Ocenění

Ilustrovaný svět Raye Bradburyho (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Středa 12 Červenec 2017 9.45

Postavení Raye Bradburyho v rámci fantastické literatury můžeme vnímat jako poněkud diskutabilní. Ač jde o nezpochybnitelného velmistra žánru, což konečně dokládá řada získaných ocenění, nikdy nepatřil do středního proudu, ani se nestal většinově přijímaným vzorem, ke kterému by se upínal výrazný počet následovníků z oblasti SF. Sám ostatně tvrdil, že s výjimkou slavného románu 451 stupňů Fahrenheita science fiction nepíše, daleko více než technika a její aplikace ho zajímaly metafory a v mnoha případech i básnické obrazy, které setkání vědeckého pokroku na straně jedné a lidské psychiky na straně druhé vděčně nabízí. Tato slova plně potvrzuje i sbírka Ilustrovaný muž z roku 1951, jeden z jeho prvních knižních počinů, česky ovšem v kompletní knižní podobě vydaný až nyní…

Ilustrovany-muz

Počátky Bradburyho tvorby sice spadají do padesátých let dvacátého století, tedy do jakéhosi druhého zlatého věku americké SF, vymykají se však vyšším literárním stylem a zároveň také absolutní rezignací na cosi jako technologická důvěryhodnost popisovaných fantastických rekvizit. Častým dějištěm povídek je planeta Mars, ostatně rok před Ilustrovaným mužem vydal Marťanskou kroniku a za jeden ze svých inspiračních zdrojů, formujících vznikající literární vkus, uváděl dětského oblíbence Edgara R. Burroughse a jeho Barsoom, situovaný právě na rudou planetu. A je to právě Burroughsův Mars, jehož ozvěnu, samozřejmě výrazně literárně i myšlenkově povýšenou, vidíme v Marsu sbírek jako je Ilustrovaný muž.

Rudá planeta je zde jakýmsi odrazem naší Země, vzdálenou kolonií a prostorem pro nejrůznější myšlenkové experimenty, přičemž není vůbec důležitá věrohodnost fungování takového světa. Bradburyho toto nezajímá, soustředí se naopak na psychologickou stránku jednajících postav, vystavených nejrůznějším kombinacím jeho fantazie. Dalším klíčovým, opět silně metaforizovaným prvkem jsou rakety, tyto dopravní prostředky sluneční soustavy. Povídky často začínají právě příletem rakety na Mars (případně v opačném směru z Marsu na Zemi), ten je jakýmsi otevíracím tahem nové partie, jež může hrdinům přichystat cokoliv, od čistě černošské populace po osadníky Ježíšem přivedené k blaženosti nebo dokonce ke kolonii posmrtně žijících autorů fantastických příběhů, závislých na existenci alespoň jednoho výtisku jejich děl, na Zemi již zakázaných.

Ilustrovaný muž představuje sbírku vzájemně nezávislých povídek, ovšem volně propojených do jednoho vypravěčského rámce. Tím je potetovaná kůže onoho titulního ilustrovaného muže, starého tuláka, bývalého cirkusáka a především plátna pro tajemnou čarodějnici. Ta mu před padesáti lety potetovala (respektive ilustrovala, jak říkal její reklamní slogan před stanem, ve kterém své umění prováděla) prakticky každou část jeho těla. Tyto obrazy představují jednotlivé povídky (podobný princip o řadu let později využil Clive Barker ve svých Knihách krve), z nichž každá představuje některou z možných budoucností světa. Bezejmenný hrdina se s tímto tulákem náhodou seznámí na pěší túře, společně přečkávají noc v jakémsi cestovatelském úkrytu. A právě noc je obdobím, kdy se přes den statické ilustrace na mužově kůži začínají pohybovat.

Jednotlivé povídky nás zavedou jak na cizí planety, tak i na Zemi. Z mimozemských témat dominuje vzhledem k dříve řečenému pochopitelně Mars, ovšem paradoxně možná nejsilnější z těchto vesmírných kousků, povídka Dlouhý déšť, popisuje události na povrchu Venuše. Skupinka astronautů je zde nouzově donucena přistát a vydává se na pochod směrem k takzvanému Slunečnímu pavilonu, což jsou jakési oázy uprostřed nepřátelské džungle. Bradburyho Venuše se totiž vyznačuje nepřetržitým deštěm, deptajícím postupně jednotlivé členy čety. Právě v popisu účinku trvalého deště na psychiku jednotlivých vojáků tkví kouzlo celé povídky, postupně narůstající beznaděj dosahuje svého maxima v okamžiku, kdy se sice Sluneční pavilon podaří nalézt, ovšem pravděpodobně domácím obyvatelstvem zcela zničený. Nezbývá tedy, než putovat směrem k dalšímu cíli, ovšem najít sílu a především naději je v takové chvíli prakticky takřka nemožné.

Bradbury-Plus

V říjnu se v krásném a novém grafickém pojetí objeví i Marťanská kronika…

Astronauti obecně jsou přitom dalším ze silných témat, kterým se Bradbury věnuje. Jsou to právě tito průkopníci a dobrodruzi, stojící v centru jeho krátkých příběhů, kteří jsou nositeli děje a pohybu, vedoucího k vyústění celé povídky. Ať už jde o astronauty spíše vojenské (Poutník), misionářské (Lampiony) nebo zoufalé přeživší (Karta se obrátila), vždy na ně čeká zapeklitá situace, se kterou se musejí vypořádat. Ať už se jim daří lépe (černošští „domorodci“ se nakonec nad bílými uprchlíky před pozemskou jadernou válkou slitují) nebo hůře (jako v případě misionářů, narážejících na nehmotnou podstatu Marťanů), jsou to zpravidla právě astronauti, na kterých stojí vypravěčská složka děje.

Výrazným příkladem je také povídka přímo nazvaná Astronaut, z perspektivy osmiletého syna hlavního hrdiny je tu vyprávěn příběh muže, který odlétá vždy na tři měsíce raketou do vesmíru. Tam se mu tak stýská po rodině, že se po skončení turnusu už nehodlá do kosmu vracet. Ovšem po návratu na Zemi zase naopak touží po hvězdách a vesmíru, jde tak o prakticky neřešitelné dilema muže, který nedokáže žít ani doma, ani na cestách. Astronaut přináší rovněž další z příležitostně opakujících se témat, dětskou perspektivu. V této povídce jde o hledisko vypravěče, snažícího se vše pochopit.

Podobnou úlohu má letmý dětský pohled i v Kaleidoskopu, zřejmě nejsilnější povídce sbírky. V centru dění opět stojí skupina astronautů, po kolapsu lodi volně padající vesmírným prostorem. Na vzdálenost mnoha a mnoha kilometrů spolu vedou poslední konverzaci, jakousi rekapitulaci svých životů i vzájemných vztahů. Hlavní hrdina dospívá k poznání, že svůj život promarnil a jeho poslední myšlenkou je přání být ještě někdy někomu užitečný. To se mu snad alespoň částečně splní závěrečným pádem do zemské atmosféry, kdy jej dítě v Illinois považuje za padající kometu. V jiných povídkách je ale role dětí aktivnější a především děsivější, ať už jde o úvodní Savanu, kdy sourozenci dávají přednost virtuální realitě před vlastními rodiči, nebo Nultá hodina, ve které se stávají branou pro marťanskou invazi.

Důkazem kvality Ilustrovaného muže je především fakt, že prakticky nezastaral. Jednotlivé povídky promlouvají podobně naléhavě jako v době, kdy byly napsány, což platí jen pro výraznou menšinu Bradburyho současníků. Menší měrou je samozřejmě na vině autorova práce s jednotlivými reáliemi, ve své metaforičnosti značně odolná vůči zubu času. Především jde ale o důkaz vynikající literární kvality, způsob podání je natolik na výši, že bezpečně překračuje žánrové hranice a míří ke klasickému fondu literatury obecně. Snad právě zde leží důvod, proč je Bradbury v tak velké míře přijímán širokou veřejností a proč se k němu naopak, alespoň v některých případech, SF komunita až tak horlivě nehlásí. Jeho povídky se až příliš odlišují od velikánů jako Heinlein nebo Asimov, po přečtení Ilustrovaného muže je však na místě konstatování, že v žádném případě nejde o hůře napsané počiny, ba naopak. Tato sbírka se může stát ideální vstupní branou pro Bradburyovské začátečníky i důležitým souborným vydáním pro pokročilé, Bradbury nezestárl a troufnu si říct, že se tak nestane ani v budoucích desetiletích.

Ray Bradbury: Ilustrovaný muž

vázaná, překlad kolektiv, obálka Milan Malík, 264 stran, 299 Kč

plus-logo

257 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.