Literární rektoskopie je zbrusu novou rubrikou, jež si vzala za úkol nepříliš obvyklým způsobem připomenout dnešnímu čtenáři leckdy postarší domácí žánrovou literaturu, kterou by neměl minout žádný nadšenec či nenapravitelný geek. Nejde o recenze v klasickém slova smyslu, ale o takový neotřelý, lehce neslušný monolog, zaměřený na autora a vybrané dílo. V úvodu se budu věnovat Jindřichovi Rohlíkovi a jeho Zemi bez zákona, Petře Neomillnerové s jejím románem Sladká jak krev a v neposlední řadě se zatočím v Umrlčím tanci stále ještě poměrně neznámého spisovatele Daniela Tučky. Nezbývá než doufat, že se nebudete ostýchat a dáte mi vědět, jak vám rektoskopický formát vyhovuje a zda ho budete chtít dále vídat…

Western trochu jinak!?

Byl jednou jeden kluk, co splnil přání tisícům dalších chlapců a v roce 1998 vytvořil českou RPG hru Brány Skeldalu. Mokrý sen tuzemského pařana se tehdy stal skutečností. Tím odvážlivcem nebyl nikdo jiný než Jindřich Rohlík. Po herním pokračování Bran se spustil i ve světě papíru a inkoustu. Zabodoval několika povídkami v soutěžích a nedávno si troufl i na romány, přičemž se hodlá vrátit do svého vysněného světa, který jsme navštěvovali ještě na stařičkých CRT monitorech. Ovšem ještě předtím, než mu vyjde tisícistránková bichle Brány Skeldalu, si své literární zkušenosti odzkoušel v samostatném příběhu ze stejného univerza. Pojďme si tedy v krátkosti připomenout román Země bez zákona.

Western, anebo fantastika? Obě varianty jsou správné, protože veškeré rekvizity, jež tak dobře známe z filmů Sergia Leoneho, se tu dokonale snoubí s fantastickými motivy, které zastupují meče, obři a nekromanté. Hlavním hrdinou není nikdo jiný než hráčům známý Wahargem. Takový Charles Bronson bez koltů. Šetří slovy a spíše nechává promlouvat svůj meč. Na oko opovrhuje zákony a příkazy, ale přesto je v něm někde pod tvrdou slupkou potetované kůže zakořeněn smysl pro spravedlnost a snad se najde i špetička soucitu. Zápletka je vpravdě jednoduchá, ale když se nad tím zamyslíte, je to tak i u nejlepších filmových westernů. Pokud jste jako malí rádi četli Rodokapsy a chtěli byste zakusit něco nenáročného a neotřelého, tak směle do toho. Jindřich Rohlík je dobrý vypravěč a můžeme tedy s radostí očekávat jeho další díla.

Kam čert nemůže, nastrčí Tinu

Aby mě někdo neobvinil z antifeminismu, bude dalším na řadě česká spisovatelka Petra Neomillnerová. Avšak věřte, že toto místo nezaujala kvůli genderovému vyvážení. Pravidelně totiž prokazuje opak veškerým škarohlídům tvrdícím, že akci umí napsat jenom chlap. Zaměřme se na sérii o Tině Salo, přesněji na první díl Sladká jak krev. Hlavní nemrtvá hrdinka je krvesaj jak se patří, i když oproti našincům (jak sama Tina nazývá své soukmenovce) je v pořádné výhodě. Kromě toho, že vypadá jako šestnáctiletá gotička, může taky bez problému pobíhat na sluníčku, aniž by si mazala tělo krémem. Překypuje drzými hláškami a slovníkem hřbitovního dlaždiče, čímž je celý text příjemně odlehčován.

I Tina má své strašáky ve skříni, dělá se jí například zle při představě, že by se snad měla spokojit s pitím krve ze sáčku, a vyžaduje čerstvý lidský zdroj. Není ale žádný zabiják, naopak se snaží zřejmě nedávno přeměněnému upíru zarazit krvavé řádění v pražských uličkách. Břitký dialog střídá akci v neúprosném tempu a stejně tak prostý upírský sex střídá prostý lidský sex, přičemž krvavých vražd přibývá. Ve Sladké jak krev je vidět, jak má správná kniha vypadat. Mít píár jako Padesát odstínů tuposti, máme tu knihu, které se prodá víc kusů než Hruškových kuchařek u kasy v supermarketu. I když nová obálka může být zavádějící, nejedná se pouze o čtivo pro holky. Máme tu čest s poctivým upírským příběhem bez nudných náhledů do hormony popletených teenagerských hlav, a právě proto byste měli mít Petru Neomillnerovou v knihovně či nově ve vašem audio přehrávači.

Pojďme si zatančit s umrlci

Tučka byl pro mě skutečným překvapením, jeho knižní prvotina Umrlčí tanec se ke mně dostala stejnou náhodou, jako se dostane porno časák do čekárny gynekologa. Kromě zdařilé obálky mi stačilo nakouknout na první stranu, abych pochopil, že půjde o počin, v němž se snoubí poetika i chladný dotyk ne vždy romantické reality. Jde o ryzí městskou fantasy, jež nás nechá zavzpomínat na knihy, jako je Nikdykde nebo počiny Pavla Renčína. Celý děj je vlastně partie šachu, nad níž usednou Hodinář a Smrt. Hra se vždy za několik staletí opakuje a výsledek určuje, co v budoucnu čeká lidstvo. Pokud vyhraje Hodinář ve svém cylindru a bílých rukavicích, můžeme si oddechnout. Ale když se štěstí přikloní na stranu Scarlett (hezké jméno pro smrtku), může archanděl Gabriel rozjet svůj koncert v podobě nové morové rány.

Představme si týmy: Za bílé bojuje například meluzína Lusi, vlkodlak Worthan, vodník Sileon a kapitánskou pásku si navlékla čarodějka Kyra. V táboře jejich nepřátel si černý dres nasadili upír a bývalý inkvizitor Henrik Institoris (autor Kladiva na čarodějnice z roku 1487) a jeho banda vzkříšených nemrtvých. Neopomeňme zmínit nějaký klan vlkodlaků, jejž Scarlett přetáhla na svou stranu. Je známo, že každá šachová partie potřebuje dva krále. A komu hodit na bedra osud světa? Přece nám lidem, to dá rozum. Vidíte tu pestrost? Vodník, meluzína nebo čarodějka, to je pravá česká fantasy! Děj plný zvratů, obětí a převlékání dresů vás jistojistě nenechá chladnými. Autor střídá barvité a vskutku básnířské obraty s bojem na meče i palné zbraně a musím ho pochválit i za jeho trefný, decentní humor. Prostě na českou fantastiku příjemně neobvyklá četba, kterou není radno dále ignorovat…

♦

Související články:

Země bez zákona – western ve fantasy hávu (recenze)

Upírka Tina Salo ovládla Prahu i celé Čechy

Tango Daniela Tučky na prknech, co znamenají svět