Jedna skutečně výjimečná povídka, několik nadprůměrných prací a většina přinejmenším slušných povídek – takové je složení zatím posledního sborníku soutěžních prací Ceny Karla Čapka – Mloka 2013. Zkušení i začínající autoři se tentokrát věnovali humoristické science fiction, steampunku, kyberpunku, noiru, historické fantasy, science fiction ze současnosti i blízké budoucnosti, postapokalyptickým příběhům i městské fantasy. Jednoduše pro každého čtenáře se tu něco najde. Zjevných chyb se v uplynulém ročníku našlo minimum – a pokud už se tak stalo, spočívaly spíše v nedostatku originality a zapamatovatelnosti. Některé kousky to ovšem bohatě vynahrazovaly…

Kategorie mikropovídek se vyvedla velmi dobře. Vítězná Otázka víry od Karla Doležala boduje vtipnou pointou, Múza pokřivenců (Václava Molcarová) zapůsobí atmosférou a jazykem a Jedenáctero Jany Rečkové pokládá zajímavou etickou otázku. Krátké povídky za nimi vypointovaností drobně zaostávají, ač jde také o poměrně povedené kousky. Černá královna (Lukáš Herma) mne celkem potěšila: Tato steampunková záležitost sice nenabízí příliš originální pojetí subžánru, ale je velmi zručně napsaná, s podařenou akcí a živoucími postavami. Terápko Jiřího Novotného sice pracuje s dobře načrtnutými postavami a zajímavým motivem, ale jeho podání mne zaujalo už méně. Představa opilého Nobelisty k odchycení v české hospodě mne – z hlediska autora nejspíše neúmyslně – pobavila. Prosím, žij! (Kateřina Růžičková) by slušelo mírné proškrtání a ani námět není z nejoriginálnějších, ovšem napsaná je slušně. Daruj krev od Lindy Sigmundové je podobně jako další povídky pěkně napsaná a navíc svižně plyne, ale ani její postkatastrofický svět ani zápletka nejsou nijak neokoukané, ač s nimi dokázala pracovat o něco lépe než předešlá autorka.

Vítězná krátká povídka Evy Žilkové, Poslední zázrak Marie Lazare, dle mého soudu vyhrála ve své kategorii oprávněně; její postavy mají hloubku, na sám o sobě nepříliš ojedinělý námět je nahlíženo ze zajímavého pohledu a obsahuje pointu. Jako čtenář jsem se zde opravdu zajímala o protagonisty a jejich osudy. I jazykově je povídka na výši a musím dodat, že se na budoucí práce Evy Žilkové poměrně těším. Následnou sekci delších povídek otevírá humoristická sci-fi Titan: Cíl dosažen! A musím přiznat, že práce jejího autora Ivana Mlse se mi v průběhu let už mírně přejedly. První mne příjemně pobavily, další už méně, protože jeho styl humoru i typ point se částečně opakují. Povídka o české misi na Titan má humorný námět, se kterým jsem se v tomto podání ještě jinde nesetkala, ale slušel by jí o něco kratší rozsah; takto se místy četla trochu pomaleji.

Následující povídku, vítězný Hexagramaton Hanuše Seinera, jsem naopak přečetla jedním dechem. Najednou přišel konec povídky a já chtěla víc. Mnohem víc. Povídky jako Hexagramaton představují jeden z pádných důvodů, proč stojí za to číst science fiction. Pokud byste si z nějakého důvodu chtěli z nového Mloka přečíst jen jedinou práci, tato noirová space opera s kryptografií v hlavní roli je kandidátem číslo jedna. Něco je jinak a bude vám to vrtat hlavou ještě dlouho po dočtení povídky; tahle není ani zdaleka zapomenutelná. Vyzdvihnout by se dal jak originální nápad, tak strhující provedení, živoucí postavy i vytříbený jazyk. Nepochybuji, že by se Hexagramaton mohl objevit na stránkách prestižní zahraniční antologie a rozhodně se tam nenechat konkurencí zahanbit. Zbývá dodat jen jedno: Kdy Seiner napíše román? Pokud bude alespoň zčásti tak dobrý jako Hexagramaton, čtenáře sci-fi v něm čeká vskutku zajímavý zážitek! Mistr (Michal Sirotek) je kyberpunk se vším všudy, a to opravdu se vším – poněkud dystopická společnost ovládaná korporacemi, nepřizpůsobiví geniální hackeři, zrcadlovky, dredy, undergroundové kluby, drobné asijské dívenky ohánějící se katanami, záhadné šedé eminence, lidské modifikace… Jde sice o zjevně úmyslnou a funkční poctu subžánru, ale právě pocta je tím, čím je povídka ze všeho nejvíce – stačilo by přidat pár nových prvků nebo několik případů originálního pojetí typických rekvizit a povídka by stála více na vlastních nohou a stala se zapamatovatelnější.

VVN talentovaného Daniela Tučky pracuje se zajímavým nápadem, pečlivě nastudovanými reáliemi a velmi dobře prokreslenými postavami, ale zpracování mne zaujalo už méně. V prologu se autorovi povedlo vybudovat napětí (hříčka nezamýšlená), jež se ovšem následně vytratilo. VVN má kvality, které Tučka prokázal ve svých starších povídkách, jen bych ocenila trochu větší přitlačení na pilu – pak by povídka byla nejen mírně nadprůměrná a bez zjevných chyb k vytknutí, ale dokázala by více vtáhnout do děje. Rodinné stříbro od Jany Vaňkové je povedená historická fantasy o alchymistech a (nejen) bratrské žárlivosti. Postavy i detaily prostředí má autorka zvládnuté pěkně a dokázala ve mně probudit zvědavost na své další práce. Závěrečná novela, Bratislavská bludička Lenony Štiblarikové, sice žánrově není můj šálek čaje, ale příjemné je ozvláštnění městské fantasy, v níž se to dnes obvykle hemží upíry a vlkodlaky, málo zprofanovanými a zajímavými bytostmi typu bludiček, strig, polednic, vodníků, kostěje, citomágů… Obzvlášť vykreslení postav a akce se autorce podařilo a vzbudila ve mně zájem, jak se bude nadále vyvíjet.

Jako ve většině sborníků ze soutěží, i v nejnovějším Mlokovi se mísí průměrné povídky s několika mírně i výrazně nadprůměrnými kousky. Doslov Jana Kotouče pěkně vystihuje roli CKČ v prostředí české fantastiky – autoři nikdy nevědí, zda si jich třeba právě díky Ceně Karla Čapka nepovšimne nakladatel, a s většinou z nich se určitě nesetkáváme zdaleka naposledy. Doufejme, že jejich práce, již nyní alespoň průměrné, se v průběhu času ještě zlepší a ve většině případů snad i lépe utkví v paměti.

Mlok – Cena Karla Čapka za rok 2013

brožovaná, 480 stran, 262 Kč, vydala Cena Karla Čapla ve spolupráci s nakladatelstvím Nová vlna