Ocenění

Howard: Jediným mantinelem a kritériem je horor

Autor Roman Bílek | Aktuality | Neděle 31 Červenec 2016 13.40

Pokud patříte mezi fanoušky hororu a zajímáte se o svůj oblíbený žánr více do hloubky, jistě jste už narazili na tuzemský elektronický čtvrtletník Howard. Časopis zanedlouho oslaví pět let své existence jubilejním dvacátým číslem. K této příležitosti proběhne v sobotu 3. 9. 2016 od 18:00 hodin oslava v brněnské kavárně Trojka, kde se pokřtí papírová antologie Za tebou, složená z dvaceti nejlepších povídek první pětiletky existence magazínu. Všechny tyto události byly důvodem k vyzpovídání obou šéfredaktorů Roman Kroufka a Honzy Vojtíška, kteří v následujících řádcích přiblíží vznik periodika, vydavatelské strasti i slasti spojené s přípravou jednotlivých čísel, ohlédnou se za dosavadní historií, stejně jako dají nahlédnout pod pokličku své šéfredaktorské práce. Rovněž se dozvíte, jaké mají plány do budoucna nebo jaký je jejich pohled na současný hororový žánr.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Představení se je klasickým začátkem mnoha rozhovorů. Tak to trochu zpestříme: Představte ze svého úhlu pohledu vašeho šéfredaktorského kolegu a vzpomeňte na chvíli, kdy jste si řekli, že takhle to s ním už dál nejde.

Roman „Obitus“ Kroufek: Eraserhead je ten chlupatější, těžší a potetovanější. Navíc je na rozdíl ode mě ambiciózní, tudíž mě do onoho stádia dostává pravidelně co tři měsíce, kdy finišuje celého Howarda, zatímco já bohorovně začínám vymýšlet, na jaké filmy napíšu recenzi. Spolehlivě ten stav přejde v momentě, kdy nové číslo držím pevně v tabletu a kochám se onou dobře známou vůní novoty.

Honza „Eraserhead“ Vojtíšek: Takový okamžik nikdy nenastal. Obitusovo (já vím, že by zřejmě mělo být Obitovo, ale tohle se mi líbí více) fuckerství a bezstarostné pohodářství je dobrým vyvážením mé pedantnosti, až úchylného vyžadování dochvilnosti a stresovosti. Já mám své příspěvky do jednotlivého čísla mnohdy hotové i měsíc před jeho vydáním a začínám propadat zoufalství, že se to nestihne, on ty své začíná psát pět dní před vydáním. Tam, kde já už v zápalu šílenství zapichuji asijské jídelní hůlky do voodoo panenek, on pořád jede svůj easy level, že nějak bude a nějak se to prostě vyvrbí. A když ne, tak se nic neděje, ne?

Jaké bylo vaše první setkání s hororovým žánrem a co vás vedlo k tomu, že jste si řekli, že se tomuto žánru budete věnovat víc než jen z konzumního hlediska?

RK: Úplně první setkání si zřejmě nevybavím, jako významný milník vnímám jako každý druhý mé generace první Evil Dead na ošoupané videokazetě. Mohlo mi být tak sedm a minimálně dva měsíce jsem měl noční můry. Později následovaly páteční horory na Nově, D-Alvim Video, Lucio Fulci, Tichá hrůza, Hlas krve a už jsem v tom lítal. Překročit hranici běžného konzumenta jsem se rozhodl v touze edukovat hororově panenské území Česka, což jsem pak s různou intenzitou dělal mnoho zajímavých let.

HV: První hororový film si už nevybavím, možná to byli Vetřelci v havířovském kině, když jsem byl u babičky, a to dnes už nevím, jestli to bylo ještě před listopadem nebo těsně po něm, ale bylo mi tak 10 až 11. Pak samozřejmě vlna, co se k nám hnala po listopadu do kina a na ohraných pirátských i originálních videokazetách. Za tohle období jsem dodnes velmi rád, protože jsem v kinech viděl spoustu skvělých hororů, které by se tam dneska ani nedostaly. U knihy to vím přesně, bylo to Kingovo Osvícení, které mi nabídla má matka. Myslel jsem, že se neprokoušu první nudnou stovkou stránek, ale pak to bylo fajn. Hodně výrazné místo v mém vztahu k hororu má antologie Hlas krve, k níž mě v roce 1997 přivedla má žena. Poprvé jsem o časopisu začal přemýšlet koncem 90. let 20. století, kdy jsem, přesně v roce 1997, hororu propadl stoprocentně a nenávratně a kromě konzumace filmů a knih jsem začal psát hororové povídky a pokoušel se jimi obesílat časopisy. Bezvýsledně. Aktivně jsem se do hororu zapojil až v někdy v roce 2008/2009, kdy jsem začal přispívat na jedny internetové stránky, pak si založil vlastní blog, no a skončilo to zatím u Howarda a přidružených aktivit.

Howard01

Jak jste se vůbec dali dohromady? Znali jste se dobře už předtím, než jste začali vydávat Howarda, nebo jste své schopnosti, dochvilnost, libůstky a další důležité věci pro redakční práci objevovali až po vzniku časopisu?

RK: Na to asi lépe odpoví Eraserhead, já jsem poměrně kreativní zapomínač všeho a všech. Znali jsme se určitě virtuálně, český píseček byl v tomto poměrně malý. Naživo myslím z Chotěbořských Festivalů fantazie, které jako jedny z mála poskytovaly hororu dostatečný prostor, ve kterém jsem se mohl několik let realizovat i já. Takové ty drobné nenápadné vlastnůstky jsme ale poznali, pokud vůbec, až při tvorbě Howarda.

HV: Virtuálně jsme začali sporadicky komunikovat snad v roce 2009 nebo 2010, na diskusním fóru horor.yuku.com. Hltal jsem tehdy jeho komentáře na ČSFD a vzhlížel k němu jako k hororovému guru, který má přehled, jasný názor a stejný vkus a sub/žánrovou oblibu jako já. Trvá to dodnes, i když se názorově sem tam na nějakých hororech neshodneme (série Wolf Creek), dalo by se říci, že preferujeme stejné žánrové věci. Osobně jsme se setkali v létě 2010 na posledním Studnaconu na Festivalu fantazie. Už tam jsme u piva svorně skuhrali, že zde není žádný čistě hororový časopis, který by se žánru věnoval celkově a ne jen filmům. O rok později, kdy jsme se tuším v červnu setkali na Tradičním hororovém srazu, jsme už o časopisu mluvili konkrétněji a v září 2011 do toho praštili. Takže podrobněji jsme do stok našich niter začali pronikat až při práci na časopisu a během dalších osobních setkání.

„Na brutálně cool názvy jsme oba staří,

a tak se nabízel vlastně jen Howard, Edgar nebo Roman.“

Jak jste dospěli k názoru, že magazín věnovaný hororu je přesně to, co tady chybí a hlavně po něm bude nějaká poptávka? Jak těžké bylo časopis pojmenovat, byly i nějaké další návrhy? Měli jste rozdílné představy ohledně názvu?

RK: Začnu od konce, s názvem myslím žádné velké problémy nebyly. Na brutálně cool názvy jsme oba staří, a tak se nabízel vlastně jen Howard, Edgar nebo Roman. A Lovecrafta máme z těch tří přece jen nejraději. Přímou inspirací pro nás byl skvělý polský magazín Grabarz Polski a první čísla jsme dělali na koleně vlastně sami pro sebe, abychom si vyzkoušeli, zda to jde.

HV: Koncem 90. let, kdy jsem začal psát povídky a nebylo je kam posílat, kdy skončil velmi sympatický pokus o časopis v podobě dvou čísel severomoravského časopisu Horror a kdy mě štvalo, že si nemám o svém oblíbeném žánru kde co přečíst. Kupoval jsem tehdy Ikarii, ale tam o hororu bylo sporadicky a pročítat se hromadou sci-fi, které mě moc nebaví nebo, nedej Cthulhu, fantasy, které mě nebaví vůbec, mě brzy přestalo bavit. Když jsem do Ikarie poslal povídku, přišla mi odpověď, že se o horor nezajímají. Tehdy jsem akutně cítil absenci čistě hororového časopisu. A už tehdy jsem věděl, že pokud bych někdy vydával takový časopis já, jmenoval by se Howard. Protože jiný název nepřichází v úvahu. A Obitus se, když jsem to nadhodil, ani moc necukal. No a počátkem 10. let 21. století tady pořád prostě čistě hororový časopis nebyl. Byl tu Filmag extra, ale ten byl jen o filmech. Všechny podobné pokusy (již zmíněný Horror, středočeský Král Horror, ztroskotaly). O poptávce se tedy nedá moc mluvit. I proto jsme se vrhli na formu, jakou Howard má. Alespoň tak má nějaký odbyt.

Howard02

Co samotné zaměření? Existují nějaké mantinely, o čem psát a o čem už ne? Ať se jedná o jednotlivé subžánry nebo třeba o to, že není potřeba se věnovat těm málo hororům, které se dostanou k nám do kin, protože se o nich bude psát na více místech?

RK: Mantinely Howard, stejně jako horor samotný nemá. Je samozřejmě fajn, když se obsah více či méně dotýká žánru. Každé číslo má téma, kterému se věnujeme podrobněji, ale vždy je v něm prostor pro další zajímavé texty či obrázky.

HV: Jediným mantinelem a kritériem je horor. Nezajímá nás sci-fi, nezajímá nás fantasy, nezajímá nás thriller. I když žánrové přesahy samozřejmě akceptujeme a bereme je v potaz. Primární je pro nás ale horor v jakékoliv podobě. Samozřejmě s tím, že co je horor a tedy hodno Howarda, si určujeme, podle jistých kritérií, my sami. Chceme na horor nahlížet komplexně, představovat a reflektovat nové věci, ale i poukazovat na staré a zapomenuté klenoty. Občas je to zábavné při vybírání filmů do našich tematických článků, kde v krátkosti představujeme zpravidla dvacet tematických filmů. Když jsme dělali sedmdesátá léta, hodně lidí se mě ptalo, proč tam nejsou Čelisti? Protože ten film každý zná, je to jeden z mála hororů, o němž ví i nehororoví diváci. Proč psát o filmu, o kterém se už nedá napsat moc nového, když se místo toho dá napsat o filmu, který není tak známý, ale přesto je dobrý, a nepřinést čtenářům třeba něco nového, zapomenutého? Jako třeba skvělé mexické nunsploitation Satánico Pandemonium? My se v rámci hororu nevyhýbáme ničemu, nehodláme se ale koncentrovat třeba jen na nové věci, chceme psát i o těch starých. Nemíníme se věnovat jen profesionálnímu hororu, ale rádi zabředáváme i do tajů nejobskurnějších undergroundových záležitostí. Nehodláme se ohlížet jen po kvalitě, ale nejednou záměrně a vědomě věnujeme čas a prostor evidentně nekvalitním, špatným a slabým věcem. Protože pokud jsou spojené s hororem, zajímají nás.

Měli jste předtím nějaké publicistické zkušenosti, nebo jste do toho šli od začátku po hlavě? Jaká byla konkrétní představa, jak to má všechno vypadat? Měli jste nějaké vzory ve smyslu – takto vypadá dobrý časák a tak nějak bychom to chtěli dělat, nebo jste prostě byli rádi za cokoliv?

RK: Před Howardem jsem pár let psal pro Filmag a jeho hororového bratříčka s podtitulem Extra, jehož poslední čísla jsem si i odšéfoval. Bohužel prodejnost stála na atraktivitě filmových příloh, a s úpadkem poptávky padly i časopisy. Splnil jsem si také fanouškovský sen a napsal několik textů pro Ikarii. Ve virtuálním světě jsem napsal mnoho textů pro nejrůznější komerční i nekomerční weby, ale srdce zůstalo uvězněno hluboko ve Studně(.net). Přímým vzorem pro Howarda byli již zmínění Poláci, kteří nás inspirovali hlavně v technické podobě časáku.

HV: V takové míře a podobě ne. Roky jsem ale přispíval (nebo je sám vydával) do hardcore punkových fanzinů a později psal i do jednoho feministického časopisu. Právě proto, že jsme neměli představu a pořád se koncentrovali na papír, který to ale zase všechno stahoval do vesmíru nemožnosti, jsme do toho nešli hned. Až já jsem pak na THS v roce 2011 Obitusovi začal vykládat o polském elektronickém hororovém časopise Grabarz Polski, na který jsem zrovna narazil. A Obitus pak po návratu domů najednou napsal: „A proč to tedy neuděláme taky tak?“ Takže vlastně přímým vzorem nám byl Grabarz Polski. Sice jsme dodnes nedosáhli jeho mety, ale hodně nám pomohl jako vzor – a později i svolením k překladům nějakých článků z něj. V době vzniku jsme byli rádi za cokoliv. My jsme skoro vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Po technické i vzhledové stránce. Hodně jsme to řešili, tedy asi já, ale byl to opět Obitus, kdo řekl: „Tak to prostě nějak zkusíme, uděláme to a uvidíme. Peníze za to chtít nebudeme, když se to nebude líbit nebo to nebude co k čemu, tak toho necháme.“ Upřímně, čekal jsem, že bude první číslo vypadat mnohem hůř.

„Slibotechny jsou alfou i omegou publicistiky.“

Měli jste už vytipované nějaké psavce, které jste chtěli požádat o články, nebo jste začali sami a postupně se nabalovali stálí přispěvatelé? Jaké máte se spolupracovníky celkově zkušenosti? Znáte víc lidí co, když něco slíbí, tak to dodrží, nebo jste spíše narazili na slibotechny?

RK: Slibotechny jsou alfou i omegou publicistiky, znám to z obou stran. Začínali jsme sami dva a další lidé přibyli klasicky efektem sněhové koule. Komunikuje s nimi díky bohu Eraserhead, který má na rozdíl ode mne organizační schopnosti a trpělivost.

HV: Ne, my jsme do Howarda šli s tím, že ho budeme dělat ve dvou a pak se možná někdo přidá. A tak se přesně stalo. Nebudeme-li počítat našeho polského v podstatě spoluzakladatele Krzysztofa Gonerského, který už do prvního čísla postoupil k překladu (bez jakéhokoliv nároku) svůj článek o indických filmových hororech a do dalších čísel nám dal naprosto volné pole působnosti co se týče překladů jakéhokoliv jeho článku (a taky nám dal kontakty na některé polské autory), tak jsme první číslo dělali kompletně jen my dva. A pak se přidávali další. Hned od druhého čísla. Někdo se nabídne sám, někoho oslovuji, jestli by něco nechtěl napsat. Když si třeba myslím, že k tomu má předpoklady nebo vím, že navštíví nějakou akci, o níž by nám mohl napsat report. Někdy je to jednorázová spolupráce, jindy dlouhodobější. Máme třeba přispěvatele, který píše skvělé věci, líbí se mi jeho podání i smysl pro humor a jsem hrozně rád pokaždé, když něčím přispěje. Ale je hrozně nespolehlivý, co se týče termínů a dodávání příspěvků. Už se několikrát stalo, že nedodal, na čem jsme byli domluveni, a tak to prostě v čísle nebylo, i když jsme s tím počítali. Kdyby nepsal tak dobré věci, už dávno bych ho poslal tam, kam chodí jen lékař nebo milenec/milenka. Jinak se samozřejmě stane, že si s někým něco domluvím nebo sám něco nabídne a pak napíše, že to prostě nestíhá. Mrzí mě to, ale taky to chápu, všichni to děláme ve svém volném čase a připadá mi, že 70 % lidí, co na Howardu makají, studují a pořád (obzvláště, když po nich něco potřebuji) mají nějaké zkoušky a musí se učit. Nemůžu se na ně zlobit, chci po nich, aby pro nás něco udělali a vůbec nic jim za to nenabízím (kromě věčné slávy a tisíců vysněných děkovných dopisů).

Howard-special

Jak se v průběhu doby formoval redakční kolektiv a jak to s ním aktuálně vypadá? Případně vypíchněte, pokud se někdo z tradičních přispěvatelů věnuje něčemu, za co sklízí váš obdiv.

RK: Za sebe musím zdůraznit Julia Muránského, který co čtvrtrok zcela nezištně celé číslo vysází, zalomí a vůbec vytvoří z textů a mnohdy nekvalitních obrázků, které od nás dostane. Bez něj bychom byli v prdeli.

HV: On se ten redakční kolektiv v podstatě formuje pořád. Respektive proměňuje. Samozřejmě jsme rádi a ceníme si pomoci každého. Dneska už by bylo asi infarktovou záležitostí dělat něco takového jen ve dvou. I když pokaždé, když se zpožďují články a je dva dny do vydání, všem vyhrožuji, že se na to vykašlu a celé příští číslo si udělám sám. Každý z nich do Howarda vnáší něco zajímavého, ať už jde o články nebo ilustrace. Protože to každý dělá jinak a přináší něco jiného. A to je hrozně fajn. Stejně jako vědět, že je vždycky kam se obrátit, když je třeba něco napsat nebo dodat ilustraci. Někdo přispívá pravidelně, jiný nepravidelně. Trochu mě mrzí, že valná většina těch přispěvatelů, kteří postupně odpadli (a já jim to nijak nezazlívám), odpadli bez jediného slova, prostě najednou přestali komunikovat.

„My nejsme politicky korektní, to by Howard dělat nešel.“

Jak funguje samotná příprava na jednotlivá čísla? Zvolíte si okruhy témat a pak o nich píšete články? Úkolujete jednotlivé členy redakce? Funguje v Howardu i nějaký druh cenzury?

HV: Jsem myšlenkově tak o jedno dvě čísla napřed. Pomalu si rozvrhnu, co by tam mohlo být k tématu i mimo něj, proberu to s Obitusem a buď začnu oslovovat různé přispěvatele s konkrétními věcmi (takzvaně rozdám práci, jak tomu říkám) anebo se jich dotazuji, jestli by nechtěli něčím přispět, jestli nemají nějaký nápad nebo by o něčem nechtěli sami napsat. Nikdy jsem nikomu nic neodmítl pro to, co napsal, ve smyslu obsahu. Pokud se tak někdy stalo, a rozhodně to není častý jev, vlastně si nic takového zrovna nevybavím, tak jen kvůli tomu jak to bylo napsáno, nebo to bylo prostě špatné a slabé anebo se to netýkalo žánru. Týká se to tedy hlavně povídek. Tu a tam se u nějaké formulace zeptám, jestli to chce opravdu nechat takhle, jestli by nebylo lepší napsat to trošku jinak, nebo jestli je to opravdu tak důležité, případně co tím vlastně vůbec myslel. A pak se nějak domluvíme. Nemíním někomu určovat, co má psát. Co se týče Howarda, tak si na tomhle zakládám. Navíc mám rád kontroverzní věci, které jdou proti obecnému vnímání a davu. I proto jsem neměl vůbec žádný problém s otištěním kritického reportu o Cronenbergově výstavě, k níž nám přišlo několik (až dva) nespokojených komentářů. Když po někom něco chceme, dáváme mu naprostou svobodu v tom, jak to napíše a co tam napíše. Samozřejmě to musí mít alespoň nějakou úroveň, co se týče psané formy. Jestli to odpovídá našemu (mému) pohledu na žánr nebo daný film, knihu, neřeším. My nejsme politicky korektní, to by Howard dělat nešel. Samozřejmě ale nějaké meze existují, jen se je ještě někdo nepokusil překročit, takže je nějak úžeji nevymezil. Pravidelně balancujeme na hraně sexismu, možná tu a tam i na hraně rasismu, ale je to jen sranda. My jsme všichni hrozně fajn lidi, které by chtěl mít každý doma (Obitus se vyzná v kytičkách, já zase v kozačkách).

Howard03

Věděli jste od začátku, že zvolíte PDF formát, nebo jste koketovali i s možností papírového magazínu? Jak jste na začátku zvládali práce, které nejsou vidět, jako je korektura, sázení, úprava, grafika… měli jste nějaké zkušenosti, nebo jste se to učili za chodu?

RK: PDF pro nás bylo a stále je cestou, jak časopis vůbec dělat, a byla to od začátku jasná volba, i když oba máme rádi papír. Český trh není pro kvalitní hororový magazín dostatečně velký a stostránkový časák v papíře by se prostě neuživil. Papírově vyšlo druhé číslo v poměrně nevelkém nákladu jednoho výtisku, jehož hrdým majitelem je Graham Masterton.

HV: Já z počátku docela hodně skřípal zubama. Elektronickou verzi jsem bral jako takovou znouzectnost, když prostě papír nejde, tak co naděláme. Já doslova nesnáším elektronické čtení. Jsem striktní papírofil. Během historie Howarda jsem ale objevil několik výhod, které to skýtá. Jednou z největších je třeba to, že se nijak nemusíme ohlížet na rozsah. Taky nepotřebujeme prakticky žádné finance, takže nás nesvazují případní inzerenti nebo finanční stránka vydávání. Můžeme si tak vlastně dělat úplně, co chceme a jak to chceme. A jak jsme to zvládali? Já samozřejmě zpočátku plašil, jak to bude vypadat a tak, jsem naprostá IT lopata, jsem rád, že umím odeslat e-mail, grafika je pro mě španělská vesnice. Asi stejně, jako byla pro Obituse, když se za pochodu učil nějaké grafické základy rovnou na tvorbě prvního a druhého čísla. Naštěstí to vzal na sebe. Taky jednou z reakcí na první číslo byl dotaz, kdo tu grafiku dělá, že to podle vzhledu vypadá na nějakého zedníka. A mám dojem, že ani náš současný sazeč není vlastně grafik, ale typograf. Ale kdo by to řešil. Rozhodně s tím má více zkušeností než my. Důležité je, že jsme s jeho prací spokojeni. Jsme rádi, že ho máme a že má s námi trpělivost. Protože občas je to s námi těžké. Takže odpověď na poslední otázku je ano, většinu věcí jsme se učili nebo stále učíme za pochodu.

Hned od začátku jste zvolili formu čtvrtletníku, přemýšleli jste i o nějaké jiné periodicitě? Nebrbláte teď na to, že by 1x, 2x do roka stačilo nebo naopak máte pocit, že byste byli schopni třeba i měsíční periodicity? Stíháte stanovená data vydání? V pohodě nebo musíte jít často na krev?

RK: Až na poslední dvě tři čísla jsem jel skoro vždycky na krev, ale infarkty má na starosti Eraserhead, který koordinuje všechny ty nemakačenky. Čtvrt roku je tak akorát, častější vydávání by se dle mého podepsalo na kvalitě.

HV: Čtvrtletník se navrhl hned. Chvíli jsme diskutovali o dvouměsíčníku, ale prakticky ihned to zavrhli. Vlastně nejsme nic jiného než fanouškovský fanzin. Všichni to děláme ve volném čase. Krademe ho svým rodinám, ženám, dětem, několika milenkám a milencům, práci… I proto se tříměsíční periodicita ukázala být nejlepší možnou volbou. Ty pauzy nejsou zase tak velké, dá se mezi nimi poslední číslo dočíst a už je tu další a i ohledně práce je to tak akorát. Po vydání čísla měsíc pauza (ostatní, já už dumám občíslo napřed, už teď promýšlím prosincové číslo), měsíc pilování obsahu, domluva článků a „rozdávání“ práce. No a měsíc dodávek článků, kompletování, korekturování a grafického zpracování. Tu a tam se něco vyvrbí v průběhu. V tom ideálním stavu, ve skutečnosti to většinou vypadá jinak a všechno se hrotí poslední měsíc, týdny, dny před vydáním. Čtyři čísla ročně jsou tak akorát. Dvouměsíční periodicita by mě osobně zabila po třech číslech. Půlroční periodicita by zase byla málo, nudil bych se a byl nedočkavý. Den vydání jsme za celou tu dobu nestihli snad jen dvakrát, jednou doslova o pár minut, tak jsme tam podvodně nastavili správné datum a jednou snad jen o den. I když technicky vlastně pozdě vyšlo hned první číslo. To původně mělo vyjít na Vánoce 2011. Ale kvůli zpožděnému rozhovoru jsme ho vydali 1. 1. 2012.

Howard04

Howard se zanedlouho dočká pětiletého výročí. Jak se zpětně díváte na to, čeho jste docílili? Vypíchněte něco, o čem si myslíte, že je na zdejší poměry ojedinělé a čeho jste za tu dobu docílili. Co vám za dobu existence časopisu udělalo největší radost a na co jste hrdí?

RK: Nejvíc mě překvapil otevřený přístup některých velkých jmen žánru, která bez váhání kývly na rozhovory nebo nezištně poskytly své povídky. Vévodí tomu fanoušky milující Graham Masterton, osobně pak rád vzpomínám na to, že nám na rozhovor kývl můj oblíbený Brian Yuzna.

HV: Ten přístup, jak zmiňuje Obitus, je někdy až obdivuhodný. S co nejpodlézavější pokorou napíšete někomu do zahraničí a o něco ho požádáte s tím, že z toho nebude mít nic, kromě publikace v malé bezvýznamné zemičce. A on hned odpoví. Třeba Mort Castle poslal svou povídku snad ani ne dvě hodiny poté, co jsme ho požádali, jestli by nám nemohl nějakou přispět. Za největší úspěch Howarda považuji, že jsme již několikrát zveřejnili první překlady nějakých v zahraničí známých autorů, kteří mají na kontě i desítky románů a sbírají ceny. Po celých čtrnácti letech jsme přišli s prvním hororovým překladem Grahama Mastertona. Až poté se objevilo jeho Podpostelí v XB-1 a thriller série o Katie Maguire. Hned ve druhém čísle jsme zveřejnili historicky první český překlad Edwarda Lee, kterého jsme později i vyzpovídali v rozhovoru a zveřejnili úryvek z jeho románu. Absence Leeho na českých pultech mě moc mrzí, obzvláště když jeden z jeho románů vychází z českých legend a kořenů. Doufám, že u nás brzy půjde ve šlépějích Jacka Ketchuma. Podobně Guy N. Smith, byli jsme první, kdo mu něco přeložil do češtiny (pozn. redakce – autorův první text v českém překladu vyšel v antologii Valčík s temnotou). Jistý si tím nejsem u Carltona Mellicka III, ale určitě mu tu toho moc nevyšlo. Podobně je to s rozhovory. Třeba ten s thajskou herečkou Natthamonkarn Srinikornchot byla v podstatě jen sranda: „Hele, zkusíme jí napsat a uvidíme.“ A ona nadšeně odpověděla s radostí, že má fanoušky v České republice, kde jí vyšly jen dva horory. Rozhovor s Asami je čistě můj osobní fetiš, který mi udělal obrovskou radost. Mám tu herečku hrozně rád a rozhovor s ní byla taková osobní meta. Máme ale i neúspěchy, Asia Argento nás s rozhovorem poslala slušně k šípku, roky jsme se pokoušeli sehnat kontakt na Zoru Ullu Keslerovou, rozhovor s ní je pro nás dosud ta největší (naneštěstí ale, jak se zdá, nedostižná) meta. Barbara Crampton nám kývla na rozhovor, ale na zaslané otázky dosud (a už je to skoro dva roky), i přes nenásilné urgence a výhrůžky obřadným spálením jejích filmů z našich osobních filmoték, neodpověděla. Podobně Carlton Mellick III.

Každé číslo má nějaké téma. Vymýšlíte je hodně dopředu, nebo nápad přichází až po uzávěrce aktuálního čísla? Myslíte, že horor jako takový je dostatečně široký na to, aby vám třeba za dalších pět let nedošla témata?

RK: O témata myslím nebude nouze ani za deset let, jejich vymýšlení je velkým koníčkem Honzy Vojtíška.

HV: Témata přišla tak nějak samovolně. Nebyl to nějaký striktní záměr. Do druhého čísla jsme se dohodli, že dáme něco o krysách a potkanech, mých oblíbených zvířatech. Měl jsem dokonce, snad, už něco připraveného na můj tehdejší blog a jen jsme to rozvinuli. K článku o filmech a literatuře se přidala tematická povídka, recenze a bylo to. Od té doby to tak děláme. Někdy se ale v jednom čísle sejde těch témat nakonec víc. Už hned ve třetím čísle se daly najít témata hned tři (Frankenstein, český horor a hudba). U hororu sedmdesátých let nám samovolně vykrystalizovalo téma italského hororu. Nikdy ale neděláme tematické celé číslo. To nechceme, vždycky se tam objevují i netematické věci. Přišlo by nám to jinak moc jednostranné a časem nudné. Myslím si, že témata jen tak nevyschnou (ještě pořád jsme nepsali o kozačkách v hororu). Mám takovou složku, kde si některá možná témata k použití zapisuji, a když narazím na nějaký horor, který by se ke danému tématu hodil, tak si ho tam poznamenám, aby se pak nemuselo hledat moc položek. Poslední dobou si přiřazuji témata k číslům vždycky na rok dopředu. Nedávno jsem takhle řešil témata čísel na příští rok. No a když témata dojdou, tak dojdou, vymyslíme něco jiného, nebo budeme čísla zaplňovat bez tematického zaměření. Někdy je s tématy i sranda. Třeba teď s aktuálním. „Proč je téma jen dětští záporáci? Proč to nejsou děti v hororu obecně, myslím, že se okrádáte o spoustu zajímavého materiálu.“ „Protože teď to jsou jen dětští záporáci. Děti v hororu nebo dětské horory budou někdy příště.“

Opravdoví fandové, pro které to není módní záležitost,

jsou většinou slušní dospělí lidé a poznáš je podle toho,

že umí o žánru s nadšením a zasvěceně mluvit.“

Myslíte, že horor přitahuje specifické typy lidí? Třeba metalisty, co nosí trička s lebkami, doma mají na poličce Satanistickou bibli a kříž obrácený k jihu nebo ty, kteří po večerech vyvolávají duchy. Existují nějaké společenské předpoklady, ze kterých se rekrutuje největší množství hororových fanoušků?

RK: Opravdoví fandové, pro které to není módní záležitost, jsou většinou slušní dospělí lidé a poznáš je podle toho, že umí o žánru s nadšením a zasvěceně mluvit. Je pak celkem jedno, jestli mají v nose dvacet piercingů nebo chodí celé dny v oblecích od Versaceho. Důležitá je ta láska, která je na celý život.

HV: Ne. Horor přitahuje lidi, kterým má co nabídnout, kteří v něm naleznou potěšení, uspokojení, smysl či odpovědi na základní životní a existenční otázky. A myslím, že je jedno, co nosí na sobě nebo co či kdo jim doma visí na zdi. Občas mě překvapí, kdo všechno kouká (ať už z jakéhokoliv důvodu) na horory nebo kdo je čte. Krása hororu je právě v tom, že se zabývá strachem a nepříjemnými věcmi a bát se člověk může prakticky čehokoliv. Krása je v jeho pestrosti a mnohoznačnosti.

MastertonHoward

Graham Masterton s unikátní tištěnou kopií časopisu Howard.

Věnujete se jak filmové, tak literární formě hororu. Která vám osobně sedí víc a jaké rozdíly v nich vidíte v současnosti? Nezajímá většinu hororových fanoušků spíše filmové zpracování dobré knihy? Máte zkušenosti, že je více lidí, kteří žánr chápou tak komplexně jako vy?

RK: Filmy a knihy jsou různé cesty, jak vyprávět stejný příběh, srovnávat je mezi sebou je nesmysl. I když Carrie je lepší jako film. Komplexní uchopení žánru je pak jedním ze znaků opravdových fandů, které jsem popsal u předchozí otázky.

HV: Ano, Řbitov zvířátek je taky lepší jako film. Jednoznačně ale preferuji literární formu. Což ale neznamená, že bych tu filmovou nějak haněl nebo jí něco vytýkal. Jen si prostě myslím, že vlastní představivost v kombinaci s vlastními strachy nebo znechucením je velmi příjemné a pozitivní plus. Já bych se nerad pouštěl do spekulací nebo závěrů, co koho zajímá. V podstatě mi do pohnutek, proč někdo něco dělá, nic není. Naštěstí ale znám několik lidí, kteří žánr vnímají stejně jako já, jako soubor několika různých forem. A dokážeme si o tom dlouze a krásně popovídat. I když třeba o komiksech si se mnou moc nepopovídají. Vlastně vůbec.

Howardu se dá dost často narazit na specifický černý humor. Myslíte, že to k vašemu časopisu tak nějak patří? Kde se vzala tahle potemnělá nadsázka? Myslíte, že ji vstřebá každý čtenář, nebo by takto pojatá publicistika mohla někoho odradit? Může vás považovat třeba za nefundované ňoumy přinášející víc zábavy než odbornosti…

RK: Jelikož jsem nefundovaný ňouma přinášející víc zábavy než odbornosti, tak jsem přesvědčený, že bez humoru to nejde. Kdybychom si nepřeměřovali penisy, neznásilňovali korektorku, případně nesoutěžili v tvorbě trefnějších přirovnání zahrnujících jeptišky, byla by to nuda. Pokud to někomu nesedne, je jeho nejsvětější právo spáchat sebevraždu nebo přestat Howarda číst.

HV: Jen černý? Já bych to ještě doplnil o infantilně zastydle pubertální. A ano, prostě to k nám patří. Patří to k naší rebelsky individualistické subjektivní v podstatě undergroundové povaze. Možná to vychází z mé misantropie. Můžeme si to dovolit. Nemáme investory, zadavatele reklamy a vlastně ani placené čtenáře, jejichž nesouhlas s tímto by se nějak aktivně projevoval na chodu časopisu. Vychází to i z jedné z nejzákladnějších premis našeho časopisu, kdy ho z velké části děláme sami pro sebe. Třeba naše vzájemné pošťuchování s Obitusem v našich příspěvcích vyplynulo tak nějak samo. Ani už vlastně nevím, kdo s tím začal. Ale určitě Obitus. Prostě to dělat můžeme a baví nás to. Bereme to jako odlehčení od vážnosti profesionálních časopisů. Od samotné tvorby Howarda.

Horor ale přece nejsou jen herci, režiséři a spisovatelé.“

V rozhovorech vyzpovídáváte i lidi, kteří s hororem pracují, ovšem nejedná se o slavné režiséry nebo spisovatele. Myslíte, že fanoušky zajímají rozhovory s maskéry, překladateli, dabéry, výtvarníky obálek…? Máte nějaký koncept nebo vizi pro podobně progresivní rozhovory?

RK: Myslím, že opravdové fanoušky takové rozhovory zajímají hodně. Rozhovory se slavnými naleznete leckde, s těmi, kteří se teprve proslaví, skoro nikde. Druhý dotaz je pro mne příliš progresivní a zcela přehrávám na Eraserheada.

HV: Horor ale přece nejsou jen herci, režiséři a spisovatelé. Podílí se na něm mnohem více lidí a profesí. A protože je naším záměrem zabývat se hororem ze všech možných stran a úhlů, tak se chceme věnovat i téhle stránce. Třeba já měl trochu obavy, když jsem dělal rozhovor s dabérkou Nikolou Votočkovou, říkal jsem si, zda je vůbec možné tematicky propojit dabing s hororem. A nakonec, i díky úžasné a sympatické Nikole, z toho vznikl opravdu zajímavý rozhovor. Podobně nedávno s překladatelem Milanem Žáčkem. To je úžasný člověk a obrovský žánrový fanda a rozhovor s ním byl skvělý zážitek. Je to něco, co nás zajímá, proto to v Howardu je.

Howard05

Často se říká, že horor u nás nemá tradici a je zakrnělý, jak se na tohle tvrzení díváte vy? Má český horor v současnosti co nabídnout? Co vás za poslední roky z domácích luhů a hájů nejvíce oslovilo?

RK: Horor u nás za komančů krutě trpěl, ale rozhodně určitou tradici má. Podrobnou odpověď by mohl podat třeba Martin Jiroušek, autor skvělé knihy Černý bod, kterou čtenářům vřele doporučuji. Vnitřně jsem nadšený z autorského růstu multiumělce Romana Vojkůvky, líbí se mi profesionalita Pavla Soukupa a obecně jsem rád, že se u nás začínají více točit žánrové kousky jako například Nenasytná Tiffany Andyho Fehu, skvělý Schmitke Štěpána Altrichtera či Strašidla Zdeňka Trošky.

HV: Český horor měl vždycky co nabídnout, jen lidi jsou líní hledat. Herzova Panna a netvor je jeden z pětice mých nejoblíbenějších a nejstrašidelnějších hororů. I teď, na sklonku čtyřicítky, mi u něj při každém zhlédnutí strachy šediví tělesný porost. Mile mě třeba překvapil Jákův Ghoul. Hodně nadšený jsem z tvorby Pavla Soukupa, tomu k natočení dobrého hororového celovečeráku chybí snad jen peníze. Rád sleduji tvorbu filmaře Miroslava Buly, jeho smysl pro atmosféru a zalíbení ve starých fantaskních příbězích u něj padá na úrodnou půdu. Sympatický mi je entuziasmus Lukáše Bulavy a jeho karvinské party Horrowatch. Podobně je na tom série Antologií českého hororu. Obojí není nic profesionálního, ale ten přístup, nasazení a projev fandovského přístupu mě těší. Zaujala mě kniha Kristiny Haidingerové Ti nepohřbení, byť upírskému subžánru moc neholduji. Baví mě horory Anny Šochové. Rád čtu každou novou povídku autorského dua Petr Boček & Miloslav Zubík. V Čechách a na Moravě existují dobré horory. Jen jsme na tom prostě tak, že vám je nikdo nenaservíruje pod nos. Musí se trošku hledat. O to je setkání s nimi příjemnější.

Obecně panuje shoda,

že píšu nejvtipnější a nejkvalitnější texty z celé redakce,

ale vzhledem ke svému vytížení reálným životem jich píšu málo.“

Jak hodnotíte svou práci a Howard samotný, když se ohlédnete za těmi pěti lety existence? Jak se slučují vaše aktuální zkušenosti s představami, které jste měli na začátku?

RK: To se těžko hodnotí. Obecně panuje shoda, že píšu nejvtipnější a nejkvalitnější texty z celé redakce, ale vzhledem ke svému vytížení reálným životem jich píšu málo. Rozhodně méně, než jsem si na začátku představoval. Ale vždy nějaký napíšu, což mne naplňuje dostatečným uspokojením.

HV: To je možná pravda, ale mohl bys je občas psát o něco dříve. Daří se nám věci, o nichž jsme před těmi pěti lety ani nesnili. Rozhovory se zahraničními tvůrci, překlady jejich povídek. Polští autoři už nám povídky nabízejí sami. Určitě se nám podařilo částečně naplnit naši původní představu věnovat se hororu v co nejširší míře a umožnit publikaci začínajícím českým autorům. Nejednou se mezi nimi najde výborná povídka. Samozřejmě bychom mohli dělat spoustu věcí lépe. Já jsem s průběhem těch pěti let hodně spokojený.

za tebou.indd

Plánujete k pětiletému vydání nějakou oslavu, speciální číslo nebo něco podobného? Na co se od vás mohou fanoušci v nejbližší době těšit?

HV: Ano. Něco jako oslava proběhne v sobotu 3. 9. 2016 od 18:00 hodin v brněnské kavárně Trojka (Dominikánská 9, Brno). Bude to spíše takové setkání fanoušků našeho časopisu a žánru s tvůrci Howarda. Zvaní jsou všichni, kdo má zájem. Neradi bychom tam sami s Obitusem cucali jedno pivo na baru. Součástí akce bude křest naší antologie, o níž více v následující odpovědi.

V rámci Howardu vznikala i antologie komiksových příběhů Kreslený strach nebo povídková sbírka Třináctá hodina. Jaké měly tyhle „přílohy“ ohlas? Máte v plánu podobné projekty?

HV: Antologie českých a polských hororových povídek Třináctá hodina byl takový nesmělý krok někam jinam. Pokus, který prostě vyšel. Hrozně mě ta antologie těší. Ohlasy na ni nějaké byly, objevily se i nějaké recenze, jedna dokonce i v Pevnosti. Kreslený strach nám z žánrového hlediska tak trošku nevyšel, byl zřejmě šitý trošku horkou jehlou a podle ohlasů a zájmu tak trochu propadl. Ale i tak je to prostě naše práce a jsou v ní dobré věci. Aktuálně k jubilejnímu 20. číslu, které vyjde v září, přesně na oslavě, připravujeme jako další samostatnou přílohu papírovou antologii s výběrem dvaceti povídek, které jsme publikovali ve dvaceti prvních číslech. Antologie se bude jmenovat Za tebou, budou v ní povídky českých, slovenských a polských autorů, ale i autorů z USA, Anglie, Německa a Austrálie. Oficiálně kniha vyjde na naší oslavě, kde bude pokřtěna. K sehnání bude přímo tam nebo poté na našem kontaktu.

Občas přichází dotazy, proč nic neděláme s internetovými stránkami,

proč tam jsou jenom odkazy ke stažení?

Protože my děláme časopis, ne internetové stránky.“

Připojte své aktuální plány a nějakou howardovskou vizi třeba do dalších pěti let.

RK: Má vize je jednoduchá, bude-li stávající formát aktuální, tak jej udržet co nejdéle a otvírat začínajícím fanouškům oči, aby se netopili v záplavě sračkoidních předělávek bez znalosti klasiky.

HV: Já jsem v podstatě konzerva. Řídím se heslem, když něco funguje, tak se v tom nevrtej. Docela mi pijí krev všechny ty dnešní bezdůvodné změny a úpravy jen pro ně samotné, aby náhodou někoho nenapadlo, že se něco nevyvíjí a protože to dva roky zůstalo stejné, tak už je to zastaralé. Občas přichází dotazy, proč nic neděláme s internetovými stránkami, proč tam jsou jenom odkazy ke stažení? Protože my děláme časopis, ne internetové stránky. Všechno, co děláme, se soustředí k vydání čísla každého čtvrt roku. Možná to je kontraproduktivní a z „podnikatelského“ nebo PR hlediska sebevražedné, ale my prostě opravdu „jen“ vydáváme časopis. Neděláme internetové stránky. Vizi? Nevím. Jediná vize je, abychom to těch dalších pět let vydrželi. A pak dalších pět let. A dalších. Což vzhledem k tomu, že většinou u ničeho dlouho nevydržím a přestává mě to po čase bavit, je hodně odvážná vize. Samotného mě překvapuje, že jsem u toho vydržel těch pět let. Ale hrozně mě to baví, naplňuje a uspokojuje. Takže budu rád, když to tak bude i nadále. Od 21. čísla chystáme jednu novou rubriku. To je asi jediná výrazná změna. Samozřejmě bychom pořád hrozně rádi získali rozhovor se Zorou Ullou Keslerovou. Nemáte na ni náhodou někdo kontakt?

Co by vás v rámci českého hororu potěšilo nejvíce? Jak podle vás bude vypadat stav tuzemské hororové scény za dalších pět let?

RK: Co by mě potěšilo? Kdyby se ti nejschopnější mohli u nás hororem živit. Je jedno v jaké oblasti, ale aby se mohli zaměřit na to, co milují, a byli za to adekvátně zaplaceni. To by žánr u nás vypadal docela jinak. Za pět let to myslím bude vypadat velmi podobně jako nyní, bude vznikat více a více amatérských snímků, vycházet více a více textů, protože technické možnosti jsou na straně začínajících autorů. Zda bude vyšší také kvalita, je samozřejmě ve hvězdách, ale statistika je na naší straně.

HV: Já bych jen podepsal to, co zmínil Obitus. Plus bych možná rád viděl větší zápal pro český horor ze strany fanoušků. Protože pokud nebude zájem, nikdo do něj peníze nedá, a když do něj nebude nikdo dávat peníze, tak nebude kvalitní a vlastně nebude vůbec. Za největší problém českého hororu totiž vnímám fakt, že nemá moc šancí a možností projevit se.

Na závěr prozraďte, jaké ingredience by měl mít horor, aby vás oslovil, případně srazil do kolen. Liší se ty představy u knih a filmů? Můžete přihodit i nějaký tip, který vás za poslední dobu oslovil nejvíce.

RK: Ve filmu je pro mne primární atmosféra. Ve shodě s Fulcim jsem přesvědčený, že příběh se přeceňuje. Nejhorší, co se může filmovému hororu stát, je záplava nečekaných lekaček doprovázených burácející hudbou. To bývá spolehlivým znakem neschopného autora. U knihy pak jako nejvýznamnější ingredience vnímám postavy a práci s jazykem, která mě musí bavit. Z literatury mě v poslední době nejvíce oslovila Hillova a Rodriguezova série Locke & Key (česky Zámek a klíč, Comics Centrum), filmem posledních let je pak bezesporu Mitchellovo It Follows (Neutečeš). A samozřejmě se těším na už zmíněná Troškova Strašidla.

HV: Jak dí slovo Obitusovo, atmosféra je alfou a omegou. A moderní lekačky jsou mor. Horor se hodně vyvíjí. Už dávno to pro mě nejsou jen nadpřirozené věci, i když nadpřirozený horor mám hodně rád. Horor nemusí přímo vyděsit, stačí, když vyvolá nepříjemný pocit, ať už jím je cokoliv. I to znechucení občas funguje a má konotace strachu. Strach je hrozně plastický a univerzální pojem. Může vás děsit cosi tajemného v temnotě, ale i představa lámaných končetin a prolévané krve. Může to být představa, že zlo není cosi nadpřirozeného tam venku, ale může to být váš soused, člověk, kterého znáte, příbuzný, vy sami. Od příběhu, ať už filmového nebo knižního, hororového nebo jakéhokoliv jiného, očekávám hlavně, aby mě zaujal, a je trochu jedno čím. Aby mě pohltil. Může mít dobrou atmosféru, dobře napsané postavy, dobrý námět nebo zajímavou pointu. Já netipuji ani nedoporučuji, protože má zkušenost je většinou taková, že pak dostanu vynadáno, co jsem to doporučoval za lejno. Ale vezmeme-li aktuálně probíhající desetiletí, hodně příjemným překvapením pro mě byl mexicko-americký atmosférický parní válec Ahí va el diablo (2012), který se okamžitě vyšplhal do nejvyšších příček mých nejoblíbenějších hororů vůbec. Pro svou atmosféru, napětí, nepříjemné pocity, které dokáže vyvolat bez záplavy krve a samoúčelných lekaček. A druhou nejlepší a nejpůsobivější erotickou scénu, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Výborný je i australský The Babadook (2015), který je na tom s atmosférou podobně. No a zpět do třinácti, kdy jsem seděl přikovaný u hororu na ohrané videokazetě a drobil se brambůrky, mě překvapivě vrátil Clown (2014), esence čiré hrůzy valící se na diváka nejen vizuálně, ale i myšlenkově. Z literatury mě nedávno hodně potěšil román polského autora Roberta T. Szmidta Szczury Wrocławia o zombie epidemii v lidově-demokratické Wroclawi v roce 1963. Nečekal bych, že mě tak strhne zombie román. Ale on má všechno, napětí, atmosféru, drama, smutné i veselé scény, gore.

Howard-logo

423 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.