Příčina záhadného mizení ponožek už nějaký čas není žádným tajemstvím. Úplně poprvé se za normálních okolností neviditelní lichožrouti odhalili světu v knize Pavla Šruta a Galiny Miklínové Příšerky a příšeři. Po uzavření knižní lichožroutské trilogie se tihle malí záškodníci dostali i na plátna kin. Filmoví Lichožrouti přicházejí s kompletně renderovanými postavičkami i scenériemi a námětem se opírají o svěží, akční a vtipné vyprávění určené zejména dětem. Zařadí se tedy mezi dosud skromnou sbírku domácích celovečerních animovaných filmů, která po stránce kvality animace nepůsobí příliš přesvědčivě a o držení kroku se světovou produkcí nemůže být s výjimkou loutkových snímku ani řeč. Lichožrouti mají ovšem přinejmenším nakročeno správným směrem…

Lichožrout Hihlík musí odejít ze své rodné skrýše a podle dědečkových pokynů se má připojit ke svým bratrancům a strýčkovi, kterému nikdo neřekne jinak než Padre. Proti mafiánskému strýčkovi, který razí heslo, že o ponožky se s lidmi dělí a že nikdy nevezme celý pár, stojí Kudla Dederon, jehož zlodějská filozofie je pokřivená a naprosto lichá, protože lidem krade rovnou celé páry. Vzájemný konflikt se vyostří v okamžiku, kdy se Kudlovi naskytne příležitost unést jednoho z Hihlíkových bratranců. Od té chvíle mají všichni příležitost ukázat, kdo za co stojí a co kdo dokáže.

Knižní předlohu film následuje pouze volně a neobjeví se v něm ani milý pan Vavřinec, ani Hihlíkovi rodiče toho času v Africe a dokonce ani bar Kilimandžáro. Většina více či méně poetických odboček byla ze scénáře odstraněna a film vykrystalizoval v animovanou gangsterku, které nechybí úvodní zlodějská akce pod rouškou tmy, zběsilé jízdy autem, loupení, vydírání a souboje na život a na smrt. Schéma Lichožroutů se drží šablony klasických akčních snímků se všemi povinnými zvraty. Dramaturgie zakolísá až za polovinou filmu, kdy se téměř všichni vydají hned na několik různě motivovaných trestných výprav. Pokud jde o dětského diváka, pak v této fázi snadno ztratí orientaci.

Odklon od převážně černobílé kresby známé z knižní předlohy a přechod k leckdy až přebarveným CGI animacím s sebou přinesl mnoho otázek vzhledem k možnostem domácích studií, jež jsou nesrovnatelné s hollywoodskými velikány. U Lichožroutů je zřejmá především fascinace médiem, tedy možnostmi animovaného filmu. Kamera si volně prolétává zavřenými okny, následuje Hihlíka tam, kam by se běžná kamera nikdy nedostala, a ve vykreslení postaviček lichožroutů si film dovolí tak detailní vykreslení textilního rastru, jaký by u klasicky snímaného filmu nebyl kvůli obavě z efektu moaré vůbec možný. Na vykreslení okolního prostředí by ještě bylo hodně co dohánět, ale atmosférické nasvícení scén nepříjemnou sterilitu textur alespoň zčásti kompenzuje.

Pokud bylo něco opravdu zvláštní a nezvyklé, pak to byl podezřelý klid v kinosálu plném dětí. Film je sice plný vizuálních vtípků, ale stále se nejedná o něco, u čeho by dítě vybuchlo smíchy. Na udržení pozornosti Lichožrouti pracují zejména rychlým sledem akčních scén, přičemž nezapomínají na dostatečnou porci rodinných hodnot. Prozatím slaví Lichožrouti v kinech úspěch, aktuální nabídka dětských filmů jim hraje do karet, i když už se brzy dočkají trollích konkurentů. Možná se jednoho dne dočkají i úspěchu v zahraničí, kam je tento film jako jeden z mála opravdu přenositelný.

Lichožrouti

Česko / Slovensko, 2016, 83 min

Režie: Galina Miklínová

Scénář: Galina Miklínová, Pavel Šrut