Ocenění

Lucie Lomová míří ve své tvorbě neustále kupředu… (rozhovor)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 14 Březen 2013 7.45

Ilustrátorka a scenáristka Lucie Lomová je často a především zcela oprávněně označována za první dámu českého komiksu. Léta pracovala jako autorka komiksu o dvou myškách, Anče a Pepíkovi, jejichž dobrodružství vycházela na pokračování na stránkách dodnes oblíbeného Čtyřlístku. Po vydání komiksů Anna chce skočit a Divoši rychle pronikla do všeobecného povědomí, a to zdaleka nejen u komiksových fanoušků. Na čem nyní pracuje a jak vidí svou minulost i budoucnost nám poodhalila v rozhovoru, jenž je stejně jako dříve publikované interview s Jiřím Grusem součástí seriálu, v jehož rámci zpovídáme přední tváře domácí komiksové scény.

Lucie Lomová  v roce 2012 na besedě v Bílovci.

Na úvod tradiční otázka. Na čem právě pracujete a jaké jsou vaše plány pro letošní rok?

Zrovna kreslím další dvoustránkový komiks do časopisu Bridge, tentokrát o Edisonovi. Pak je na řadě několik obrázků na web České televize pro vylepšený loňský Velikonoční kalendář, chystám se na vyučování do Plzně, průběžně pak pracuju na delším detektivním komiksu Na odstřel, který by měl vyjít koncem roku ve Francii. Čekají mě besedy, workshopy, v září pojedu na komiksový festival do norského Bergenu.

A jak hodnotíte uplynulý rok z pohledu komiksové tvůrkyně?

Řekla bych, že moje bilancování nikoho asi moc nezajímá a mně dělá problémy na všechno si vzpomenout, proto jen krátce – spousta zážitků z festivalů v Angoulême, v Marseille, v Alžíru, lucemburském Contern, ve Zlíně a Táboře, šikovní studenti v Plzni na Ústavu umění a designu a samotné kreslení a čtení nových komiksů ovšem. Těší mě, že se u nás komiksový boom nezastavil, ale naopak přibývá knížek, výstav a snad i čtenářů.

Dvě verze řádky z prvního příběhu o Anče a Pepíkovi „Anča a Pepík na stopě“.

Všeobecně jste brána jako první dáma českého komiksu, jak se v této pozici cítíte?

Já to nějak zvlášť neprožívám a je mi spíš vždycky trochu trapně, když mě takhle někdo tituluje. To si vymyslí média a pak si to předávají. Na druhou stranu bych ale třeba mohla dostat nějakou jinou, děsivější nálepku, a taky mě samozřejmě těší, jestliže se někomu moje práce líbí a jestli má někdo pocit, že můžu být veřejně prospěšná.

„Těší mě, že se u nás komiksový boom nezastavil,

ale naopak přibývá knížek, výstav a snad i čtenářů.“

Sledujete domácí komiksovou scénu a práce vašich kolegů?

Nesleduju všechno, zdaleka ne, kvůli času, ale i proto, že už vím, že se nemusím zajímat o všecko a nemusím mít na všecko názor. Určitě mi leccos uniká. Komiks má proti literatuře třeba tu výhodu, že z několika obrázků člověk odhadne ten duch v něm obsažený, a to i v případě, že jeden píše a druhý kreslí. Mně je z českých autorů asi nejbližší scenáristické duo Mašek a Baban, Jan Šiller a Jiří Grus. Jinak mě potěšily hlavně věci, co jsem si koupila venku.

Vraťme se teď na začátek. Jak se zpětně díváte na vaše působení ve Čtyřlístku?

Postavy Anči a Pepíka jsme vymyslely se sestrou Ivanou už v roce 1986. Spolu jsme nakreslily první sešit A+P na stopě, který vyšel ještě před revolucí, v létě roku 1989 v nakladatelství Panorama v edici Ilustrované sešity. Na podzim jsem nastoupila do angažmá v divadle v Šumperku, ale po roce jsem byla zase zpátky v Praze a v takovém mezidobí jsem potkala bývalého redaktora z Panoramy, Jiřího Čehovského, který už přešel do privatizovaného Čtyřlístku. Nabídl mně, ať pokračuju s Ančou a Pepíkem sama, protože má sestra už měla jiné starosti a plány. No a pak ta spolupráce trvala celé desetiletí. Bylo to takové klidné hezké období, kdy se mi narodily dvě děti, a když zrovna spaly nebo byly ve školce, kreslila jsem Myšky do Čtyřlístku.

Jedna z prvních skic ke komiksovému seriálu „Anča a Pepík“.

Byla to pro vás tzv. velká škola – stíhat pravidelné uzávěrky a tak dále?

Každá usilovná práce člověka přiučí. Já jsem měla naštěstí s těmi termíny částečně volnou ruku, protože se po mně nechtělo, aby byly Myšky v každém čísle. Stáli o ně co nejčastěji, ale to bych se z toho asi opravdu zbláznila – Čtyřlístek pak vycházel, myslím, čtrnáctkrát za rok plus ty Speciály, kam jsem většinou nekreslila. Takže já jsem si sama stanovila, dokdy musím práci odevzdat, a pak to taky splnit. Největší nejistota byla s vymýšlením příběhů, protože někdy mi přilétl nápad sám od sebe, jindy jsem ale třeba čtrnáct dní popocházela po bytě a trápila se, než něco přišlo.

„Komiks má proti literatuře třeba tu výhodu,

že z několika obrázků člověk odhadne ten duch v něm obsažený.“

Myšky byly po dlouhou dobu vaším nejznámějším dílem, neměla jste jich už někdy tak trochu dost?

Taková chvíle přišla právě po deseti letech. Uvědomila jsem si, že mě to už přestává dostatečně těšit, že bych chtěla zkusit něco jiného, že nemůžu do smrti zamrznout u těchhle dvou Myšek. Nebylo to ovšem nic proti nim, Anča a Pepík mi přirostli k srdci a mám je ráda pořád. Pak se jednou stalo, že mi v redakci prohodili barvy – nebe bylo oranžové a tráva červená. Rozčílená jsem tam volala, nebo rovnou přišla, ale pan grafik nad tím mávnul rukou, že se nic tak hrozného nestalo, že si toho děti stejně skoro nevšimnou. Tak se to skládalo, pak jsem měla skutečně i takové psychosomatické příznaky, že mě svědily uši a kostrč (ocásek), takže jsem jednoho krásného dne, 25. října 1999 oznámila, že končím.

Plánujete se ještě někdy k Anče a Pepíkovi vrátit?

Myslím si, že nové příběhy už kreslit nebudu, ale úplně vyloučit se to taky nedá. Nevím. Teď mě stále ještě láká zkusit spoustu jiných věcí.

Ukázka z komiksu Anna chce skočit (2006).

Následoval Drom – Komiks o romské historii, který ovšem docela zapadl nebo na něj snad máte nějaké větší ohlasy? Víte, jak na něj reagovala samotná romská komunita?

To byla zakázka pro občanské sdružení Mosty, kreslená podle cizího scénáře (pěkného) a strašně narychlo, měla jsem na to asi měsíc. Do takové zběsilé akce už bych se dneska nepustila. Nemyslím, že to byla katastrofa, ale na druhou stranu je na tom ten časový stres hodně vidět. Jak na to kdo reagoval, vlastně ani nevím, jen jsem si pročítala na internetu nějaké pozitivní ohlasy, nevím, jestli romské nebo gadžovské.

„V pohádkách má vždycky Zlo svoje přesně ohraničené místo a zejména Smysl.“

Ve stejném roce jako Drom vyšly i Zlaté české pohádky. Splnily účel oslovit především dětské publikum? Není Erben pro malé děti přece jen trošku moc horor?

Z těch pohádek, které jsem vybrala, tak může působit snad jen Otesánek, ale tam je ta nadsázka tak jasná, že to žádné dítě neskolí. Myslím, že dneska jsou děti poměrně dost vytrénované a na rozdíl od různých televizních thrillerů nebo drastického střílení a zabíjení, v pohádkách má vždycky Zlo svoje přesně ohraničené místo a zejména Smysl. Taky vždycky prohraje, alespoň v těch tradičních. Jiná věc je třeba Andersen, přestože se mi jako dítěti líbil, děsil mě, člověk si tam nebyl ničím jist, třeba ta strašidelná holčička se sirkama! Šťastný konec spočívající v tom, že umrzne a v nebi se setká se svou maminkou! Brrr…

Anna chce skočit vyšla stejně jako později Divoši nejprve ve Francii, je to pro českou autorku průlomový moment?

Já mám jen jednu svoji životní zkušenost. Pro mě to průlom byl, ale souběžně se vším ostatním široko daleko. Mně nedává smysl spekulovat, co by se stalo jinak, kdyby… Tahle kdyby jsou k ničemu. Spíš se ptám, proč se věci staly právě takhle, z toho už se dá něco vyvodit.

Divoši (2011) vyprávějí o indiánovi Čerwuišovi, kterého počátkem 20. století přivezl do Prahy Alberto Vojtěch Frič.

Bez francouzského vydání by tuzemští nakladatelé neměli zájem nebo to byla vaše volba?

Pomýšlet na české vydání by mě před rokem 2003, kdy mě kontaktoval Thierry Groensteen, ani nenapadlo, nezapomeňte, že to tu byl skutečný komiksový pravěk před Nebelem. V tu chvíli jsem měla navíc jen hrubou synopsi a pár stránek. Nakladatele jsem tu ani nehledala, to až když jsem měla knihu v ruce.

Obě knihy vyšly rovněž v Polsku, je na spadnutí vydání v nějaké jiné zemi?

Zatím ne, jisté možnosti jsou ještě otevřené, ale žádné jednání, pokud vím, ještě neběží.

„V podstatě bych mohla kreslit stále dokola jednu věc a obávám se,

že by se mi vždycky na konci zdálo, že to ještě není ono.“

O obou knihách už toho bylo napsáno hodně, ale mě by zajímalo, jak se na ně dívá zpětně sama autorka? Najdou se věci, které byste změnila nebo vyjádřila jinak?

Vždycky jsou takové věci, a není jich málo. V podstatě bych mohla kreslit stále dokola jednu věc a obávám se, že by se mi vždycky na konci zdálo, že to ještě není ono. A asi by to bylo hodně frustrující. Stále se to učím, věci vypouštět, nechat to být. Ta nedokonalost je vyvážena tím, že mě čeká něco dalšího. A o těch budoucích věcech přemýšlím podstatně víc než nad tím, co už je hotové.

V roce 2012 jste byla předsedkyní poroty, která udělovala ceny Muriel. V čem spočívala vaše úloha, a můžete nám odhalit, jak samotná komise funguje?

Hlasování probíhá ve třech fázích – v předkole doplňují porotci nominační listiny všech vydaných komiksových titulů, stripů, počinů a tak dále. V prvním, nominačním kole vybírá z oněch listin porota – kromě jejího předsedy! – tři až pět kandidátů, které ohodnotí body jedna až pět. Do druhého kola pak postupují tři nejúspěšnější kandidáti, z nichž každý porotce vybere svého favorita. To se pak znovu sečte a je to. Já jsem tedy jako předsedkyně poroty vybírala až ze tří předem vybraných kandidátů, všechno probíhalo korespondenčně.

Ukázka z komiksu Divoši (2011).

Kupříkladu pro komiksovou revue Aargh! jste vytvořila pár menších komiksů, neplánujete vydat nějaké souborné vydání svých „kraťasů“?

To zatím v plánu nemám, na takovou knížku toho mám hrozně málo, navíc každý pes jiná ves.

Živíte se pouze komiksem a ilustracemi? Jak vypadá běžný den komiksové autorky?

Kreslím komiksy, ilustrace, spolupracuju s internetovým portálem ČT, učím, občas dělám workshopy či besedy. Jsem šťastná, že nemusím brát všecko, přesto stále nemám dost času. Žádný pravidelný režim nemám, většinou toho udělám nejvíc pozdě večer a v noci, kdy jsem jednak nikým nerušená, jednak už rozkreslená.

Máte nějaké mety nebo cíle, kterých byste jako komiksová autorka chtěla dosáhnout?

Mety nemám, přeju si, aby mi zůstal pocit, že se stále někam dál posouvám.

„Přeju si, aby mi zůstal pocit, že se stále někam dál posouvám.“

Na závěr si dovolím jednu otázku mimo oblast komiksu: Na svém facebookovém profilu jste vehementně propagovala Karla Schwarzenberga jako presidentského kandidáta, co říkáte na to, jak prezidentské volby dopadly?

Tak tohle je opravdu bonbónek na závěr. Co se k tomu ještě dá říct? Pana Schwarzenberga jsem podporovala a volila proto, že jsem přesvědčená, že by byl zdaleka nejlepší ze všech těch kandidátů. To, jak to dopadlo, mě hodně sklíčilo, zejména proto, že to nelítostně ukázalo stav naší společnosti. Teď se musíme smířit s tím, že budeme mít prezidenta, který zrcadlí většinové přání našich spoluobčanů. Smířit se s tím, že lidem nevadí, jak tento člověk mluví, co říká, jak vypadá a jak se chová, jakého příšerného populismu je schopen a jakých prostředků je ochoten užívat ke svému prospěchu.

Zase se budu stydět, kdo nás reprezentuje, zase budu trnout nad tím, jak bude hnojit a kypřit nemravné a nemorální poměry v naší zemi. Po volbách jsem se snažila najít na výsledku to pověstné „něco dobrého“ a doufala jsem, že se to velké státotvorné vzepětí třeba přemění ve větší občanskou angažovanost, že se mladí lidé zaktivizují a tak dále. Stejně tak je ale možné, že volební výsledek (a průběh těch voleb) lidi natolik otrávil, že už se nebudou starat o víc, než je nezbytně nutné. Protože ať visí na stěně kdokoli, slunce stále svítí, pivo stále teče a láska je veliká… V tomto pochmurném tónu jsem skončit nechtěla, ale vy jste se zeptal…

Úvodní panel z připravovaného komiksu Na odstřel.

685 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.