Interstellar je film, o kterém snil každý scifista. Ne, není dokonalý, to říkám rovnou, ale pořád je to nejmasivnější sci-fi, co se objevilo na plátnech od roku 2007, kdy vzniklo Sunshine… nebo spíš od roku 1968, kdy byla natočena Vesmírná odysea. Ono je dost vidět, že se Christopher Nolan Kubrickovým eposem inspiroval, a i když se mu to tak úplně nepovedlo a zůstal někde na hranici mezi hard sci-fi a americkým mainstreamem, snaha se počítá. Zvláště, když je to snaha tak rozmáchlá a epická.

Ale ze začátku to tak nevypadalo. Nolanovi se podařilo už nepovedenými trailery značně snížit divácké očekávání a z prvních ukázek jste měli pocit, že celý film bude o objímání u kukuřičných polí. Pravda je ale taková, že i když se na Zemi odehrává tak třetina filmu, nejsou scény kolem políčka ani zdaleka tak hrozivé, jak se z upoutávek jevilo. Jasně, jsou tu chvíle, kdy se Nolan opře do rumpálu a snaží se z vás pumpovat emoce, až z něj pot stříká, přesto mají všechny ty dojemné scény v příběhu své místo. Navíc události na Zemi nejsou rozhodně jen citovým ocasem velké mise, něčím, co je nutno přežít, než se začne něco dít (něco jako šťastné chvíle s rodinou v mstitelských filmech), ale mají i svou důležitou dějovou linku. Ve výsledku mě nakonec docela zamrzelo, že další trailery vyměkly a představily i cizí planety – divák tím pak přišel v kině o kus úžasného překvapení.

Což ale samozřejmě neznamená, že by vám trailery prozradily všechno a že by Nolan neměl něco schovaného v rukávu skafandru. To má, i když není toho moc. Tohle je poměrně realistická scifárna, žádný Star Trek, kde by se navštívilo osm planet ještě před tím, než si dá Picard šálek svého ranního Earl Grey. Podobně jako v Sunshine, i tady je vesmír vykreslený jako místo, které se s vámi nemazlí. Stačí jedna chyba, jedno špatné rozhodnutí a má to opravdu vesmírné následky. A technické problémy mají i své emoční dozvuky. Je pravdou, že Christopher Nolan nikdy nebyl moc citový tvůrce. Pokud měl ve filmu nějaké silnější emoce, obvykle nebyly zrovna příjemné a vycházely především z příběhu – většinou z toho, co všechno jsou lidé schopní obětovat pro dosažení svých cílů, svých posedlostí. Interstellar je v podstatě dalším příspěvkem na podobné téma. Staví proti sobě na jedné straně zcela neuchopitelnou ideu, jakou je záchrana lidstva (což je tak velká věc, že je těžké k tomu zaujmout nějaký citový postoj) a na druhé straně konkrétní malá dobra, jakými jsou rodina a život vůbec. V Interstellaru se Nolanovi ovšem povedlo solidně propojit technickou a emoční stránku příběhu. Když to tak vezmeme, je to jeden z jeho nejlidštějších filmů.

Přes všechny sympatie ale musím přiznat, že při bližším ohledáním spousta věcí nedává smysl a když film kuchnete, najdete v jeho útrobách jen hodně jednoduchý příběh, ve kterém, abyste zachránili svět, stačí najít nepochopitelné udělátko / heslo / předmět / vzorec. Nehledě na to, že vysvětlení záhad ze začátku vám rychle dojde a pak už jen čekáte, až se k tomu film vesmírnou oklikou došourá. Čili kdybychom ho brali vážně jako těžkotonážní sci-fi, testem pravosti neprojde. Ale naštěstí exceluje v atmosféře, detailech a hereckých výkonech. A sakra, je to po dlouhé době film, kde paluba kosmické lodi slouží k něčemu jinému než k naháněčkám s nestvůrou. Jasně, vysvětlujících konců by nemuselo být tolik a mohly by být tak o deset minut kratší, ale stejně klobouk dolů. Klasické sci-fi v době, kdy lidi zajímá víc než přistání na kometě to, jakou košili měl na sobě člověk, který to přistání řídil, je prostě zázrak. Vřelé díky, pane Nolane.

Interstellar

USA/VB 2014, 169 minut. Režie: Christopher Nolan. Hrají: Matthew McConaughey, Anne Hathaway, Michael Caine, John Lithgow

90%

Jiří Pavlovský

článek převzat z časopisu XB-1 1/2015

Související články:

Interstellar: Velkolepá SF o lidství, oběti a lásce (recenze)