Ocenění

Jednou tam to léto musí být! (recenze)

Autor Boris Hokr | Aktuality | Pondělí 15 Duben 2013 7.15

Dan Davis je elektrotechnický inženýr. Žije svou prací  pro malou firmu, kterou si založil s přítelem z armády. Pracuje na čím dál dokonalejších robotech pro domácnost, hostí svého kocoura Peta zázvorovou limonádou a také se zamiloval do krásné Belle. A to se ukáže jako osudová chyba, protože lidská samička Belle má ošklivé móresy a pořádně ostré drápky. Chudák Dan to zjistí příliš pozdě a je připraven o svůj podíl ve firmě, je odloučen od milovaného kocoura a jako zlatý hřebíček do rakvičky je uložen na třicet let do hibernace. Po probuzení jej čeká zcela jiný svět… ale také překvapivá možnost, jak se i přes propast let pomstít.

Půvabná kniha tvůrce military science-fiction

Robert A. Heinlein patřil k tzv. dinosaurům – tedy spisovatelům science fiction, jejichž pozice u čtenářů byla v podstatě neotřesitelná bez ohledu na to, co zrovna donesli nakladateli. A že toho nebylo málo. Ostatně i u nás se jedná o jméno, které formovalo české vnímání science fiction (svědčí o tom i přes třicet knih, které si domácí čtenář mohl, často v několika vydáních, srovnat na poličce). Promýšlení historie budoucnosti, dodnes čtivé romány pro mládež a pochopitelně Hvězdná pěchota. Tento román, kterým se dodnes poměřuje většina tzv. military science fiction, v mnoha ohledech zastiňuje zbytek autorovy tvorby. Na korejskou válku reagující (a jednomu z padlých hrdinů druhé světové války věnovaná) kniha Heinleina proslavila i negativně: kupříkladu byl označen za fašistu. S čímž by určitě nesouhlasil – přestože v jeho knihách najdeme dobové xenofobní nálady (orientované především na asijské nebezpečí), nejedná se o nijak patalogický jev.

Heinlein si prostě vážil armády, silné autority, smyslu pro povinnost a sebeobětování. Takže by se asi divil, kdyby viděl satirickou filmovou adaptaci svého díla od Paula Verhoevena. A stejně tak by byli na druhou stranu překvapeni čtenáři, kteří si autorovo příjmení asociují s výbuchy, patetickými proslovy a jistým Konradem Henleinem (žel, trapnou chybu v přepisech příjmení jsem nejednou učinil i já), když by před ně byly postaveny Dveře do léta. Anotace v nás sice často vzbuzují podezření, ale tentokrát se nedá než souhlasit: tato útlá knížečka je skutečně tím nejpůvabnějším (přestože i zde nalezneme něco málo vojenských motivů – ovšem pouze na pozadí), co klasik napsal.

Příběh muže a jeho kocoura

Dveře do léta jsou tak trochu časovkou, tak trochu románem o robotech, výrazně se profilují jako milostný román s příklonem k příběhu o pomstě, ale především jsou románem o vztahu člověka a kocoura. A v této rovině fungují na jedničku i téměř šedesát let od svého vzniku. Upřímně, sci-fi motivy – od způsobu, jakým Davis sestrojí své roboty přes vyřešení otázky cestování časem – jsou dnes úsměvnější než umyvadla ve starém Star Treku. Technicky je to prostě sci-fi, nad kterou by dnes ohrnovali nos i na středoškolských workshopech (kde by ovšem asi jen tak nepřišli na půvabný rozbor hibernačního byznysu z hlediska pojišťoven). Dvakrát strhující nejsou ani motivy zločinu a pomsty (vrcholem celé linie je v podstatě groteskní scéna, kde zdrogovaný Davis matně vnímá, kterak Belle a zlotřilému obchodnímu partnerovi Milesovi těžce zatápí zdivočelý Pete, a pak jedno setkání v budoucnosti). A čistý milostný příběh knihy mi trochu zavání utopistickým snem o řešení všech problémů hrdiny slavné Lolity.

Jenže pořád je zde Pete. Ano, Dveře do léta jsou víc než čím jiným kočičím románem. Nic pro pejskaře. Sám titul ostatně odkazuje k Petově tendenci požadovat po svém páníčkovi v zimě otevření každých, ale každých dveří v důvěře, že nakonec za jedněmi nebude ten bílý sajrajt zvaný sníh, ale léto. A ono nic. Ale Pete pořád věří. Takže tu vlastně máme román o věčné naději, o hledání možnosti vyhrát nad chladem vesmíru (hibernace), nad entropií (nad stářím), nad překážkami světa (vítězství v boji o vlastní vynálezy) atd. Naplno se ukazuje, že klasická science fiction, nejen ta z padesátých let, je dodnes živá především tehdy, když se moc nestará o vědeckou stránku věci. Číst ji kvůli nějakým prognózám nemá smysl (možná tak ještě u A. C. Clarka), ale těch lidských příběhů a v nejlepším slova smyslu půvabných žánrových obrázků je v ní snad víc než dnes.

Mimochodem, důvod, proč jsem z Dveří do léta tak nadšený je i ten, že jsem zde našel dokonalé parte pro svou drahou kočku Mikešku (byť jej bude třeba mírně upravit, neb knižní hrdina Pete je kocour): „Až na to, že Pete stárne, trochu tloustne a nemá už tolik chutí vybírat si mladší protivníky; už příliš brzy se bude muset uložit k tomu nejdelšímu spánku. Z celého srdce doufám, že jeho statečná malá dušička najde své dveře do léta, kde je spousta těch nejvybranějších pochoutek, kde jsou samičky přístupné a protivníci jsou roboti naprogramovaní tak, aby zuřivě bojovali, ale pokaždé prohráli, kde mají lidé přátelské klíny a nohy, o které je možné se otírat, ale které nikdy nenakopnou.“ Osobně tvrdím, že to je nejdojemnější pasáž světové science fiction minimálně padesátých let. Co myslíte vy?

Robert A. Heinlein: Dveře do léta

brožovaná, překlad Pavel Medek, obálka Donato Giancola, 256 stran, 219 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

248 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 3 »

  1. Comment by standa.e — 15.4.2013 @ 7.25

    Myslím, že je to výborná knížka. A to jsem duší pejskař.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  2. Comment by KeB — 15.4.2013 @ 22.41

    Já se vesele přidám ke Standovi, jsem nekritický fanoušek téhle knížky. Dobrý příběh, sympatická hlavní postava a kocour, co hledá dveře do léta mě svého času dostal. V mé knihovničce má kniha čestné místo. Kdo nečetl měl by napravit :-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  3. Comment by standa.e — 15.4.2013 @ 23.42

    Tak teď jsi mě, KeBáku, příjemně překvapil. To říkám s respektem a na rovinu.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.