sobě mají velkou sílu zapůsobit na diváka a byly původně určené pro vzdělávací účely. Dalšími objekty zájmu byly klasické přírodovědné preparáty – živočichové naložení v lihu, vycpaniny, kuriozity. Základním kamenem kolekce se staly fotografie, ale k nim se brzy přidalo tradiční sběratelství se snahou zachytit vztah člověka a smrti co nejkomplexněji. Vytvořená sbírka a odborná knihovna jsou veřejně přístupné. Většina zájemců se o projektu dozví díky rozsáhlému blogu nazvanému Morbid Anatomy. Kromě toho Ebensteinová pořádá i přednášky a další vzdělávací aktivity jako jsou kurzy preparování nebo publikování odborných statí.

Ebensteinová uznává, že její zájem o smrt se v mnohém neslučuje s obecně preferovanými hobby, která by měla mladá dáma mít. Ale díky tomuto projektu si k ní našli cestu lidé podobného založení. Tedy ti, které zajímá hranice mezi životem a smrtí, výzkum člověka, spojení s minulostí prostřednictvím osobního, bezprostředního vnímání historických předmětů. A vedle nich i lidé, kteří se ptají, jaký zaujmout přístup k odchodu blízké osoby, když v moderním světě bez víry nedává žádnou naději na shledání a znamená naprostý konec. Jde o problém, o němž se dnes často hovoří a ze kterého čerpá nejedno hororové téma (stačí si jen vybavit, jaké oblibě se těší nemrtví ve fantastické literatuře a filmu). Už neexistuje jeden jediný standardní pohled na to, co bude, když někdo vydechne naposledy. Ve sbírce lze například vysledovat, jak lidé přistupovali k zemřelým. Od náboženské tendence uchovávat ostatky svatých a vystavovat je veřejně v církevních institucích k osvíceneckému probuzení zájmu o přírodní vědy a zkoumání anatomie člověka až do doby na přelomu 19. a 20. století. Tehdy ještě nebylo mrtvé tělo příbuzného něčím odporným, čeho je třeba se co nejrychleji zbavit, ale byla mu věnována nemalá péče a často s ním vznikaly poslední památeční fotografie v rodinném kruhu.

Kolekce Ebensteinové se může zdát na první pohled jen snůškou starých, nostalgicky zaprášených, případně morbidních předmětů, ale zároveň je průřezem a dokladem toho, jak se člověk se smrtí v průběhu několika staletí vyrovnával. Její projekty zaznamenaly velký úspěch a jsou navštěvovány širokým spektrem lidí, od náhodných návštěvníků po umělce nebo vědecké badatele. Inspiraci v nich může najít každý, včetně hororových výtvarníků a spisovatelů.