Ocenění

Znepokojivé příběhy plné fantazie (recenze)

Autor | Aktuality | Pátek 3 Červen 2016 10.50

Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy, antologie povídek ze světa „podivné“ finské fantastiky, možná na leckteré čtenáře zapůsobí jako zjevení. Ač někteří ze zahrnutých autorů už česky publikovali, a to včetně románů, podobně obsahově široký a reprezentativní pohled na tuto fantastiku z kraje polárních lišek u nás dosud scházel. Lesní lišky tuto mezeru vyplnily velmi dovedným způsobem. Finnish weird neboli „finské podivno“ se ve světě stává stále známějším pojmem. Tento směr je ovlivněný zejména magickým realismem, folklorem a surreálními příběhy. Na rozdíl od regionálně nevyhraněného směru new weirdu obvykle obsahuje jemnější prvky fantastiky i podivna a více se blíží onomu magickému realismu. Doslov Violy Parente-Čapkové, Jana Dlaska a Lenky Fárové v závěru Lesních lišek stručně a přehledně shrnuje vývoj finského podivna i s trochou širšího kontextu celkové finské literatury a světového pohledu na fantastiku.

lesni-lisky-obalka

Úvodní Transit je působivým a šikovně vystavěným příběhem. Jeho námět (autismus a komunikace napříč druhy) sice balancuje na hraně klišé, ale zvládnutý je skvěle a povídka pojatá jako policejní výslech podezřelého z vraždy se čte jedním dechem. Její autorka Johanna Sinisalo je u nás nejznámější z ansámblu antologie: Její romány Ne před slunce západem a Jádro Slunce se u nás obdobně jako ve světě dočkaly příznivého, byť ne příliš širokého přijetí. V časopisu Ikarie, přímém předchůdci XB-1, publikovala už v roce 2004 povídku Charonův prám. Čarodějná kolébka Leeny Krohnové patří mezi méně výrazné kousky sborníku, čte se však nadmíru příjemně a svižně a oplývá přesvědčivou obrazností. Ještě více ji odlehčuje závěrečný „návrat na zem“. Pak už je jen na čtenáři, zda ji zařadí spíše do fantastiky či mainstreamu; i podobné surreálně laděné, ale v našem běžném světě zasazené povídky reprezentují šířku „finského podivna“. Autorce česky před více než desetiletím za malé pozornosti veřejnosti vyšla rámcová novela Durman, aneb Klam, který každý vidí.

Je obtížné zvolit mezi tak rozdílnými a zajímavými kousky jediný vrchol antologie, ale kdybych si měla vybrat, byla by jím titulní povídka Lesní lišky autorky Maarit Verronenové, která výborně spojuje i staví do kontrastu dětský a dospělý, vesnický a městský, folklorní a moderní pohled na svět. Následující Motýl Jyrkiho Vainonena patří mezi díla postavená na atmosféře a obraznosti, a v tom exceluje, nicméně jsem doufala v nějakou pointu (měla jsem své podezření), která se ale nedostavila. Jiní čtenáři ovšem otevřenost interpretace povídky naopak uvítají. Povídka Kéž bychom tu byli taky poměrně tradičním způsobem zpracovává klasický námět stěhování do virtuální reality. Nápad „vnitřních démonů“ strašících v dokonalé virtuální utopii a jemný humor střídající vážnost hrdinovy situace z ní ovšem dělají povedený neotřelý příběh. Její autor Pasi Ilmari Jääskeläinen je u nás znám románem Literární spolek Laury Sněžné.

Gordonův příběh Tiiny Raevaary je v doslovu označen jako zástupce fantastiky o postlidech, ale to záleží na úhlu pohledu, ze samotného textu nic takového nevyplývá a může jít i čistě o alternativní fantastický svět, kde vedle lidí žijí i obdobně inteligentní a komunikující ptačí druhy. Nápad, obrazy i rozdílné náhledy na svět člověka Gordona a vypravěčky-potáplice jsou zajímavé, byť možná by trochu bližší pohled na postavy i prostředí povídku posílil a neochudil o atmosféru. Závěrečná Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonenové je jedinou víceméně „klasickou fantasy“ Lesních lišek. Vychází z původních finských pověstí o křížencích lidí a zvířat a přírodní magii a její hrdinka, dívka Tuomikki, stojí před rozhodnutím zachránit či nechat zemřít svého novorozeného vlčího bratříčka. Povídka je příjemná svým pojetím na hranici folklorního a moderně zpracovaného příběhu.

Lesní lišky ukazují, že finská fantastika rozhodně má co nabídnout, a snad poslouží jako podnět k dalším překladům podobných děl. Mnozí z autorů publikovali také romány, a tak se snad dočkáme i dalších románových děl kromě těch už vydaných od Sinisalové, Krohnové a Jääskeläinena. Finské podivno za to určitě stojí a byla by škoda, kdyby u nás bylo přehlíženo. A protože česky už publikovali i jiní finští autoři než ti zahrnutí ve stávající antologii, počátkem léta vám přineseme také krátký rozhovor s finskou spisovatelkou Emmi Itärantou, autorkou postapokalyptického románu Strážkyně pramene. Pro české čtenáře se napřesrok naskytne výborná příležitost seznámit se s finskými autory fantastiky osobně; každoročně pořádaný Worldcon se totiž po třech letech opět přesouvá do Evropy, a to do finského hlavního města Helsinky. Jedním z čestných hostů bude i Johanna Sinisalo.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

sestavila Lenka Fárová

vázaná, překlad kolektiv, obálka Nataliia Sychevska, 128 stran, 169 Kč

Související odkazy:

Fantastika z kraje polárních lišek (ukázka)

pistorius-logo

1 271 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 8 »

  1. Comment by idle — 3.6.2016 @ 18.37

    No já nakonec nevydržela a koupila papírovku, takže už mám rozečteno. :)

  2. Comment by Toolshed — 4.6.2016 @ 10.15

    Ku mne ešte putuje poštou :) Som na to dosť zvedavý a akýkoľvek náznak weirdu, čo sa v tuzemských končinách objaví, treba brať.

  3. Comment by Toolshed — 13.6.2016 @ 23.25

    Jedným slovom paráda. Už dlho som nečítal antológiu, v ktorej bola perfektná vari každá poviedka. Azda najmenej (ak sa vôbec také niečo dá povedať) ma zasiahli práve Lesní lišky, možno preto, že sa mi zdali z celého výberu „najnormálnejšie“ :) Ale skutočne výstavný kúsok; každá poviedka na mňa mocne zapôsobila a každá iným spôsobom. Vrcholy sú pre mňa Motýl a Gordonův příběh, ale nevedel by som sa rozhodnúť pre jeden najlepší kus. Skvelá je aj záverečná informatívna prehľadová esej – rozhodne musím pohľadať všetky v nej uvedené fínske veci, ktoré v češtine vyšli. Práve v takýchto prípadoch si človek uvedomí, ako veľmi je ovplyvnený angloamerickou tvorbou a aký osviežujúci dokáže byť „iný“ pohľad na vec. Dokonca aj celkovo v rámci „weirdu“ sú fínske veci v mnohom výrazne odlišnejšie ako tie angloamerické (čo napokon nie je až také prekvapujúce). Parádny vydavateľský počin.

  4. Comment by idle — 14.6.2016 @ 9.53

    Zrovna Motýl mě nezaujal tolik – myslím, že byl na můj vkus až moc nekonkrétní, že jsem se neměla čeho chytit.

    Ale Gordonův příběh mě zaujal taky dost. Měl tedy trošku nefér výhodu, že jsem ho četla dvakrát, protože se mi dostal do ruky už předtím v anglickém překladu (tady: http://www.finnishweird.net/ jsou tři e-booky s povídkami i teoretickými texty, zatím jsem teda stihla přečíst jenom jednu knihu).

    Mimochodem u Gordonova příběhu je zajímavá otázka rodu toho ptáka. Finština rody nepoužívá a i ten anglicky překlad se určení rodu vyhnul, takže vidět ji potom v českém překladu o sobě mluvit v ženském rodě bylo trošku nezvyklé, i když logické. :)

  5. Comment by Toolshed — 14.6.2016 @ 11.25

    To je zaujímavé – o fínčine ako jazyku nemám takmer vôbec predstavu, takže o nepoužívaní rodov som nevedel. Vďaka za link, tiež si odtiaľ niečo určite prečítam :)

    Inak teraz dosť rozmýšľam, že si kúpim aj pomerne nedávno vydaný prierez tvorby Leena Krohn: Collected Fiction. Okrem toho, že vyzerá naozaj luxusne, som na ňu už pomerne dlho pomrkával, lebo VanderMeera sledujem na FB a svojho času to tam dosť spomínal, ale zatiaľ som do toho nešiel. Prečítanie Lesných líšiek bol ale možno ten posledný impulz, čo som potreboval :)

  6. Comment by idle — 14.6.2016 @ 11.39

    Collected Fiction od Leeny Krohn mám – bylo to součástí balíčku e-booků, co jsem si koupila loni. Prokousávám se tím postupně, je potřeba na to mít náladu: není to něco, co vtáhne do děje, ale různé kousky z toho pak zůstávají v paměti.

    Jinak o finštině něco vím, protože jsem se ji loni začala učit. Ale na čtení literatury to ještě není. :)

  7. Comment by Julianne — 14.6.2016 @ 22.08

    O absenci rodů ve finštině mluvila jedna finská překladatelka na panelové diskusi o překladu fantastiky na Worldconu. Je vždycky zajímavé si představit, jak si může autor pohrát s psaním v některém jazyce. Před časem jsem takhle napsala povídku, která se mi anglicky psala snadno, a pak zjistila, že jsem si připravila překladatelský kokosák. Protagonist(k)a má díky augmentaci dvě osobnosti, mužskou a ženskou. Typicky jsem používala plurál, výjimečně singulár, když se referovalo jen o některé osobnosti. Bez problému. Ale v češtině tam zní plurál dost hrozně. Že by se vykopal z archivů duál? Nebo se střídaly rody v singuláru? Nebo převedl čas z minulého na přítomný? Přeloženo z toho zatím nemám skoro nic, ale vidím to na materiál na článek :-D.

  8. Comment by idle — 14.6.2016 @ 22.29

    No, to fakt zní jako pěkná pastička a článek bych si docela ráda přečetla.

    Tak mě napadá, nepomohlo by převedení do přítomného času? Tam by se ten rod taky na spoustě míst zamaskoval. Ale ono vyprávění v přítomném čase zní v češtině taky míň obvykle než v angličtině, takže to by možná bylo z deště pod okap… (aha, přehlídla jsem, žes tuhle variantu už zmínila, tak zase zalézám zpátky :)).

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.