Japonské ostrovy jsou bezesporu bohatou studnicí talentů i stylů, které se v animované fantastice objevují, a rozhodně se k nim ještě vrátíme, na čas se ovšem přesuňme do bližších zemí a připomeňme i tvůrce jiných národností. Rozhodně zajímavá je historie ruského animovaného filmu. Ačkoliv nebyl politickým režimem podporován a mnoho let se mimo hraný film netočily ani animované pohádky pro děti, přesto se na počátku šedesátých let s pádem stalinismu takřka zázračně vzepjal a svět mohl být obohacen o podivuhodné vize i překvapivě nadčasová díla. Jedním z největších režisérů ruského animovaného filmu je bezesporu Jurij Borisovič Norštejn. Tvůrce ověnčený řadou cen, jehož snímky uchvátily celý svět, přednáší v mnoha zemích a přes dvacet let točí své poslední dílo.

I když by se mohlo na první pohled zdát, že Jurij Borisovič Norštejn točí snímky především pro děti a s dětskou tematikou, při bližším zkoumání zjistíme, že tomu tak zdaleka není. Studoval kresbu na umělecké škole v Krasnopresněnské oblasti a obor animace na Sojuzmutfilmu, kam později nastoupil jako animátor. Podílel se na mnoha zajímavých projektech, přednášel i publikoval. V roce 1993 stál také u zrodu školy pro animátory Šar. Prvním samostatným projektem pro něj byla krátkometrážní bajka Liška a zajíc (Lisa i zayats, 1973), která svým obsahem cílí spíše na dospělé publikum. O rok později následoval další příběh ze světa zvířat, tentokrát o nenaplněné lásce Volavka a jeřáb (Caplja i žuravl, 1974). Asi nejzajímavější z krátkometrážních počinů Jurije Borisoviče Norštejna je pro fanouška audiovizuální fantastiky pozoruhodný Ježek v mlze (Jožik v tumaně, 1975). Zdánlivě prostý snímek o ježkovi, který jde s malinovou marmeládou navštívit přítele medvěda, se změní v působivou hororovou podívanou ve chvíli, kdy se hlavní hrdina ztratí v mlze. Atmosféra houstne každým okamžikem, stromy, ostatní zvířata i rostliny se ve chvíli změní, to, co bylo dříve známé a obyčejné, nabývá v ježkových očích děsivých rozměrů. Statečný malý hrdina se ale nevzdává a nakonec k medvědovi dorazí. Ačkoliv ho přítel přivítá a společně usednou k čaji, ježek již pod tíhou prožitých dojmů není tím, kým býval dřív.

Norštejnův hororový snímek ovlivnil nejen řadu diváků několika generací, ale stal se i legendou ve světě animovaného filmu. Zdařilá animace dosahuje takřka 3D efektu a atmosféra nebyla dodnes překonána. Samotný hlavní hrdina se potom dočkal nejen zvěčnění na poštovní známce, ale i sochy, kterou mohou fanoušci obdivovat od roku 2009 v hlavním městě Ukrajiny, Kyjevě. Nejslavnějším a zároveň i nejoceňovanějším dílem Jurije Borisoviče Norštejna je ovšem Pohádka pohádek (Zkazka zkazok, 1979), která ho stála takřka tři roky práce. Melancholický příběh plný snových obrazů byl ověnčen festivalovými cenami a hned dvakrát vyhlášen nejlepším animovaným snímkem všech dob. Ústřední postavou je malý vlček z ukolébavky, který spojuje několik rozdílných témat. Norštejn k jejich vyobrazení použil i rozdílné formy animace a celkově natočil dílo, které se vymyká jakémukoliv zařazení. Atmosféra, kterou dokázal vytvořit, je natolik ojedinělá a sugestivní, že dává zapomenout na vše ostatní.

Přibližně od roku 1982 Jurij Borisovič Norštejn pracuje na adaptaci Gogolovy předlohy s pracovním názvem Zimník (Šinel), kvůli které byl i pro příliš pomalé pracovní tempo v roce 1985 propuštěn ze Sojuzmutfilmu. Projekt byl několikrát pozastavován a refinancován, ale po více než třiceti letech se konečně zdá, že by mohl mít premiéru v původně plánované délce, tedy 65 minut. Dosud posledním krátkým počinem Jurije Norštejna je spolupráce na japonském povídkovém filmu Winter Days (Fuyu no hi, 2003), na kterém se také podílel i Břetislav Pojar. Ačkoliv je tedy pro své tempo tvorby a perfekcionismus nazýván Jurij Borisovič Norštejn Zlatým šnekem, dokázal se zapsat do historie animovaného filmu pouze několika krátkometrážními snímky, které se naprosto obdivuhodně prosazují v konkurenci moderních technologických postupů dodnes. Přejme si tedy, aby i přes svůj věk dokázal dokončit i dlouho očekávanou adaptaci N. V. Gogola.