Martin Vopěnka není na českém literárním poli žádným nováčkem. Mezi čtenáři je patrně nejznámější jeho trilogie Spící město, Spící spravedlnost a Spící tajemství určená především mládeži. Dále je zakladatelem nakladatelství Práh, členem PEN klubu a předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Jeho díla nejsou žánrově nikterak svázána, vydávají se různými směry a pokoušejí se o tvůrčí přesah. A nejinak je tomu i u aktuální Nové planety, která byla hlavním předmětem následujícího rozhovoru. Autor v něm poodkrývá svůj pohled na knihu i zdroje inspirace, z nichž při psaní čerpal, aniž by vyloučil, že se k osudům hlavního hrdiny a jeho blízkých v budoucnu ještě někdy vrátí…

Je známou pravdou, že autor vždy považuje své aktuální dílo za nejlepší. V čem je tedy Nová planeta jiná než vaše předchozí knihy? Jak byste sám za sebe definoval váš autorský posun a vyspělost?

Zcela upřímně, mám skoro až pocit, že Novou planetou jsem si už splnil, co jsem tady měl jako spisovatel vykonat. Samozřejmě mám motivaci psát dál, ale i kdybych už nic nenapsal… Podobný pocit jsem měl už u Pátého rozměru z roku 2009. Ten vyšel v roce 2015 i v Británii a měl teď velmi pozitivní recenzi ve The Financial Times. Z dřívějších knih bych jmenoval především Konec zákona nebo Moji cestu do ztracena (ta vyšla v Rumunsku a vyjde v Polsku) – obě tyto knihy mají co říct přinejmenším v evropském měřítku, jen se jim tady v tom malém českém prostředí nedostalo náležitého ocenění. V čem je ale Nová planeta jiná nebo lepší? Především myslím samotným vypravěčským uměním. Je to velký příběh, zároveň hluboký, přitom vyprávěný s lehkostí. Více než sedm set normostran jsem psal pouhé dva roky. V tom bych viděl onen posun – našel jsem čistou radost z vyprávění. Není to nijak vydřené, šlo to samo a s radostí.

Mohl byste v krátkosti představit vaši novou a knihu a říct, jaký druh potencionálních čtenářů by mohla zaujmout?

Berte Novou planetu jako pozvání k velkému dobrodružství, které však zároveň nutí k zamyšlení. Cítím, že je pro čtenáře tak od patnácti let (vzhledem k necudnému popisu sexuality v druhé části), ale jinak bez věkového omezení. Ostatně už mám první čtenářské ohlasy a jdou opravdu napříč věkem. Hlavní motivy románu jsou dva. Tím prvním je zrada. Hlavní hrdina je ještě v chlapeckém věku zrazen svými staršími bratry, kterým bezmezně důvěřoval. Jejich zrada ho měla stát život, ale shodou šťastných náhod přežil. Druhým motivem je lidská civilizace a její možný budoucí vývoj. Je to tedy román psychologický – o zradě, o lásce, o odpuštění, ale také civilizační, přinášející určité vize a nastolující určité otázky.

„Nepíšu o lásce kadeřnice o dvě ulice dál k číšníkovi

z vedlejší hospody. Teď zrovna mne zajímá budoucnost,

ale také její návaznost na současnost a minulost.“

Nová planeta v sobě mísí více literárních žánrů, z nichž by se většina dala definovat jako fantastické. Jaký máte vy osobně vztah k tomuto druhu literatury, kteří autoři vás oslovují a jaká fantastická témata vás přitahují nejvíce?

Fantastická literatura, to je dost široký pojem. Když vyjdeme od slova fantazie, tak to mohou být světy oblud a nadpřirozených postav, světy, kde neplatí fyzikální zákony, kde se například létá rychlostí světla. Anebo prostě jen fantazijní konstrukce příběhů. K fantazii se rozhodně hlásím. Nepíšu příběhy, které se odehrávají právě teď ve vaší ulici, ve vašem městě. Nepíšu o lásce kadeřnice o dvě ulice dál k číšníkovi z vedlejší hospody. Teď zrovna mne zajímá budoucnost, ale také její návaznost na současnost a minulost. V mých románech však vždycky platí a budou platit fyzikální zákony i biologické zákony a budou mít vnitřní logiku. Nejsou to pravděpodobné příběhy (ty nejpravděpodobnější příběhy obvykle nestojí za zmínku, natož za knihu), nejsou však ani nemožné.

Co se týče fantastických témat, zajímá mne spíš astrofyzika. Otázky počátku, konečnosti, času a bezčasí, života a jeho smyslu. Beletrii skoro nečtu, a už vůbec ne žánrově vyhraněnou – soustředím se na své vlastní příběhy.

Vize budoucích společenských poměrů v Nové planetě je dosti neutěšivá. Na jedné straně se seznámíme s dokonalou a technologicky vyspělou, avšak značně odosobnělou společností, a na straně druhé pak s degenerujícím, sektářskými pravidly svázaným, přesto svým způsobem lidštějším společenským zřízením, které se však dostalo do situace srovnatelné třeba se středověkem. Jsou to jen dvě samostatné vize, jak to všechno může dopadnout, anebo myslíte, že oddělení elit od pomyslné lůzy je v budoucnu nevyhnutelné? Vidíte to osobně také tak temně, jak jste v knize nastínil?

Nemyslím si, že oddělení elit je v budoucnu nevyhnutelné, rozhodně však bude zejména pro elity samotné velmi lákavé. Kdo by se nechtěl odstřihnout od problémů světa a využít všechny ty úžasné technologické, medicínské a další prostředky k spokojenému životu jakési privilegované menšiny? A co se týče té druhé vize, totiž totálního úpadku a ztráty technologií, tak to je, obávám se, snadnější, než si připouštíme. V dnešní době totiž už nositelem znalostí tohoto věku není žádný jednotlivec ani skupina, je to celý systém. A vyřadit systém není až tak složité. Jak dlouhá doba bez elektřiny by k tomu, myslíte, stačila?

Příběh Nové planety je spíš podobenstvím. Jak už jsem zmínil: podobenstvím o zradě, odpuštění, o krachu, ale také o nových začátcích. Není jenom temné, to zdaleka ne. Neumím věštit budoucnost, umím se však obávat. Bojím se, abychom neskončili v krvi a nepředstavitelných krutostech. Pořád to tady latentně je.

„Velká literatura, skutečná literatura, nemá hranice.“

Na začátku knihy je hlavním hrdinou dvanáctiletý chlapec, který je osudem vláčen řekněme nerovnoprávnými společenskými uskupeními. Osobně mi to hodně evokovalo aktuálně nadmíru populární odnož fantastické literatury pro dospívající, souhrnně nazývanou young adult. Byl to váš tvůrčí záměr? Můžeme v tomto smyslu hovořit o jakési české odpovědi na tento literární proud?

Jakékoliv žánrové zařazování je čistě na literární kritice. Mně je, upřímně, úplně jedno, jak to, co píšu, někdo zaškatulkuje. Důležitý je pro mne příběh samotný – aby byl silný, objevný, aby i mě samotného bavil a obohacoval –, pak je naděje, že bude bavit a obohacovat i čtenáře. Nicméně chápu, že young adult literatura se jako jedno z možných zařazení nabízí. Je ale možné, že je to vlastně naopak, že jsme z dospělosti, tedy z adult, vyloučili fantazii a touhu po něčem velikém; dospělý svět se stal velmi realistickým a skeptickým, a tak jsme literaturu, která vykazuje znaky oné fantazie a touhy, vykázaly do onoho young adult. Ovšem stal se z toho úspěšný komerční produkt, na který se nabaluje právě ta záměrně žánrově a věkově zacílená a logicky následně pokleslá literatura. Protože velká literatura, skutečná literatura, nemá hranice.

Hlavní hrdina knihy Daniel mi často přišel spíš jako nástroj k výkladu vašich myšlenek, filosofování či vizí budoucnosti. Byl to nějakým způsobem tvůrčí záměr, nebo to nějak vyplynulo při samotném psaní románu?

Tak to s vámi vůbec nesouhlasím. Daniel má především svou psychologii. Za celou dobu nevysloví žádnou vizi a nepřijde ani s žádnou filozofickou myšlenkou. Protože on se snaží především porozumět skutečnosti, do které je vržen, tedy svému osudu. A až v závěru dochází k určitému vědění, které vyplývá z toho, že má jako jediný žijící člověk zkušenost s oběma podobami civilizace, jak jste je tu už nastínil. Dokonce mu trvá velmi dlouho, než pochopí, než si připustí, že ho bratři opravdu zradili. Nejprve si totiž myslí, že se za zdi Nové planety, tedy oné technologicky vyspělé a zcela izolované civilizace, dostal kvůli poruše. Postupně také nachází určité hodnoty i v té druhé civilizaci. Například doteky. Protože ta vyspělá civilizace byla založena převážně na virtuálním kontaktu. Daniel poznává, jaké to je, když fouká vítr, když padá déšť. A také když se zamiluje a dotýká se milované osoby. Jeho se téměř nedotýkala ani maminka.

V knize se najde pár odkazů, které jako by čtenáře měly upozornit na to, že apokalyptická budoucnost může začít už dnes. Jméno zakladatele Nové planety – Vily Scot Gates –, které zřetelně odkazuje na jednoho z nejbohatších mužů současnosti, je toho jasným důkazem. Myslíte si, že osud dnešního světa je v rukou právě takovýchto lidí? Jedná se tedy v celkovém důsledku o vaše osobní varování, podvědomý vzkaz?

Je třeba vysvětlit těm, co knihu ještě nečetli, že k založení Nové planety došlo cca o 800 let dříve, než se odehrává děj románu. Tedy děj Nové planety se odehrává více než za 800 let. Je pravda, že když Bill Gates před časem formuloval záměr postavit obří loď, nebo snad flotilu, na které by přebýval on a široký okruh jeho spolupracovníků a přátel, dal mi tím první inspiraci k vizi Nové planety, kterou jsem v románu uplatnil. Proto tento odkaz na jeho jméno – mé poděkování za inspiraci. A také je pravda, že když tehdy tenhle záměr formuloval, pomyslel jsem si, jak je to nemoudrý člověk. Protože kdyby chtěl udělat něco opravdu smysluplného a moudrého, měl by od Brazílie koupit deštný prales. A důsledně ho ochránit. Smutné na tom je, že by to bylo v jeho silách, nebo v silách dalších finančních elit, ale nic takového většinu z nich ani nenapadne. Podle mne dva nejbolestnější a největší problémy tohoto světa spolu úzce souvisí: populační exploze a rozvrat ekosystémů, zánik volné přírody, zánik druhového bohatství. Až pak skleníkové plyny, se kterými si paradoxně nakonec budeme umět snáz poradit.

„Úpadek pokračuje, dokud zase někdo nepřijde s nějakou vizí.“

Zatímco na vyspělé Nové planetě se v průběhu románu najdou osoby ochotné bojovat proti systému a změnit stav věcí, tak na zaostalé Staré planetě se tyto věci dějí až s příchodem hlavního hrdiny. Je to tedy vystavěné tak, že v méně inteligentní společnosti není místo ani podhoubí pro hnutí odporu? Nebo jedinců přemýšlejících nad skutečným stavem věcí je za takovýchto podmínek zoufalý nedostatek?

Děje se to ovšem až po osmi stech letech od jejího založení. To není až tak dobrým vysvědčením. Naopak: ona elita se ochotně a hromadně přizpůsobila převládající ideologii Nové planety. Zdá se však, že krize svobody už dosáhla kritické míry, a někteří se přece jen ozvou. Ta druhá, zaostalá civilizace je zase degenerovaná tím, že stále nalézá spoustu zbytků po té naší civilizaci. Nemá motivaci něco vymýšlet. Sice už neumí ovládat elektřinu ani spalovací motor, ale žije ze zbytků. Například těží sklo z bývalých mrakodrapů. Podobně jako se v Římě po pádu impéria těžil mramor z kolosea. Úpadek pokračuje, dokud zase někdo nepřijde s nějakou vizí. A právě Daniel, díky dětství prožitému ve vyspělé civilizaci, vizi má. I když poměrně skromnou: postavit vodovod, omezit násilí a začít platit penězi.

Jaký vliv na knihu i na vaši osobu celkově má křesťanství? V druhé polovině knihy s jeho odkazy pracujete dosti často, má to být další z podvědomých vzkazů čtenářům?

I ta bratrská zrada z první části knihy má předobraz ve Starém zákonu. Příběh Nová planeta je záměrně obdobou archetypálního biblického příběhu o Josefu egyptském a jeho bratřích, kteří ho nejprve chtěli zavraždit, ale pak ho raději prodali do Egypta. A on se tam stane významným člověkem – ne proto, že by to chtěl, ale proto, že to měl napsané v osudu. Podobně můj Daniel: on není aktivním hrdinou, je hrdinou svým výjimečným osudem, kterému nakonec správně porozumí.

Co se týče mého vztahu ke křesťanství: já se hlásím spíš k židovství, ale nenábožensky – původem. Nicméně to je právě to spojení minulosti s budoucností: že základní lidské příběhy i civilizační situace se opakují. Z minulosti lze čerpat významné ponaučení. A příběhy velkých náboženství jsou vedle odkazu antické civilizace tím nejcennějším, co z minulosti máme.

„Co se týče pokračování, to je opravdu možné.

Měl bych i základní motiv pro druhý díl.“

Celkově je Nová planeta rozsáhlým dílem, nepřemýšlel jste o rozdělení na jednotlivé díly? Nebo naopak uvažujete o pokračování, ke kterému by otevřený závěr jistě vybízel?

Nová planeta je vnitřně členěná na díly, ale nebylo by dobré, aby vyšly zvlášť. I když při vydání v zahraničí to možná bude nezbytností kvůli ceně překladu. Problém je, že celý příběh začíná v době, kdy je Daniel chlapcem. Později dospěje, ale první díl by zahrnoval právě jen dětství. Což by z hlediska celkového vyznění knihy, která je navíc velice otevřená v líčení sexu, bylo zavádějící.

Co se týče pokračování, to je opravdu možné. Měl bych i základní motiv pro druhý díl. V této chvíli se na to ale ještě necítím. Pokud se Nová planeta stane slavnou knihou, a pokud se toho já dožiji, tak to pokračování jejím čtenářům mohu už teď přislíbit.

Jaké jsou vaše autorské i osobní plány do budoucna?

Po dopsání Nové planety na začátku minulého roku jsem pocítil určitou prázdnotu. Pocit, že tohle už prostě nemohu překonat. A to je blbý pocit, protože mojí přirozeností je jít pořád dál a výš. Mezitím jsem zrevidoval, dopsal a nově uspořádal filozofické pohádky z hor, které vyjdou asi v tomto roce pod názvem O duši a dívce, a v té krizi jsem také napsal více básní než obvykle, takže v tomto roce vyjde sbírka sestavená z deseti let pro mne velmi vzácné básnické inspirace. Bude se jmenovat Dům, který opouštíš.

Ale mezitím, koncem listopadu, už jsem začal psát román – i když ne tak rozsáhlý, snad neméně závažný. Poprvé zde vyslovím jeho název: Můj bratr mesiáš. Odehrává se také v budoucnosti, ale ne tak vzdálené. A nevylučuji, že po jeho dopsání budu opravdu pokračovat v Nové planetě.

Jste nejen autorem, ale také nakladatelem, členem PEN klubu a předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Pravděpodobně vám prochází rukama spousta literárních děl. Můžete tedy závěrem sdělit, co vás poslední dobou zaujalo? Dát pár osobních knižních tipů pro naše čtenáře?

To vás zklamu. Já opravdu beletrii skoro nečtu – ruší mne to při psaní. Přesto jsem si nedávno přečetl román Chuligánův návrat od Normana Manei – slavného rumunského exilového spisovatele. To ale hlavně proto, že jsem se s autorem potkal a spřátelil na festivalu spisovatelů v Rumunsku. A také proto, že román se týká právě Rumunska – mé oblíbené země – a také židovské identity autora.