V závěru trilogie je King sám sebou… (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Pátek 17 března 2017 19.00

Románová trilogie Stephena Kinga, vypovídající o souboji detektiva ve výslužbě Billa Hodgese s vyšinutým vrahem Brady Hartsfieldem, začala nájezdem pachatele řídícího mohutný automobil do lidského zástupu v knize Pan Mercedes, pokračovala úzce související zápletkou v Právu nálezce a nyní vrcholí třetím dílem Konec hlídky, kde se jednotlivé dějové nitky provázaly v klubko jedovatých hadů, hodné autorových pověstných fobií. Indicie, předložené v předchozích pokračováních jakoby mimochodem, se v závěru staly hlavním hnacím motorem a spolu s tím se čtenáři proměnili ve svědky proměny příběhu z detektivky staré školy, do jejíhož žánrového pláště se série zpočátku halila, ve vyprávění věrné temné pověsti, kterou si King poctivě vydobyl v počátcích své obdivuhodné spisovatelské kariéry…

Bill Hodges se jednoduše nikdy nesmířil s tím, že z nejnebezpečnějšího a nejzáludnějšího zločince, s jakým se kdy ve své bohaté kariéře setkal, se stala duševně nepřítomná slintající lidská troska odsouzená k vegetativnímu stádiu. Chodil vraha pravidelně navštěvovat a snažil se jej vyprovokovat k nějaké reakci, která by jeho předtuchu podpořenou zkušenostmi potvrdila. Nakonec se z toho stala posedlost, která vybočovala z mantinelů reálného chování běžného jedince, alespoň tak to tvrdila jeho mírně autistická parťačka Holly. Bill se musel oprostit od své mánie a zapomenout. Minimálně do chvíle, než mu nový případ připomněl události, které jej v podvědomí trýznily a nedopřály mu klidného spánku. Aby toho na něj nebylo málo, nová kapitola starého případu, která se před ním zcela neočekávaně otevřela, přichází ruku v ruce se zákeřnou nemocí. Ani jedno nesnese odkladu a je pouze na něm, kterou cestou se rozhodne vydat.

Jisté je jen to, že nemá možnost volit mezi dobrem a zlem. Ať už bude jeho rozhodnutí jakékoliv, výsledek se jeví jako značně nejistý a o případném happy endu nemůže být řeč. To, co Bill nedokázal u duchem nepřítomného pacienta vyvolat provokativními návštěvami, se nakonec dostavilo ze zcela jiného podnětu. Postradatelný pacient, u něhož si celá společnost přála, aby byl raději mrtvý, se stal obětí nelegální experimentální léčby ošetřujícího lékaře. Přinesla s sebou vedlejší účinky, které se dají jen stěží prokázat, ale dokázala probudit spící zlo, které je ve výsledku mnohem nebezpečnější a rafinovanější. Navíc zde skvěle fungují osobní vazby mezi postavami, které si můžeme díky znalosti předchozích dílů dosyta vychutnávat. V knize opět najdeme spoustu motivů, které mají u oblíbeného amerického autora čtenáři rádi, jenže některé z nich jsou na míle vzdáleny konceptu úvodních dvou knih.

Jako by se autor při psaní třetího dílu jednoduše vykašlal na detektivku staré školy, kterou během dvou předchozích pokračování pomalu budoval, a vydal se cestou, kterou od něj fanoušci očekávají a která jej proslavila. Pokud jste si, podobně jako já, mysleli, že se mistr hrůzy na stará kolena rozhodl vzdát hold klasickému detektivnímu žánru, jehož je letitým obdivovatelem, mýlili jste se. Konec hlídky sice v hrubém rámci tímto literárním útvarem stále je, ale ke konečnému řešení se nehodí pozvat muže s dýmkou a houslemi nebo puntičkářského výstředního Belgičana, ale spíše někoho jako je agent Mulder či dokonce John Constantine. Vlastně to působí tak, že se budoucí sedmdesátník na začátku rozhodl nadšeně naskočit na vlak, který si to šine krajem americké drsné školy, ovšem cestou se z okolních scenérií cítil poněkud unaven, a tak raději přesedl na starou dobrou lokomotivu mířící zpět do oblíbeného Maine, kde se na dobrou noc vypráví notně hrůzostrašné příběhy.

Trilogie tak zažívá žánrový veletoč, který jsme sice mohli čekat, ale zároveň jsme kdesi v koutku duše přece jen doufali, že tentokrát nebude zapotřebí. Do stylového Lunaparku vstoupila Carrie a udělala v něm pořádný šrumec. Málokdo si může dovolit uprostřed vyprávění změnit styl a nepřipouštět si možnost, že ho za podobnou troufalost fanoušci ukamenují. King však dobře ví, co si může dovolit. V rámci detektivního žánru je zde bohužel až příliš sázeno na náhodu, nikoli na dedukci, což knize na kvalitě rozhodně nepřidalo. Nepřekvapí ani fakt, že po dlouhou dobu úspěšně navozovaná atmosféra a napětí nejsou přítomny v tradičně kingovském závěru. Přesto však lze objektivně uznat, že se nám dostalo tradičního průměrného mistrova výkonu dle posledních let, přestože jsme díky předchozím svazkům série mohli doufat v něco lepšího…