Marťanská kronika aneb Všichni na Mars! (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Čtvrtek 9 listopadu 2017 8.50

Nakladatelství Plus pokračuje v záslužném vydávání děl jednoho z největších klasiků fantaskního žánru, amerického autora Raye Bradburyho. V jednotné grafické podobě je nám tak postupně nabízena tvorba spisovatele obdařeného velkým talentem a nespoutanou představivostí. Aktuálním přírůstkem do ediční řady je Marťanská kronika, vydaná poprvé v roce 1950 a dodnes považovaná za autorovo snad nejslavnější dílo vůbec. Klasický titul není románem v pravém slova smyslu, spíše jde o volně propojený cyklus povídek, vztahujících se k lidské kolonizaci Marsu. Bradbury sám hovořil o mytologii, což je možná nejpřesnější označení řady kratších i propracovanějších výjevů z historie Rudé planety, přičemž se však kniha nevyhýbá ani občasným návštěvám pozemské kolébky lidstva…

V ohnisku autorova zájmu nacházíme kolonizaci vzdálené planety, jakési obdoby divokého západu, dobývaného Američany v 19. století. Na místě indiánů stojí technologicky a díky schopnosti telepatie a hypnózy i biologicky vyspělejší Marťané, ti se zprvu jednotlivým expedicím úspěšně brání, postupně různými způsoby odrazí hned tři lidské výpravy. Jedna z nich ovšem na jejich svět zavlekla infekci neštovic, která nakonec původní obyvatelstvo skoro vyhubila. Čtvrtá expedice pod vedením kapitána Wildera tedy nachází opuštěnou, mrtvou planetu, připravenou pro pozemské osídlení. Pozvolný rozkvět lidské civilizace a postupnou kolonizaci však zastaví jaderná válka, která vypukne na Zemi, osadníci se postupně vrací domů a Mars zůstává prakticky prázdný. Takový je ve stručnosti dějový oblouk celé sbírky, která byla nejprve od roku 1945 vydávána časopisecky a až v roce 1950 sebrána do knižní podoby.

Dodatečné vydání se podepsalo i na samotné formě knihy, která nemá zcela ustálenou sestavu povídek. Důležitá je v tomto kontextu i sbírka Ilustrovaný muž, například povídka „Lampiony“ bývala vydávána v obou knihách, Plus se rozhodl ponechat ji v Ilustrovaném muži. Na příběh „Má duše se vznáší ve výši“ (mimochodem v některých vydáních vynechávaný) zase přímo navazuje „Karta se obrátila“ z Ilustrovaného muže, přičemž nejlépe vyzní obě povídky pospolu. Zajímavé úpravy se týkají i datace příběhu, pokrývá dvacet sedm let, jednotlivé roky se ale u příležitosti vydání v devadesátých letech měnily. Původně se vyprávění začíná v roce 1999, později je počátek dobývání Marsu posunut na rok 2030. Což je pozoruhodné zejména z toho důvodu, že Bradbury nepíše žádnou technologickou vizi, u které by posun letopočtu mohl znamenat naději, že se ještě naplní, jde spíše o zajímavost a drobný žertík určený věrným fanouškům.

Nestárnoucí Ray Bradbury

Právě nízký důraz na technologickou důvěryhodnost je pro Bradburyho typický a vedle nepopiratelného vypravěčského mistrovství je i on důvodem, proč jeho dílo prakticky nestárne. Autorovy představy o Marsu neformovala věda (ostatně ono v padesátých letech se ještě o Marsu nic moc nevědělo), ale Burroughsovy romány s Johnem Carterem v hlavní roli. Bradburyho Mars se svými mrtvými moři a nádhernými městy původních obyvatel je Marsem Burroughsovým, vytvořeným v mysli obyvatele amerického středozápadu. Právě kontrast vznešených a vyspělých Marťanů a spíše buranských pozemšťanů představuje jeden z hnacích motorů celé knihy. Marťané se sice nezvaným návštěvníkům brání, co jim síly stačí, nakonec je ale skolí neštovice, v našem světě již díky očkování vcelku neškodné. Člověk tak opět triumfuje, symbolem jeho úspěchu se stává stánek s párky, který si jeden z původních účastníků čtvrté expedice postaví a věří, že půjde o zdroj bohatství. Tento ryze americký sen se ovšem záhy obrací v prach, na Zemi vypuká válka, což znamená konec veškeré kolonizace, pohyb ve vesmírných raketách se naopak začíná odehrávat v opačném gardu.

Obsažené povídky můžeme rozdělit zhruba do dvou období, přičemž zlomem je marťanská prohra s pozemskou infekcí. První část je tak především popisem konfliktu, který se pro lidi nevyvíjí dobře a dlouho se zdá, že půjde právě o mezidruhový střet původního obyvatelstva a kolonizátorů, snažících se na novém světě uchytit. Přitom rozdíly mezi oběma rasami nejsou zásadní, v povídce „Ylla“, jedné z mála vyprávěných přímo z marťanského pohledu, vidíme, že strasti a úskalí marťanského manželství jsou k nerozeznání od těch pozemských. Konečně, snad právě to je důvodem jednoznačného odmítnutí cizorodého elementu ze strany domorodců, díky zmíněným mimosmyslovým schopnostem Marťanů by lidé nejspíš neměli šanci na Rudé planetě se svou kolonizační politikou uspět.

Vše ale obrací smrtelná infekce, jsou to najednou zbylí Marťané, kdo je v těžké početní nevýhodě a musí najít způsob, jakým s lidmi koexistovat. Samozřejmě k tomu využívají především svých zvláštních dovedností, v krásné povídce „Marťan“ se jeden z nich stává dlouho mrtvým a stále oplakávaným synem manželského páru. Jeho empatická proměna se zdá být výhrou pro všechny zúčastněné, ovšem jen do doby, kdy manželé vezmou „syna Toma“ do města na jednu z místních slavností. „Tom“ je vystaven takovému tlaku lidských myslí, že po několika přeměnách v jiné postrádané osoby vyčerpáním umírá.

Vesmírná báseň v próze…

Bradburyho povídky často připomínají spíše básnické úvahy než vypointované příběhy, jaké si obvykle spojujeme s padesátými lety americké sci-fi. Například A. C. Clarke se věnoval především vědeckému pokroku a jeho možným dopadům, Asimov zase v Nadaci pracoval s až sociologickými modely lidské společnosti. Bradburyho však vždy zajímá konkrétní jedinec, často ve vztahu k příliš rozvinuté technice. Veškerý technický rozvoj se totiž stále odehrává okolo běžného Američana, který přes všechny rekvizity v podobě samostatně myslících domů (povídka „Přijdou vlahé deště“) zůstává průměrným sousedem od vedle. A stejně tak se i chová, proto probíhá kolonizace Marsu poněkud přízemním, ale naprosto přesvědčivým způsobem, takto by to opravdu nějak mohlo být, pokud by k osidlování cizí planety skutečně někdy došlo. Jde na jednu stranu o pravé pionýry na hranici a zároveň o lidi z masa a kostí, které si čtenář dokáže představit. Kdo čeká hrdiny, bude až na pár výjimek zklamán, převažují muži plní pochybností a v některých případech i omezenějších obzorů, přesto však nezlomní a plní vůle podmanit si cizí svět.

Marťanská kronika samozřejmě patří ke zlatému kánonu minimálně americké fantastické literatury. Bradburyho science fantasy, což je asi nejpřesnější označení jeho způsobu psaní, dávno překročila žánrové hranice a stala se uznávanou součástí literárního fondu. Psal nízkou literaturu vysokým stylem, až se ani nechce věřit, že tyto povídky nejprve vycházely převážně v pulpových magazínech jako třeba Planet Stories. Knižní vydání sklidilo zasloužený úspěch, následovaly další reedice a překlady do řady jazyků, ostatně v češtině již tento milník fantastiky vychází pošesté. Vzhledem k lehkosti, se kterou bez nejmenších potíží prochází tou nejtěžší zkouškou, totiž prověrkou časem, můžeme považovat za jisté, že ani v tomto případě nejde o poslední české vydání, které spatřilo světlo světa.