Ocenění

Pán pláství – rozhovor s Josefem Pecinovským

Autor | Aktuality | Středa 16 Prosinec 2015 9.55

Plástev jedu. Román, jenž se stal jedním z nejznámějších děl české vědeckofantastické literatury, vyšel poprvé už v roce 1990, tehdy ještě jako sešit obnoveného Rodokapsu. Pod značkou edice Pevnost se druhé vydání objevilo až v roce 2007 a spolu s chystanými novými pokračováními byl v roce 2014 vydán potřetí. Josef Pecinovský se ke svému nejznámějšímu románu vrátil nejprve v dvoudílném pokračování Děti plástve (2013–2014) a následně pod tituly Plástev v ohrožení (2014) a Válka pláství (2015). Pátá kniha by měla být závěrečným svazkem série, přestože si autor dle svých slov přece jen nechal prostor pro případné pokračování. Ostatně nechme vše osvětlit jeho samotného v rozhovoru o sérii, která začala nenápadným rodokapsovým sešitem…

plastev-jedu

Jste včelař, nebo jak vlastně vznikl nápad na Plástev jedu?

O včelách nemůže být řeč. Z bodavého hmyzu mám vrozený strach, který se umocňuje s věkem. Oblastem, kde tyto komunity žijí, se vyhýbám širokými oblouky, a obdivuji tchána svého syna, který se s tímto hmyzem denně bratří. Ale jinak musím říct, že mě sociální hmyz fascinuje, přinejmenším teoreticky. Dobře se mi o něm čte, s rozpaky jej sleduji v televizi. Vždyť mají, mrchy, žihadla! Když jsem začínal psát Plástev jedu, měl jsem v hlavě jen myšlenku úlu, která se ve mně zrodila, když jsem jednoho dne procházel kolem obchodního domu Kotva a zvedl jsem oči nahoru. Šestiúhelník, kam se podíváš. A hned mi bylo jasné, kam lidstvo spěje.

Nikde není psáno, že by lidé nemohli klesnout na úroveň sociálního hmyzu, nebo spíš stoupnout. Vždyť je to v tom hnízdě dokonale zorganizováno, každý má svou roli, každý zná svůj úkol a každý ho bez remcání plní. Slyšel někdo někdy, že by mravenčí dělnice stávkovaly? Pokud tedy připravíme pro člověka úl, stačí jen domyslet role a pak rozehrát hru. Bohužel, ke škodě lidstva, ono to asi nepůjde. Člověk má občas příliš mnoho inteligence a je od přírody zásadně neposlušný, neukázněný a někdy používá i mozek. Z toho plyne, že lidský úl nutně musí mít k ideálu daleko, protože nelze vymýt mozky všem, ale jen některým. Ovšem může se stát, že i vymytý mozek začne myslet, i když někdy příliš zkratkovitě. Příkladem budiž trubec Mayo, který to všechno spáchal, aniž by cokoli zamýšlel.

Kolik pokračování máte ještě v záloze?

Budou mít knihy o Plástvi v knihkupectví vlastní regál?

Nakladatel řekl stop, a já taky. Vždyť původní záměr byl napsat povídku o čtyřiceti stranách a poslat ji do soutěže o Cenu Karla Čapka. Nějak jsem to nezvládl, ostatně je to úměrné věku, jako mladý autor jsem dokázal myšlenku vyjevit na několika řádcích, nyní pro vyjádření téhož potřebuji desítky stran. Zda bude mít Plástev v knihkupectví vlastní regál? Záleží na tom, jak široké mají knihkupectví regály. Pět svazků umístěných těsně vedle sebe nyní zaujímá šíři 11,7 cm (s jistou chybou danou primitivností použité měřicí techniky).

Pořádám pravidelně nájezdy na knihkupectví a kontroluji, zda mají na skladě tu jedinou správnou literaturu. Nutno podotknout, že tu a tam se setkám s úspěchem, a pak mám velkou chuť, abych povzbudil odbyt, své knihy vykoupit. Bohužel, jako důchodce si nemohu dovolit koupit celý náklad a pak učinit nátlak na nakladatele, že kniha je vyprodána, a žádat dotisk. Ale to neznamená, že Plástev nebude pokračovat. S jistou dávkou škodolibosti jsem ponechal v zatím posledním dílu (Válka pláství) dvě místa, která si přímo žádají o pokračování. Je tu však otázka, zda někdo dočte vůbec tak daleko, a zda si tohoto náznaku všimne.

deti-plastve

Které pasáže píšete nejraději? Když svým postavám pořádně zatápíte?

Nejlépe se píší padouši. U těch nemusím hlídat, aby zachovávali bonton a aby se chovali tak, jak vyžaduje Guth-Jarkovský. Jen se nesmějí chovat jako pitomci, musejí škodit záměrně, nepřetržitě, a s velkou dávkou zlomyslnosti. Tu a tam neuškodí někoho zabít, ale tady je třeba postupovat opatrně. Takový dobrý padouch se sice píše dobře, ale špatně se vymýšlí. Správný padouch musí mít nejméně devět životů. A pokud je nemá, pak je třeba použít jiné zákeřné metody pro jeho oživení, například recyklaci.

Kladných hrdinů můžeme mít spousty, ale ti se zabíjejí hůř, protože čtenář je mrcha a dovolí si s klaďasy drze sympatizovat. A tak mohu kladnou postavu přivést do značných nebezpečí, ale je třeba ji z toho průšvihu včas vytáhnout. Tohle jsem nezvládl v závěru povídky Její Veličenstvo, kdy jsem zabil sympatickou postavu a nechal jsem zvítězit padoucha. Inu, byl to hřích mládí, teď bych to už nedopustil. Čtenářům nevadí, když vyvraždím milionové město, ale smrt jedné zdánlivě milé osoby je dovede přivést k nejvyšší zlobě. Nadávky se na mne sypaly ze všech stran a dokonce i z míst nejvyšších, což způsobilo, že se zmíněná povídka rozšířila na román nazvaný Plástev jedu. Přece tu holku v tom průšvihu nenechám, řekl jsem si. Mělo to háček, musel jsem vymyslet metodu recyklace mrtvol. Pozor, nikoli zombie, skutečná kopie. A řekl jsem si, to se může vždycky hodit! Pravdou je, že občas se mi povede napsat takového kladného hrdinu, že bych ho nejradši zabil…

Máte příběh promyšlený dopředu, nebo své postavy dáváte všanc

osudu a náladě, kterou máte při psaní?

Abych řekl pravdu, všechno promyšlené nemám skoro nikdy. Obvykle vím, jak by to mělo dopadnout, a k tomu směřuji chování postav. Jenže, kdo to nezkusil, ten si toho nevšimne – postavy žijí vlastním životem a snaží se vymykat z té úzké soutěsky, kterou jim autor nastavil. A tak mi dá velkou práci dostat postavy tam, kam potřebuji, a ne vždy se to podaří. Ostatně v počítači mám asi dva nedokončené romány, kde se postavy vymkly kontrole zcela, dospěly do mrtvého bodu a teď se mi z toho místa jen pošklebují.

Ale někdy je to i naopak. Když jsem konečně zlikvidoval trubce Mayo (upřímně jsem ho nenáviděl – zlatý neutrál, ani kladný, ani záporný), tušil jsem, že tomu něco chybí. A pak přišel spásný nápad, který z obyčejné lidsko-hmyzí společnosti udělal skutečně pravou analogii se světem sociálního hmyzu. Každý úl musí mít královnu, bez ní by zahynul. A tak jsem tam královnu dopsal. Nedalo to moc práce, vrazil jsem ji nakonec, vysypal jsem ji z rukávu. A ono to sedlo. Od té doby platí, že lidská plástev musí mít také královnu, a ne jednu.

plastve

Jinak své postavy lituji, protože je obvykle dostanu do stavu, kdy se mi jich sejde příliš. Víc než pět jich ale autor neutáhne, a tak se musí likvidovat. Pak je třeba vymýšlet zvláště efektní způsoby odchodu ze světa, každá elegantní smrt je k něčemu dobrá. Poslouží k tomu leccos. Sekám hlavy, trhám těla na kusy, nechám sympatické osoby přilepit do hnědého moru, což je analogie sekundového lepidla, způsobím intenzivní výbuchy, takže je třeba přítomné osoby seškrabovat ze stropu, kde se nacházejí v jednolité vrstvě. A pak jsem taky do úlu pustil vosy, a byl to docela mazec. V záloze jsou čmeláci, ale Sršně jsem už použil v novém rozepsaném románu Areston. Termity už jsem taky zneužil, i když byli jen z Titanu, ale své si odvedli. A tak ještě čekají mravenci, na ty se asi zaměřím příště.

803 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Kim — 17.12.2015 @ 7.14

    jé já ten rodokaps ještě mám schovanej

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.