Zatímco se radikální složka Stoupenců Malazu na serveru Legie rozhoduje, jaké vlastně ponese jméno, přičemž padá jedno veřejnosti nepříliš srozumitelné označení za druhým, dvojice malazských proroků ve složení Stevena Eriksona a Iana C. Esslemonta dále zúročuje probdělé noci strávené zuřivým hraním RPG her. Eriksonův kolega Esslemont to má jako druhý do party v českých překladech těžší, není v lidských silách překládat takovou rychlostí, jakou se Malazská říše rozšiřuje, a tak byl u nás dosud vydán jen úvodní díl Esslemontova doprovodného cyklu. Představovat v zahraničí aktuální čtvrtý svazek série je tak trochu drážděním fanoušků, ale přesto doufáme, že i ti aktuální informace přece jen ocení a naše redakce tak nebude čelit útoku jejich zfanatizovaných hord…

Ian Cameron Esslemont: Jablko, žezlo, trůn

V Darúdžhistánu, městě snů, městě modrého ohně, konečně zavládl mír. Občané se můžou vrátit k politice, hašteření, obchodování a hlavně užívání života naplno. Jsou tu však tací, kteří nedovolí, aby byla minulost pohřbena. Učenec kopající na planinách zakopne o starou, zapečetěnou hrobku. Kupec Skromný prostředek se snaží vypudit zbývající malazské vetřelce. A přeživší agenti dávno ztracené mocnosti se probouzejí, protože cítí změnu a s ní i příležitost. A uprostřed všeho dění kráčí městem jako obvykle korpulentní zloděj v červené vestě, žonglující žloutkovými věnečky v jedné a osudem města v druhé ruce.

Daleko na jihu dopadly úlomky obřího Měsíčního Kamene do Rivského moře, kde vytvořily řadu ostrovů… a sen lovce pokladů. Malazský veterán, který si říká „Rudý“, se tam vydává za štěstím – a možná za rozloučením se starými přáteli. Najde ale mnohem víc, než oč stál, když se snaha získat poklady Kamene změní v šílený zmatek a krveprolití. Sešly se tu totiž síly z celého světa a hledají bájný Trůn noci. A tyto události mají zřejmě dalekosáhlé následky. Na bezvýznamném ostrůvku u genabakiského pobřeží lidé, kteří se obrátili zády ke všemu takovému snažení, nyní obracejí hlavy v maskách k pevnině a připomínají si dávné proroctví o návratu.

A co bývalý Spár Malazské říše, jenž nyní kráčí na samém okraji stvoření? Jeho úkol – jehož úspěch či neúspěch již dávno předpověděla královna snů – spěje k něčemu mnohem většímu, než si kdo umí představit.

Dvousvazkové vázané vydání od P. S. Publishing s obálkami od Bena Baldwina.

V bezejmenném rozpadajícím se městě na západ od Darúdžhistánu dřepěla před svou chatrčí jakási stařena a pod noční oblohou, jíž vévodila jasně zelená korouhev Scimitaru, vyřezávala hůl. Rozcuchanou hřívu měla posvazovanou provázky, stuhami, korálky a řemínky. Zpod sukní jí vyčnívaly bosé nohy stejně tmavé jako hlína, do níž se jí zarývaly prsty. Cosi si pro sebe broukala jazykem,  kterému nikdo jiný nerozuměl.

Stařena žijící sama ve zchátralé chatrči tady nebylo nic neobvyklého, ve slumu bydleli ti nejchudší a nejbídnější z darúdžhistánských koželuhů, čističů stok a zametačů. V každé druhé chatrči zřejmě bydlela nějaká stará vdova či bába, muži tady umírali dřív, stejně jako všude jinde – kdy muži tvrdili, že to dokazuje, že odvádějí všechnu těžkou práci, kdežto ženy věděly, že muži prostě nejsou dost vytrvalí, aby přežili stáří.

A tak žila tato žena ve své špinavé chalupě, co sousedé pamatovali, a nikdo se nad tím nepozastavoval, kromě všech okolních starých vdov a bab, které ji znaly jako „tu bláznivou bábu“.

Dřepíc v blátě před svou chalupou, zvedla si hůlku, kterou vyřezávala, k očím zastřeným šedým zákalem a prohlížela si složité řezby táhnoucí se z jednoho konce na druhý. Zabroukala si pro sebe: „Už to skoro je. Skoro.“ A polekaně vzhlédla k hvězdnaté noční obloze, kterou téměř neviděla, a jejímu cizozemskému praporci, a mumlala: „Už to skoro je. Skoro.“