Ocenění

Meekhánské pohraničí: Kdo má uši, slyš!

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Neděle 28 Září 2014 9.45

…a co takhle napsat článek o sérii polského spisovatele Roberta M. Wegnera? Je to bohužel stále dost opomíjená záležitost… Poněkud netradičně zahajuji tento článek parafrází slov Martina Šusta, která zazněla, když jsme probírali, o čem bych mohl příště napsat. Dovolil jsem si je použít, protože po přečtení Wegnerova díla musím říci, že jsou opravdu výstižná. Série o Meekhánském pohraničí vůbec není špatná, ale z různých důvodů, o kterých si povíme dále, je cesta k ní poněkud trnitá. Každý správný pohádkový princ vám ale řekne, že houština trnitých růží není důvodem k lhostejnému mávnutí rukou, ale naopak výzvou, která může skrývat i nečekaný poklad!

Wegnerovy u nás dosud vydané knihy nesou názvy Sekera a skála, meč a žár a Šíp a vítr, dýka a moře a jsou tvořeny vždy dvěma sériemi navzájem provázaných povídek, odehrávajících se v příhraničních územích veliké říše, Meekhánu. V první knize tak nejprve sledujeme příběhy Horské stráže na severu Meekhánu, ve druhé části první knihy je hlavním hrdinou Yatech, nomádský bojovník podobný Hašašínům, jak je známe z našeho světa. Ve druhé knize navštívíme oddíly lehké jízdy, které se pohybují na východě země mezi místními kočovnými kmeny, a nakonec zažijeme zajímavé časy v městě Ponkee-Laa v kůži zloděje Altsina, člena tamní zlodějské gildy. Zní vám to banálně a tuctově? Měl jsem zpočátku podobný pocit. Máme tu Meekhán, centrální říši, která se ekonomicky i vojensky rozpíná, povídky se ale odehrávají v hraničních oblastech, kde je vliv Meekhanu omezený, neukotvený, místy až sporný, a národy a společenství, která v těchto oblastech žijí, se se vzrůstajícím vlivem Meekhánské říše vyrovnávají většinou obtížně, se vzdorem v srdci. První dojem (který vydatně podporuje i anotace obou knih) tedy je, že na severu jsou sice už asimilovaní, ale přesto hrdí horalé, na jihu neméně hrdí nomádi, na východě stepní národy, které si opět zachovávají svou hrdost, a na západě… však už tušíte, kam směřuji.

Ještě první povídka o Horské stráži mě nepřesvědčila. Je sice poměrně sympaticky ponurá, ale námětem relativně průměrná, a když se v povídce mihne motiv utlačovaných starších ras, které jsou vyháněny expanzí Meekhánců ze svých území (tedy motiv, který byl vyčpělý snad už ve Vinnetouovi), skoro jsem zazíval nudou. Ale závěr příběhu naštěstí vše docela napravil. Následuje povídka My všichni jsme Meekhánci, za kterou autor získal Cenu Januse A. Zajdela a pohledem do české databáze Legie snadno zjistíme, že i u nás jde o nejoblíbenější povídku z obou sbírek. Jde o něco mezi Bitvou u Thermopyl a Gemmelovou Legendou zhuštěnou do sedmdesáti stran. Povídka je to poutavá, napínavá, velmi dobře graduje, ale pořád je to jen variace na známé (a poněkud provařené) téma. Po jejím přečtení bylo zjevné, že Wegner má potenciál, ale nebyl jsem přesvědčen, že jej dokáže dostatečně využít. Definitivně si mě získala až povídka třetí, která je svým stylem od předchozích odlišná – hrdinové z Horské stráže se totiž připletou do nebezpečné diplomatické hry na jednom příhraničním hrádku. Povídka je mnohem méně akční než předchozí dvě, ale zároveň o nic méně dramatická. Během diplomatického jednání začíná být jasné, že obě strany vědí víc, než se zdá, a záhy je zjevné, že v sázce je nejen výsledek jednání, ale i životy všech zúčastněných. Závěr je pak velmi emotivní, ale nesklouzává k uslzené melodramatičnosti, tvoří přirozené, organické vyústění předchozích hrůzyplných událostí. A rázem je jasné, že Wegner na to tzv. a že Meekhán není průměrná, generická fantasy, jakých vídáme dvanáct do tuctu, ale že jeho příběhy v sobě mají ono příslovečné něco navíc.

Nechci tu rozebírat všechny povídky jednu po druhé, ale musím ještě dodat, že druhá část první knihy (o dervišském bojovníku Yatechovi) se mi líbila víc než úvodní část o Horské stráži, a to z několika důvodů – přítomnost jediného hlavního hrdiny znamená, že je jako postava mnohem propracovanější (hrdinové Horské stráže byli přece jen mnohem více zaměnitelní a plošší), a zadruhé, jednotlivé povídky na sebe těsněji navazují a rozvíjejí tak motivy povídek předchozích. První příběh, ve kterém se s Yatechem seznámíme, tak končí překvapivým, až nepochopitelným zvratem, na který je ale následně nahlíženo z nových a nečekaných úhlů, jak postupně odhalujeme hlubiny Yatechovy trýzněné, nemocné a nešťastné duše. Mám-li nějakou povídku z první knihy označit jako nejlepší, byla by to povídka Kdybych měla bratra, která je jedním z oněch hluboce emotivních vhledů do nekonečné spirály bolesti, která rozervaného Yatecha utváří a definuje.

Ve druhé knize mě o něco více zaujala první část o východních oddílech lehké jízdy. I zde se střídají akčnější povídky (nekonečná a dechberoucí honička v povídce Nejlepší, jaké je možné koupit) s povídkami volnějšími, které začínají nenápadně, ale ve skutečnosti se v nich rozvíjí vpravdě dějinné události (Kolo s osmi loukotěmi). O poslední části, týkající se zloděje Altsina, řeknu jen to, že i ona je nakonec o něčem jiném a hlubším, než byste čekali od eskapád členů zlodějské gildy bohatého přístavního města. Dlužno také říci, že všechny čtyři části obou knih tvoří dohromady jakýsi propojující příběh, k naší škodě je ale jen velmi lehce nastíněn a přestože se zdá, že na konci první knihy kulminuje, druhá kniha nás hodí zase někam jinam a příběh je poněkud zapomenut. Absenci silnějšího propojujícího příběhu považuji za jedinou vážnější chybu Wegnerova díla – je ale zřejmé, že autor s Meekhánem ještě neskončil a snad to v nějaké další knize napraví. Povídky se ale i tak vyplatí číst chronologicky, tak jak jsou v knihách řazeny, protože ač jsou propojeny relativně volně, postupně nám vykreslují autorův svět, který je také podstatně zajímavější a propracovanější, než se zpočátku může zdát. Postupně odhalujeme historii jednotlivých částí Meekhánu, která byla bouřlivá a leckdy krvavá ještě před nástupem Říše; staré křivdy však nejsou zapomenuty, zdánlivě zhojené rány se znovu otevírají, způsobují novou bolest a nenávist, a přítomnost říšských obyvatel a vojsk často působí jako katalyzátor. Spolu s historií jsou nám odhalovány i motivace jednotlivých postav, jež jsou díky zasazení do odpovídajícího historického kontextu věrohodné a uvěřitelné.

Samostatnou zmínku si zaslouží magie, která se v příběhu dostává do popředí zejména na konci první knihy, ale prostupuje pak i knihu druhou. Magie je velmi nespoutaná, divoká, chaotická, má mnoho aspektů a projevů. Marně se ji Meekhánští čarodějové snaží kodifikovat, katalogizovat a systematizovat – pohraniční národy k ní přistupují po svém a nenechají si ji jen tak vzít. Je ale od počátku nepochybné, že magie je nebezpečná – labilní jedinci se pod jejím vlivem propadají do bezedných propastí nekonečného šílenství a jejich pokřivené mysli páchají hrůzy vpravdě nevýslovné. Ani tváří v tvář bezbřehému zlu se ale správný hrdina nevzdává a i zdánlivě obyčejný člověk může významně přispět v boji s Chaosem, ať už má podobu šíleného mága nebo bezohledného a krutého vojevůdce ze sousední provincie. Dovolte mi shrnout: Wegnerovy povídkové romány nepochybně stojí za vaši pozornost. V prvních odstavcích tohoto článku jsem se snažil nastínit, že je třeba nenechat se odradit prvními povrchními dojmy neoriginálně vyhlížejících prostředí a pomalým rozjezdem úvodních příběhů. Je také až neuvěřitelné, jak konstantně vysokou úroveň si povídky udržují. Žádná není vyloženě slabá, jak to jinak často v povídkových sbírkách vídáme. Autor si nasadil laťku, kterou už pak jen překonával. Byla by opravdu škoda, kdyby Wegnerovy knihy zapadly v rámci běžné fantasy produkce. Kdo má uši, slyš!

425 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 5 »

  1. Comment by Locutus — 29.9.2014 @ 20.17

    Ja bych ani nerekl, ze cesta za vynikajicim ctenarskym zazitkem z techto dvou knih je trnita, cetly se mi jedna basen.
    Ale je pravda, ze zminek o nich bylo malo, takze jsem na prvni dil narazil spis nahodou, ale o to vice jsem byl prijemne prekvapen a druhy dil jiz pak netrpelive vyhlizel.
    Doufam, ze vyjdou jeho dalsi knihy!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  2. Comment by Jan Peregrin — 30.9.2014 @ 9.15

    Locutus: Tak jsem to taky myslel – název a anotace příliš nezaujmou a člověku to prošumí, ani neví jak…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  3. Comment by Martin Sust — 30.9.2014 @ 9.20

    Malá nakladatelství bohužel nemají větší možnosti propagace. Obě knihy měly řadu pochvalných recenzí na všech žánrových webech i v časopisech, ale je fakt, že to zaujme pouze žánrové čtenáře a těch je dnes stále méně… Sám na knihu upozorňuji často a kdekoli je to možné, bohužel povídkový obsah patrně spíše odradí, ačkoli v tomto příběhu je to, troufám si tvrdit, jednoznačně velké plus. Od dob povídkového Zaklínače mě polská fantasy nebavila tak jako tomu je právě u Wegnera.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  4. Comment by Jan Peregrin — 1.10.2014 @ 11.00

    Martin: Je to přesně tak, nebýt tebe, tak to projde zcela mimo ně a to si SFF pořád kupuju celkem dost.
    S tím Zaklínačem – původně jsem myslel, že to v článku nějak porovnám, ale upustil jsem od toho, protože mi to nepřišlo fér – Zaklínače mám radši, ale jistě i dílem díky tomu, že první povídky vyšly před dvaadvaceti lety (ach jo, jsem starej:) ), četl jsem je mockrát a mám je pod kůží. Meekhán je prima a určitě bych si z něj rád přečetl víc

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  5. Comment by Martin Sust — 1.10.2014 @ 11.22

    Meekhánu by myslím prospělo, pokud by tu stejně jako Zaklínač ve své době začínal na stránkách časopisů, hezky postupně rostl… 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.