Ocenění

Jana Šouflová: Nevypočitatelná i sama pro sebe… (rozhovor)

Autor Martin Šust | Aktuality | Neděle 8 Červen 2014 10.15

Snad všichni bez rozdílu obdivujeme její barevné, přitažlivé a neskutečně krásné obálky. Sama je označuje za lehce kýčovité, ale i kdyby, kdo by se za to na ni dokázal zlobit. V soukromí je totiž sympatickým živlem, schopným pustit se do čehokoliv a dělat to za chvíli přinejmenším velmi dobře. Od orientálního tance, přes jachting až po hraní na harfu a co ji popadne příště, to neví ani ona sama. Letos byla za svou obálku k Prokletým knihovnám oceněna Akademií SFFH a její radost z ceny byla svou čirostí prudce nakažlivá. V minulých letech získala už třikrát také cenu Aeronautilus pro nejlepší obálku a není důvod myslet si, že se jí podobných ocenění nedostane i do budoucna, a to jistě po zásluze. Patří totiž k lidem, kteří se fantastice věnují s nadšením a navíc bezpochyby skvěle, což je ta pravá kombinace…

Gratuluji k ceně Akademie. Musím říct, že bylo na první pohled vidět, jakou ti cena udělala radost, a beru to jako ten nejlepší argument, proč mají podobná ocenění smysl. Jak si ty sama ceny vážíš a jaký názor máš na toto ocenění obecně?

Já vím, měla jsem velkou radost a cena pro mě byla i překvapivá, právě vzhledem k charakteru Akademie. Vím, že mám svérázný lehce kýčovitý styl, který se nemusí líbit každému, a v Akademii je celá řada lidí, jež má naprosto odlišný vkus, přísnější kritéria a možná více intelektuální vnímání světa, což je zcela v pořádku, a už proto jsem nikdy nic nečekala. Ostatně měla jsem svého favorita v Pavlu Trávníčkovi. A když přece jen něco náhodou přijde, dostaví se ono radostné vyjeknutí, kterého jste byli svědkem na výstavišti. Ostatně jsem si dala za úkol si vše příjemné užít až do dna, i kdyby to měla být jen drobná blbost, díky čemuž v poslední době na okolí působím jako euforický šílenec pod vlivem houbiček. Žijeme ale jen jednou, ne?

Na druhou stranu jsem nikdy nic nezískala zadarmo. Za vším jsou dlouhá léta práce a učení a vzhledem k tomu, že jsem samouk, sama jsem si musela být nejtvrdším kritikem a stavěla si před sebe zdánlivě nepřekonatelné úkoly. Když jsem něco neuměla, na příští obálce jsem z toho udělala hlavní motiv a musela jsem se s tím poprat, ale když si zvolíme lehké cestičky, nikdy se nic nenaučíme. O to víc se snažím zůstat pokorná, a tak mě ocenění potěší, ale nezpůsobí sebestředný záchvat ega. Proto každou cenu beru jako připomínku ne toho, čeho jsem už dosáhla, ale co všechno se ještě musím naučit, a toho je opravdu hodně. A samozřejmě je to pro mě velké povzbuzení. Ani netušíš, kolikrát jsem za tu dobu chtěla rozlámat štětce a vzdát to. Mám stálé zaměstnání a maluji jen ve volném čase, a tak to vlastně ani nemusím dělat a mohla bych být někde venku na sluníčku, ale když něco milujete, tak tomu utéct nejde, a když k tomu zjistíte, že se to lidem líbí a to, co děláte, má smysl, pak je to to nejlepší, co vás může potkat.

Pokud jde o Akademii samotnou, nejsem ten správný člověk, abych se k ní otevřeně vyjadřovala, nevidím do jejích útrob. Četla jsem řadu debat a vím, co kritikům vadí, ale osobně jsem ráda za každé hnutí, za každou práci, kterou lidé odvedou často dobrovolně, aby pomohli světu sci-fi a fantasy prosperovat a být živou komunitou. A mám respekt před každým, kdo se místo mluvení pustí do akce a něco vytvoří, i když cesta k výsledku může být křivolaká a každý s ní nemusí nutně souhlasit.

„Uvidíme, jak lidé moji knihu přijmou, ale přiznám se, že jisté obavy mám…“

Na letošní rok ohlásilo nakladatelství Straky na vrbě tvůj románový debut. Už dříve jsi publikovala několik kratších prací, román je ale něco docela jiného. S jakými pocity ho připravuješ na knižní trh a v jaké fázi se právě teď kniha nachází?

Svitky z londýnského mostu jsou právě v dokončovací fázi. Text je napsán, prochází korekturami, obálka je hotová a ilustrace jsou zhruba v polovině. I tak to ještě chvilku potrvá, ale vydání je stanoveno na 20. září a kvapem se to blíží, a tak teď v příštích měsících nebudu dělat klasické obálky pro nakladatelství a budu se soustředit jen na dokončení knihy. Snad se to už neposune. V podstatě se nejedná o klasický román, ale o čtyři lehce humorné detektivní povídky, které dohromady tvoří jeden celek a zároveň popisují rok v životě konstábla i londýnského mostu, a tak není příliš velký rozdíl mezi povídkami, které znají čtenáři například z Písní temných věků. Uvidíme, jak lidé moji knihu přijmou, ale přiznám se, že jisté obavy mám, právě protože mě čtenáři znají jen jako ilustrátorku. Snad to dobře dopadne a kniha se bude líbit, už kvůli nakladateli, který mi dal velkou důvěru. Nejvíce by mě potěšilo, pokud by mi někdo napsal, že se při ní nahlas smál. V tu chvíli bych byla spokojená.

Tvé jméno je nejen mezi příznivci žánru spojováno především s výtvarnou činností, jako autorka jsi stále ještě neznámá pro většinu čtenářů. Liší se v něčem Jana Šouflová, ilustrátorka, a Jana Šouflová, spisovatelka? Máme se připravit na nějaké překvapení?

Lidé, kteří znají mé povídky z antologií, překvapeni nebudou, ale ti, co znají pouze mé ilustrace a mají představu romantické pohádkové éteričnosti, mohou být hodně zaskočeni. Někdo by to mohl přirovnat k drsnějšímu Cadfaelovi, ale Svitky jsou odlehčenější a akčnější a neberou se vážně. Můžete se dočkat černého humoru, jemné situační komiky a případů, v nichž mrtví rozhodně neměli snadný konec a je zde i řada odkazů na klasické britské zvyklosti či legendy. A jistě, jsou zde fantasy prvky, ale nepřekáží si s klasickými pravidly detektivky, třebaže jedno pravidlo jsem s velkým gustem porušila.

To vše je zasazeno do svérázného mikrosvěta londýnského mostu, jenž je sám o sobě dech beroucí stavbou přímo volající po nebezpečí, dobrodružství a nějakém tom zločinu. A ač jsem si na samotných reáliích středověkého města dala záležet a řada zdánlivě šílených historek má předobraz ve skutečných příbězích, zcela záměrně jsem do jednoho roku umístila i pár významných událostí, jež se staly v jiných stoletích a jde tak spíš o esenci toho nejzajímavějšího z londýnské historie. Snad mi to zarytí historici odpustí. Ostatně kniha se rozhodně netváří vážně, je psána s nadhledem, a tak doufám, že to i čtenáři vezmou.

Mohou se dočkat případu muže, kterého zabili nadesetkrát, či kočky, jež se stala svatou. Dojde i na souboj s ohnivým salamandrem či na případ mrtvých koledníků, kteří stále tancovali. A každá z vražd, ač se zdá tajemnou nebo nadpřirozenou, má své logické řešení. K celému dění v knize tu a tam cosi poznamená i William Wallace – tedy už jen jeho upovídaná hlava nabodnutá na kůlu na cimbuří Southwarské pevnosti a občas můžete na ulici zakopnout o některého z duchů či svatých. Po pravdě, nakladatel, který mě zná dlouhá léta, při čtení rukopisu a další nedokončené povídky, v níž je muž sežrán kočkou, kroutil hlavou a říkal: „Tak jemné stvoření a tak brutální mordy! Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi psychopat.“

„Inspirací pro psaní knihy mi byla Anglie sama.“

Podle popisu to zní jako rozpustilá, lehce humoristická fantasy se spoustou historických a jiných odkazů, což mě přivádí k otázce, co je vlastně fantastická literatura dle tvého vkusu? Odkud jsi čerpala inspiraci pro tvorbu své knihy?

Přiznám se bez mučení, že fantastiku v poslední době čtu jen ve formě rukopisů. Občas mě něco zaujme, a tak se mi hodně líbila trilogie Kočičí noci od Blanky Jiruškové, pro bohatý jazyk a směs renesanční a východní atmosféry. A pak samozřejmě jakákoliv historická fantasy. Je to dáno tím, že přestože maluji fantasy, přece jen mám ráda reálný středověk a ten je pro mě tak fantastický a úžasný, že k němu už nepotřebuji exotické reálie a velká kouzla. Když už magii, tak spíš přírodní merlinovskou, šamanskou nebo inspirovanou alchymií. Ale ano, nebudu tajit, že dodnes občas ujíždím i na původním Conanovi, Tolkienovi nebo Lovecraftovi.

Dalším důvodem, že se nerada omezuji na jedno téma a zajímá mě záchvatovitě naprosto cokoliv, a tak má knihovna vypadá spíš jako šílencova sbírka. Od námořních a dobrodružných románů, přes výtvarné monografie, slovníky obskurních jazyků až po knihy o středověku, indiánech nebo taoistické či stoické spisy a desítky řemeslných příruček s návody stylu jak za týden vyrobit to či ono od gobelínů přes atomovku.

Inspirací pro psaní knihy mi byla Anglie sama. Když se procházíte středověkými uličkami Canterbury nebo Yorku, příběhy přichází samy. Svého času jsem tam jezdívala za přáteli a jestliže trávíte čas obklopeni esencí doby, o níž píšete, pak s inspirací není problém. S ostatním pomohl fakt, že na internetu jsou přístupné digitalizované a okomentované daňové a právní svitky sahající do hlubokého středověku, a tak nebyl problém zjistit si, kdo na londýnském mostě žil a platil daně i v roce 1306 a co lidé tehdy řešili. Musím přiznat rovněž vliv Caedfaela a samozřejmě i humoristické literatury od Jamese Herriota až po Šťastného Jima.

Jen málokterý autor je schopný si zručně a zdařile ilustrovat vlastní knihu. Spojení textu a ilustrací přímo vybízí k otázce, zda nemáš do budoucna chuť vytvořit i nějaký komiks? Zcela náhodou vím, že v dětství už jsi jeden vytvořit zkoušela, byl to od té doby jediný pokus, nebo následovaly i další?

Ano. Mé šílené veledílo o brontosaurovi, který lítal s indiány v kosmické lodi… To mi bylo sedm a bylo to těžce psychedelické. Pak přišel ještě jeden kratičký upíří pokus a pak už nebyl čas. Pokud bych se někde zavřela na dva měsíce a soustředila se jen na komiks, tak ano, ale stěží stíhám obálky a nakladatelé, co se mnou pracují, ví, že mívám termíny dost plné. Pravdou ale je, že už minimálně deset let v hlavě nosím jeden magický příběh o zahradě plné skrytých hádanek a hříček – cosi velmi vzdáleně připomínající Faunův labyrint. Už jsem si udělala pár prvních skic, ale zatím se mi do toho moc nechce, není to dost uzrálé, a také je to na komiksový formát až příliš těžká symbolická věc s odkazy do různých kultur, maličko ovlivněná taoismem i indiány a plná skrytých významů, často schválně nedořečených. Nechci totiž nikomu vnucovat své vidění světa, chci, aby si čtenáři v mé zahradě našli odpovědi sami, jak ty, které jsem tam vložila, tak ty, o kterých ani nemám tušení a přesto si je tam lidé objeví. Dokud nepřijdu na to, jak to celé podat, abych neměla pocit nemístného mudrlantství, tak raději zůstanu u komediantství. Ostatně neznám žádného šílence, který by něco tak sebevražedného vydal.

„Za rok můžu stavět nebo pomalovávat harfy, drbat palubu na historické plachetnici

nebo pobíhat po horách někde v Číně.“

Vraťme se zpět ke známé Janě Šouflové, ilustrátorce. Obálky a další práce vytváříš ve volném čase, když tedy kupříkladu nehraješ na harfu atp. Můžeš nám popsat, jak obálka ke knize ve tvém podání vzniká? Na co se při její tvorbě soustředíš, jakou inspiraci v knize hledáš? Jsou to spíše konkrétní scény, anebo se snažíš vystihnout atmosféru?

Je to obojí, jak atmosféra, tak konkrétní scéna. Mám ale ráda symbolická nepřímá zpodobnění, a tak občas zvolím nějaký zástupný motiv. V ideálním případě si přečtu rukopis, udělám si skici ke scénám, které se mi líbí, a pak je konzultuji s nakladatelem i autorem. Beru knihu jako celek, ne jako prostor k vlastní exhibici, ale jako společné dílo skládající se z mnoha elementů a já na něm nejsem to hlavní. Moje obálka je jen skořápka a u každého vejce je přece nejdůležitější obsah. Na druhou stranu je pravda, že špatná obálka dokáže zabít i hodně dobrou knihu, a proto mám vždy velký pocit zodpovědnosti a je pravda, že díky tomu mám sklony tvořit líbivě a komerčně. Nemyslím na sebe, ale na knihu. To, co jsem popsala, je ideální stav, což dnes funguje už málokdy.

V poslední době se změnila strategie nakladatelů a často mi volají na poslední chvíli, že potřebují obálku co nejrychleji a přijde mi výpisek s hlavní scénou, kterou si na obálce přejí, ale já si i tak občas píši s autorem a ptám se na jeho představu hrdiny nebo prostředí. Ty potvory vědí, že jsem dobrá duše a snažím se pomoci, i když je to na úkor toho, že si často na takovýto hořlavý projekt přicházející mimo dohodnuté termíny musím vzít dovolenou. Dělám to velmi nerada, protože tak nemám čas, abych mohla nechat motiv uzrát a udělat si důkladnější dohledání zdrojů a reálii nebo předloh a na výsledku je to pak znát.

Pak přijde detailní skica, dohledání předloh nebo nafocení členů rodiny a přátel. (Ne, na obálce Prokletých knihoven není Connery, ale vousatý Michal Bronec s mými brýlemi.) Snažím se vyhnout známým hercům nebo zpěvákům. To si dovolím, jen když maluji sama pro sebe, což je třeba případ mořského ducha, kde jsem si pro radost nakreslila Anthonyho Hopkinse, ale na obálkách se tohle nedělá, anebo když už si člověk nemůže pomoci a musí tam toho Mela Gibsona dát, je dobré ho změnit k nepoznání. Když už reálně maluji, mám kolem sebe řadu knih a fotek. Občas je to zábavné a lidé si neuvědomují, co všechno člověk musí prostudovat, pokud chce ilustraci udělat pořádně, i když se samozřejmě chybám nevyhnu. Pak je z ilustrátora odborník na druhy mexických tukanů, příští týden řeší brnění, o týden později je z něj specialista na rybářské škunery a při dalším projektu řeší rozdíl mezi celerem a tuřínem.

Maluji zhruba od pěti do osmi dní čistého času podle velikosti obrazu a složitosti motivu, což v přepočtu na víkendy vyjde zhruba na měsíc. Používám barevné kartony jako podklad pro akvarel a ano, vše co vidíte na obálkách je jen akvarel, třebaže to vypadá jako olejomalba nebo akryl. Používám téměř suchý akvarel, který pak na zabarveném pozadí doslova svítí a může se vrstvit, ale zároveň lehce prosvítá pozadí barevného kartonu a udává celé malbě jednotný tón. To se hodí hlavně při malování obličejů, kde mi zelený nebo namodralý papír simuluje zelenou podmalbu, které se říkalo verdaccio, a která pod tělovou barvou prosvítala a vytvářela reálný dojem. Ostatně všimněte si, že některé stíny v lidské tváři mají studený odstín. Po skenování už moc neretušuji, jen občas zvednu kontrast a doladím černou, protože naskenovaný akvarel má tendenci jít ve stínech do šeda.

Přesune se jednou komiks z Janina skicáře do knižní publikace?

Všechen čas nyní věnuješ dokončení Svitků, přesto si neodpustím tradiční otázku na tvé plány do budoucna. Na jaké obálky či jiná výtvarná díla se můžeme těšit v blízké budoucnosti? Máš už v koutku mysli schovaný nějaký další spisovatelský projekt? A co tě čeká mimo tzv. fantastickou scénu, ať už jako hráčku na harfu nebo třeba v osobním životě, pokud nám dovolíš do něj nahlédnout?

Nápadů a plánů je spousta a rodí se stále další. Mám plné skicáře všeho možného, ale moc na to není čas. Hned po knize přijde na řadu dokončení CD. Nebude to regulérní CD, ale spíš demo pro fanoušky. V poslední době, když hraji, lidé si o nahrávku říkají, a tak jsem zhruba desítku skladeb natočila a doplnila materiálem z mé kapely Harpavieja! Mé hraní je dost jednoduché, nejsem žádný hudební génius, ale je to od srdce. Vyjít by mělo buď k vánocům, anebo v zimě a poté bych chtěla ke zdárnému konci dotlačit i kapelní desku. Pokud jde o malování, vánoce si tradičně nechávám na své vlastní obrazy, to nikdy obálky nemaluji, ale zavřu se na deset dní do ateliéru a trochu si vyčistím hlavu. Mám pár rozdělaných klasických obrazů, a tak je chci dokončit.

Nu, a pokud jde o psaní, kromě toho komiksu, o kterém byla řeč, mám už léta rozpracované poznámky k mému druhému světu, tam je spousta nádherných příběhů, jen na ně mít čas. Mám i překlad jedné staré skotské balady, která by se dala udělat s harfou jako divadlo. No, a kdyby se líbily Svitky, tak mám v hlavě už celé pokračování, ale to záleží na tom, jestli se to alespoň trochu ujme. Zatím to neřeším. Nu a pak, cokoliv mi přijde do cesty. Já jsem nevypočitatelná i sama pro sebe. Za rok můžu stavět nebo pomalovávat harfy, drbat palubu na historické plachetnici nebo pobíhat po horách někde v Číně. U mě je možné cokoliv. Dříve jsem se toho bála a říkala jsem si, jo, to je tak šílené, že tohle přece nemůžu. Loni se něco zlomilo a zjistila jsem, že můžu cokoliv, ať to zní sebevíc šíleně. Žijeme jen jednou ne?

JANA ŠOUFLOVÁ

foto Richard Klíčník

Narodila se v roce 1975 v Praze. Po studiu na obchodní akademii nastoupila do nakladatelství Aventinum a později do Magnet-Pressu, kde pracovala jako grafička knižní edice, což jí poskytlo potřebné řemeslné základy. Do fantastiky vstoupila v úvodním čísle dnes už neexistujícího časopisu Nemesis, pro nějž vytvořila obsáhlou řadu ilustrací a obálek. Dnes ji známe především díky spolupráci s nakladatelstvím Straky na vrbě, ale její obálky a ilustrace se objevují i jinde. Využívá kombinovanou techniku akvarelu a v soukromí se často a ráda nechá inspirovat prerafaelity a středověkými postupy malby. Láska ke středověku se odráží i v její dosud nepříliš obsáhlé literární tvorbě. Vedle několika povídek chystá k vydání svůj knižní debut v podobě souboru Svitky z londýnského mostu, jenž by se měl letos objevit pod hlavičkou Strak na vrbě.

GALERIE

759 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 2 »

  1. Comment by Julianne — 8.6.2014 @ 15.20

    Výborný rozhovor! Držím Janě palce se všemi dalšími projekty, kreslí opravdu nádherně.

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 7 Thumb down 0

  2. Comment by Kim — 9.6.2014 @ 7.07

    parádička

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 1

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.