Ocenění

Když snění zahalí realitu (recenze)

Autor Boris Hokr | Aktuality | Sobota 23 Únor 2013 7.15

Román Mlhy Věčnosti, zakončení dvoudílného cyklu Válka snů amerického spisovatele Johna C. Wrighta, nepatří ke knihám, o kterých by se mocně diskutovalo a které by se umisťovaly ve výročních žebříčcích popularity. To ostatně platilo i o dílu prvním (Poslední strážce Věčnosti, Laser-books 2010). Přesto se v obou případech jednalo o jedny z nejnápaditějších a nejlepších fantasy roku. Problém je, že kvality Wrightova díla nejsou z těch, kterých by si běžný český čtenář fantastiky kdovíjak vážil.

Když si spokojený čtenář naběhne na klišé

Rodina Waylocků po staletí strážila náš svět před silami Temnot, čekala na Znamení, která by ohlásila Konec Dní a Počátek Věčné Noci. Tato znamení se nyní naplnila, z mořských hlubin se vynořuje temný Acheron, město bolesti, a proti stojí jen hrstka odvážných, kteří by měli probudit Bojovníky Světla. Jenže mladý Galen Waylock ví, že ve střetu mocných sil čeká lidstvo vždy poroba – a je jedno zda shovívavá nebo zlovolná. Rozhodne se proto riskovat třetí možnost; o svou svobodu a budoucnost bude lidstvo bojovat samo… Wrightův cyklus je pro mnohé těžkým oříškem. Generace strážců proti zlu, magické zbraně, proroctví a bájné krajiny a tolik velkých písmen, že až čekáte Nejzlolajnější Kliku Dvéří Postranních. Od začátku prostě obě knihy obsahují tolik vysmívaných klišé a motivů, že to, slovy klasika, nemůže být náhoda. A také není. Wright ví naprosto přesně, co dělá – chápe pocity každého pravověrného fanouška fantasy, který kdy chtěl převyprávět svou oblíbenou knihu někomu, kdo o fantasy vůbec nic neví a vědět ani nechce. V takovém případě, přestože by byla řeč o samotném Tolkienovi, se jen těžko zbavíte pocitu určité trapnosti. Wright tento pocit – respektive vše, co jej vyvolává (tedy patos, archetypy, hromadění symbolů a metafor, okřídlených popisů a přívlastků postav, předmětů i zemí atd.) učinil jádrem svého příběhu. A učinil tak výsostně ironicky. Jenže ironie a z ní vyplývající podvratnost (pokud není jasně deklarováno, že jsme na poli humoristické literatury) se u nás nenosí. O to víc, když autor bravurně propojí jazyk velkých mýtů  (germánských, antických, artušovských i slovanských a mnoha dalších) s jazykem čistého pulpu. Všechna klišé jsou díky tomu ve stejné chvíli obdivně patetická i poťouchle zesměšňována… Jenže my chceme všechno pěkně jednoduše a polopaticky.

Nač se má čtenář připravit

Uznávám, že může být pro spoustu lidí šok, když naskočí do knihy, kde se v jedné kapitole osvobozuje Prométheus, v další se odvážný rejsek vydává hledat ztracené jméno princezny a zase v jiné se národ selkiů, kožoměnců z vikingských pověstí, maskuje za agenty vládních organizací a chystá se připravit příchod mocného Jitřníka… Přičemž vším prochází Kostěj Nesmrtelný, Oberon tančí s Titanií, šípy se mění ve sluneční paprsky a všichni zúčastnění deklamují strašlivé kletby či se řídí pravidly převzatými z mýtů či za pochodu vymýšlenými. Jenže Wright prostě umí a jeho text má okouzlující rytmus. Ten někdy podpoří patos situace, jindy vyloudí na tváři čtenáře úsměv, ale vždy strhává pozornost a především fantazii. Nutí čtenáře nejen hltat obraz za obrazem a volat po dalších, které jsou spojovány jakousi snovou logikou. Což  je klíčové. Hrdinové knihy totiž obývají náš svět (konkrétně dům Waylocků se nachází v Maine), ale svůj boj a nepřátele nejprve nachází ve světě snění. Ve spánku se vydávají do delirických krajů krásy i nočních můr, do světů, kde prostor a čas podléhají zcela jiným zákonitostem. A právě proto, že snít může Rus, Američan i Číňan, může držet Wrightův postmoderní mix populární a vysoké kultury pevně pohromadě a jeho čtení nabízí onen dnes již takřka mýtický pocit úžasu a okouzelní (ne nepodobně komiksovým cyklům Sandman či Lucifer).

Ďábelská jízda

Oba romány připomínají zběsilou jízdu – především pak Mlhy Věčnosti, kde jdou všichni zúčastnění z akce do akce v čím dál fantasknějších prostředích a sestavách. Pokud by se dalo knihám něco vytknout, pak jen to, že ponechávají stranou nějakou propracovanější psychologii postav, které spíše plní své funkce (a ne nadarmo je možné označovat je místo jménem titulem). Jenže jsme na poli příběhu pracujícího s archetypy, a tam takováto výtka postrádá smysl. Musím podotknout, že Wright debutoval obsáhlou sci-fi trilogií Zlatý věk (u nás zatím vyšly dva díly). Zde i v některých povídkách zavítal do budoucnosti, kde technologie změní člověka k nepoznání a vyváží jej i z omezení těla. I zde se obracel k mýtům a jejich archetypům jako něčemu, co přežije překotnou evoluci a nabídne nějaké základní souřadnice existence. Bylo to fascinující čtení, ovšem opravdu souzní téma, jazyk a jednotlivé obrazy až zde. Jen skutečně nebude pro každého.

John C. Wright: Mlhy Věčnosti

brožovaná, překlad Roman Tilcer, obálka Justin Sweet, 352 stran, cena 299 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

167 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.