Michael Bronec (*1969) je známý především jako zakladatel a majitel nakladatelství Straky na vrbě, v rámci něhož se věnuje vydávání zejména české fantastiky namátkou například od Roberta Fabiana, Leonarda Medka, Míly Lince a mnohých dalších, jejichž kratší práce se pravidelně objevují rovněž v Michaelem sestavovaných sbornících. Ze zahraničních prací nabídl českým čtenářům především početná díla Rogera Zelaznyho. Každoročně pořádá literární soutěž Žoldnéři fantasie, z níž vítězné povídky zařazuje do stejnojmenného sborníku. Kromě nakladatelství se věnuje rovněž překladatelské činnosti (např. Poslední jednorožec) a několikrát se v kratších pokusech vydal i na dráhu spisovatele. Po mnohaleté pečlivé přípravě se na ni vrátil prvním dílem space opery Tři kapitáni, které se budeme věnovat v následujícím rozhovoru…

Uplynul týden od vydání prvního dílu Tří kapitánů. Jaké jste prozatím zaznamenal na knihu ohlasy?

Sbíral jsem ohlasy od betačtenářů během tvorby; byly rozporuplné. Nově mám zatím jednu kladnou reakci, ale od kamaráda se to příliš nepočítá.

Zalíbilo se vám v pozici autora?

Státi se spisovatelem byla má dětská touha, kterou jsem v dospělosti vytěsnil, respektive ji naplnil tvorbou Dračího doupěte a gamebooku Ve službách krále Reginalda. Tohle píši nárazově deset let a od vydání prvního dílu si slibuji zjištění, zda tomu mám věnovat méně, nebo naopak více času.

Jaké to je být nakladatelem a autorem zároveň? Dokázal jste si udržet od vlastní knihy patřičný odstup?

Divné. Mám všechny patřičné informace a znalosti, ale nemám garanta, že je kniha dobrá; tak funguji já u děl, která vydávám jiným autorům, u sebe samozřejmě nemohu. Odstup jsem si určitě neudržel, proto jsem s textem otravoval kamarády. Snažil jsem se jim nutit celek a pak si s nimi povídal, co vlastně četli a co oni na to.

Dokážu si představit ten prvotní tvůrčí zápal, ale bylo psaní Tří kapitánů hlavně zábavou, nebo jste se taky natrápil?

Je to porod trvající přes deset let. Tvorba sama o sobě je zábavná, ale udržet všechno v hlavě vyžaduje časté zpětné čtení; stejně jako když se na celé měsíce zahloubám do něčeho jiného. Zároveň s psaním Třech kapitánů jsem s Janem Kantůrkem přeložil prvních pět dílů Amberu, sám jsem převedl do češtiny devět komiksových knih Kůstka. A to ani nepočítám české literární projekty. Každé to dílo mě odvedlo od vlastní tvorby, ale svým způsobem ji zas něčím obohatilo. To bohužel nelze tvrdit o účetnictví a jiných firemních povinnostech.

Kromě tří hlavních dějových linií jsou v knize ještě různé další odbočky a náhlé vstupy. Držíte si nějaký systém, aby se vám postavy nerozutekly?

To by mě také zajímalo. Některé odbočky jsem potřeboval, aby čtenář získal odlišný vhled do situace, některé mě zaujaly a některé si jen tak náhle vznikly. Jedna z (mého pohledu) nejlepších scén druhého dílu vznikla během dne, kdy jsem měl odjet na bitvu Cormalen a prostě jsem se nedokázal odlepit od počítače a náhle mi to psalo samo. Zcela neplánovaně.

Vyprávění prvního dílu vévodí dialogy. Skrze ně se čtenář noří do světa tajemných artefaktů a znesvářených civilizací. Co vás vedlo k volbě tohoto stylu?

Jako autor jsem nováček, ale lze říci, že jsem poměrně zkušený překladatel. S dialogy se mi vždycky pracovalo líp. „Slyším je“, když na nějakém textu pracuji. Baví mě a odsýpají. V popisu dokážu uvíznout. Jelikož je kniha dílem i pro (mou) zábavu, zřejmě jsem ji instinktivně začal vyprávět tak, aby mě to samotného co nejvíc bavilo.

Některé postavy jsou jednoduše rozpoznatelné, například batmanovský Alfréd, u jiných už to tak snadné není. Kde jste bral inspiraci pro tvorbu charakterů postav?

Asi i tady jsem především hledal literární prostor, který by mne těšil. Chtěl jsem se setkat s některými starými známými z mých dávných oblíbených děl, ale zároveň jim vtisknout trochu jinou tvář. Nechat je ožít po svém. Je na čtenáři, jak si kterou postavu přebere a nakolik mu přijde převzatá, či naopak svébytná. Myslím, že jsem se ale instinktivně snažil, aby byl příběh stravitelný i pro toho, koho narážky zcela minou. V některých střípcích scén se určitě poznají i kamarádi. Snad mi žádný nezkusí dát na kokos!

Postavy kapitánů jsou zcela smyšlené, nebo vycházejí z reálných předloh?

Není na to žádná jednoduchá odpověď. Očividně mají všechny tři hlavní postavy některé aspekty osobnosti tvůrce, ale nejsem to já.

V jaké fázi jsou teď další pokračování? Už víte, jak celý příběh skončí?

Druhý díl má ve vazbě zhruba 640 stran a scházejí mu myslím dvě kapitoly. Ušil jsem si na sebe bič, neboť vyprávím tři příběhy hlavních postav, tudíž vlastně tři knihy, které se navíc časově prolínají. Ve druhém díle jsem se rozmáchl, protože to ani jinak nešlo. Tvorbu jsem si hodně užil, snad si užijí i četbu čtenáři, až to vyjde. Z některých kapitol tam mám opravdu radost; v jejich světle mi vlastně jednička přijde poněkud slabší, ale bez ní by nefungovaly a znovu už jsem ji přepisovat nemohl. To bych se vážně zbláznil. Třetí díl je rozepsán po jedné linii zhruba do poloviny. Znám konec, ale neznám k němu přesnou cestu. Jsem na ni sám zvědav.

Dokážete odhadnout, kdy se čtenáři dočkají druhého dílu?

Za rok?

Na závěr položím otázku mířenou na nakladatelství Straky na vrbě. Jaké tituly se podaří vydat do Vánoc a na jaké se lze těšit příští rok?

Právě vyšla Planeta mezi dvěma slunci od Roberta Fabiana, tudíž si až do Vánoc budu mít s čím hrát. Příští rok vyjde steampunkový Pelyněk Dana Tučky, další Brány Skeldalu Jindřicha Rohlíka, další Černý hvozd od Míly Lince; uvidíme, kolik toho ještě stihneme.

Související články:

Tři vesmírní kapitáni přicházejí… (ukázka)

Nad Arénou se stahují mračna (recenze)