Ocenění

Mlok 2014: Jak je na tom známý obojživelník? (recenze)

Autor | Aktuality | Středa 4 února 2015 7.30

O Ceně Karla Čapka se všeobecně mluví jako o nejprestižnější žánrové literární soutěži u nás. Výsledkem je každoroční sborník vítězných prací, v němž máte dle informace na obálce možnost přečíst si nejlepší sci-fi a fantasy povídky. Osobně si myslím, že letošní ročník patřil k těm vydařenějším. Alespoň co se celku týče. Mezi povídkami není žádná vyslovená katastrofa, ale ani žádný skvost, který nepustíte z hlavy ještě dlouho po přečtení. Ačkoli by měl sborník i tentokrát dokázat nabídnout něco nového, nepoznaného, kreativního nebo něco čím by čtenáře doslova přinutil ke koupi, s originalitou se ve většině případů zcela míjí. Co tedy 34. ročník přinesl?

Úvodní povídka Karla Doležala Sedminožnice je spíše hříčkou, která nemá kdovíjak chytrou zápletku a její nudný styl nevytrhne ani rádoby vtipná pointa. Přestože lze rozeznat jistý autorský styl a nepopiratelná řemeslná zručnost, nezáživný humor činí tento kousek rychle zapomenutelným. Naproti tomu povídka Šperk od téhož autora je jedna z nejlepších, které jsem od něho kdy četla, a je na ní vidět nesmírný posun nejen v uvažování o příběhu, ale také v práci s textem. Promyšlenost scenérií a obrazů dodává dílu nový rozměr. Problémem je, že když jsou tyto povídky ve stejném sborníku, působí horší z nich odfláknutým dojmem, Karel to prostě umí lépe a také to předvedl. Povídka Průchody Jana Lipšanského má vtipnou pointu, ke které pomalu graduje poměrně obyčejný příběh. Na tak krátký útvar až zbytečně dlouho. Vedle ostatních příspěvků to nejspíše byla právě pointa, co mu vyneslo prvenství v kategorii mikropovídek. Veronika Salašková se ve svém Rutinním vyšetření přenesla do kůže muže, a i když má příběh po stylistické úpravě mouchy, je napsán plynule a srozumitelně. Pointa je sice zajímavá, ale po pár řádcích předvídatelná, alespoň pro mě. Úvodní pasáž se mohla klidně vynechat a uvolněné místo využít na prohloubení příběhu a gradaci textu, přesto tato povídka mezi ostatními ze stejné kategorie v ničem nezaostává.

Tereza Matoušková se dostala do finále krátké povídky s kouskem Kulička hroznového vína, který je poměrně zdařile zpracovanou fantasy, jež místy koketuje se subžánrem známým jako arcanepunk, kde funguje magie i věda. Velkou předností je čtivost a zčásti i originalita. Problémem je pak lehce chaotické uspořádání jednotlivých scén, které občasně odvádí pozornost nesprávným směrem. Václava Molcarová je dalším pravidelným přispěvovatelem soutěže a na její povídce Pěšák bouře je dobře patrná autorská zručnost. Příběh sice nepřináší nic nového, jen mustr mrzáčka, který chce dosáhnout uznání rodiny, na tomto je však vystaveno ještě několik zajímavých nápadů a celkové zpracování dělá z díla příjemně strávených několik stran. Hanuš Seiner pro mě byl oproti loňskému sborníku spíše zklamáním, protože vědecké debaty, fantazírování a roztahaný text mě vcelku nudil. Ve válce se stochastikou se nedá upřít to, co většině autorů – tedy, že jisté řemeslo je v povídce patrné, ovšem tady mi viditelně nesedlo zvolené téma.

Simplephone od Jana Švancary je první zábavná povídka, co se týče nápadu i použitých humorných prostředků. Jednoduchá zápletka vyvážená příjemnou dávkou absurdity je osvěžující. Postavy a jejich chování jsou pak především uvěřitelné. Mám lidi docela rád od Miroslavy Dvořákové bohužel na postavách a jejich psychologii značně trpí. Nelogické jednání protagonistů, slabá zápletka a mírně absurdní vývoj tam, kde to pravděpodobně nebylo cílené, jsou lehce vyváženy napínavými scénami a zajímavým, avšak bohužel ne plně využitím nápadem. To následující Poutník Adama Fialy přináší zajímavý nápad i zpracování. Chaotický a téměř postapokalyptický svět je vykreslen realisticky a uvěřitelně. Chování, motivace postav i jejich v náznacích vykreslené emoce jsou výrazně a umně vetkány do příběhu. V povídce je značně vyrovnaný podíl materiálu na přemýšlení i akčních scén, nechybí ani dostatek napětí, který z Poutníka činí opravdu zasloužené první místo a pro mě nejlepší povídku sborníku.

Eva Sedláčková ve své povídce Lovci dveří vytvořila zajímavý příběh, který je značně degradován nezvládnutou prací jak s textem, tak s obsahem. Moderní svět je zajímavě převeden do magického příběhu o jedné rodinné firmě, ovšem přihlouplosti hlavního hrdiny, nelogických kroků a nezajímavého vyvrcholení, ačkoliv pointa nebyla úplně špatná, je trochu škoda, protože povídka je jinak dosti poutavá. Osobně mi nesedlo ani vulgární výrazivo ani slangová mluva. Jana Vaňková v povídce Ilja opět zabrousila do stojatých vod fantasy, ale přestože je povídka pěkně napsaná, ony vody moc nerozvířila. Ilja je nikterak originální a jednoduchý příběh o dvou čarodějích a drakovi, o lásce a tajemstvích. Pokud tento typ literatury vyhledáváte, jistě budete příjemně potěšeni, v opačném případě si povídku přečtete a pustíte z hlavy. Ani další často se objevující autor, Jaroslav Zelenka, nepřinesl v Jezerním národu nic zajímavého. V podstatě jde o jednoduché přepracování příběhů o vodnících. Vadilo mi nelogické a naivní chování hlavní postavy, samoúčelné odklony od hlavního děje a zbytečné a rozvláčné dialogy. Opět se jednalo o věc, která nijak nenadchla, ale v podstatě ani neurazila, pokud jste si chtěli u čtení jen odpočinout.

Novelu vyhrála už po třetí v řadě žena, tentokrát Kristýna Sněgoňová, která navzdory očekávání předvedla brutální nářez ve stylu Kulhánka, Kotlety, Kopřivy (3xK!) a dalších. Jde o typický akční příběh, kterých je u nás jako hub po dešti. K prostředí přistoupila autorka tak trochu jako loňský rok Lenona Štiblariková, zasadila příběh do našeho světa, jen v postkatastrofické době, kdy lidstvo vymírá vlivem neléčitelné nemoci, která některé z infikovaných mění v zrůdy. Velkým kladem je atmosféra, věrohodně vykreslené prostředí, poměrně zvládnutá politika v postapokalyptickém bezútěšném světě. Text poklidně, místy až snově plyne, děj se rozjíždí pomalu, ale není nudný a drží tempo. Tedy až na useknutý a matoucí konec, u něhož vás místo zamyšlení napadne spíš to, že autorce došly nápady (nebo snad vysvětlení). Samoúčelné a absurdně nafouknuté násilí se asi od něčeho podobného očekává stejně jako to, že příběh vlastně nemá silnější zápletku, než je pomsta. Jen je škoda, že si autorka nedala záležet na lepší charakterizaci postav a silnější motivaci hlavního hrdiny. Místo toho trousí drsné hlášky, jak se od něho očekává, a až na pár zanedbatelných zranění působí jako téměř neporazitelný. Chybí i provázanost s pointou, něco, co by nekonzistentní příběh poutalo dohromady. Přes všechno zmíněné je Lék obstojným textem, který patří k tomu lepšímu, co ve sborníku najdete. Na to, že je Kristýna v CKČ neznámé jméno, je její práce poměrně vyrovnaná a na začátečníka i dobře čitelná, což se jistě nepovede každému. Autorka má dobře našlápnuto, aby do budoucna vzbudila čtenářský zájem, což ukázala i vítězstvím v literární soutěži Vidoucí. Drobnou chybičkou se na straně 283 změní novela na Bratislavskou bludičku, jinak však musím ocenit práci korektora.

To už se dostáváme ke knize samotné… Mlok 2014 nepřináší nic nového a vzhledem k tomu, kolik stále se opakujících jmen se v něm každoročně objevuje, postrádá soutěž z velké části i význam jakožto představení nových zajímavých tváří. Jakkoliv se mluví o prestiži CKČ, v současnosti je jen to jedna literární soutěž z mnoha dalších, kterých je víc než dost. Navíc tu chybí jakákoliv komunikace se soutěžícími či zpětná vazba. A vlastně ani nevíte oč soutěžíte, vzhledem k tomu, že ceny nikde vypsány nejsou. Sám anketní charakter hodnocení posouvá do sborníku průměrné práce, které nikoho neurazí ani nenadchnou. Pro mě jako čtenáře je mnohdy šokující, že se na oceněné pozice dostaly i povídky, které trpí nezdravým množstvím logických a příběhových chyb a je na nich víc než patrné, že autor téměř neumí pracovat s textem, ale zachránil ho nápad. To je bohužel jen můj osobní povzdech, protože proti gustu… Obálka vypadá sama o sobě velmi dobře, ale k obsahu se bohužel vůbec nehodí. Počítám, že sborník si pravděpodobně koupí ti, kdo počítají s účastí, aby obhlédli konkurenci, nebo účastníci chtějící se pochlubit svou povídkou či zjistit, co je v literárním klání porazilo. Zda zaujme i širší veřejnost je vzhledem ke kvalitě a ceně méně pravděpodobné, protože běžný čtenář raději vsadí na osvědčeného autora než na průměrný výběr ze soutěže.

Jiřina Vorlová sest. MLOK

– sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2014

brožovaná, obálka Miroslav Dvořák, 470 stran, 262 Kč,

vydala Cena Karla Čapka ve spolupráci s Novou vlnou

3 323 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 56 »

  1. Komentáře by vnemec — 20.2.2015 @ 10.23

    standa.e Pokud víte, že Cena Karla Čapka je literární soutěž a nikoliv „továrna“ – v tomto případě autor, tak člověk nemusí být genius, aby pochopil, že jde o nejlepší povídky z této soutěže. Alespoň mně to přijde zcela pochopitelné. Zkuste si místo konsorcia VV dosadit NHL a nejlepší mužstvo.

    S tou nekvalitní porotou máte napůl pravdu. Přesně tak to recenzentka nenapsala, ale o její nespokojenosti s pořadím svědčí ta několikrát mnou citovaná věta o anketním charakteru a posouvání průměrných prací. A jelikož jsem snad prokázal, že bodovací pyramida (=anketní charakter) za to nemůže (ba právě naopak), co jiného může být příčinou než nevalitní porota?

  2. Komentáře by vnemec — 20.2.2015 @ 10.24

    standa.e: A dál tu máme povzdech: „
    Pro mě jako čtenáře je mnohdy šokující, že se na oceněné pozice dostaly i povídky, které trpí nezdravým množstvím logických a příběhových chyb a je na nich víc než patrné, že autor téměř neumí pracovat s textem, ale zachránil ho nápad.“ Kdo jiný tyto povídky „špatně“ obodoval, když ne porota? A nakonec – napsal jsem, že bych rád mezi porotci měl i  squire, která ve svém příspěvku napsala: „
    Jenže z toho, co napsal vnemec, jsem pochopila, že první kategorie porotou neprojde přes fanatické fanoušky šermu, (z vlastní začátečnické zkušenosti) vím, že porotou neprojde ani druhá kategorie (slovy Jiřiny Vorlové, povídku s takovým formátováním textu porotce odloží a ani nečte) a tím pádem zůstávají ve hře ty třetí… “ – s tou nadsázkou a nepochopením slov vnemce, s nimiž je to psané, jednoznačně vyplývá, že podle squire portota  výborné práce potopí. Smyslem té pomyslné zkoušky není jen přesvědčit recenzentu, že se mýlí (pokud se mýlí), ale dát odpověď čtenářům (jako squire).

  3. Komentáře by idle — 20.2.2015 @ 10.53

    Děkuju moc za tuhle diskusi. Bez ironie. Schovám si ji jako memento pro případ, že bych se někdy dočkala (nevlídné či nechápavé) recenze na nějaké svoje dílo.

  4. Komentáře by standa.e — 20.2.2015 @ 11.12

    vnemec: své jsem už řekl a fakt nemám co dodat.

  5. Komentáře by vnemec — 20.2.2015 @ 11.32

    idle: 🙂 jen ujasním – celá tato diskuze se vůbec netýká recenzí děl v Mlokovi 2014.

  6. Komentáře by Martin Sust — 20.2.2015 @ 12.59

    A protože jakékoli relevantní připomínky k obsahu webu XB-1 vítáme, vyměnili jsme obálku za kousek dodaný přímo z oficiálního zdroje (děkujeme).

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.